EXODUS - Goliath

70%

Neúnavní klasikové amerického thrash metalu EXODUS vydali právě své nové řadové album „Goliath“, prostřednictvím kterého se i nadále snaží stvrdit svůj potenciál přední žánrové stálice. Je pravda, že dnes mají za sebou období, které nebylo příliš jednoduché, pokud pomineme někdejší zainteresovanost šéfa a kytaristy Garyho Holta do konečné fáze fungování titánů ze SLAYER, i vážné onemocnění a následnou léčbu a regeneraci bubeníka Toma Huntinga a zaměříme se jen na rok starý rozchod s dlouholetým frontmanem Stevem „Zetrem“ Souzou, i tak nám z toho vyjde, že tahle letitá kapela stále čelí novým zkouškám. Logickou náhradou za Souzu se stal podruhé v historii kapely křikloun, který již v řadách EXODUS kdysi (mezi roky 2005-2012) působil – Rob Dukes. Gary Holt zjevně vsadil na jistotu a zvolil člověka, kterého dávno dobře zná a se kterým si sedne. Jeho hlas sice není tak specifický jako u jeho předchůdce, spíše plní genericky neo-thrashmetalovou roli, ale to asi ve výběru nehrálo roli. „Goliath“ je deskou intenzivní, ale asi ne až tolik, aby se o albu dalo mluvit jako o naprostém uragánu, spíše jde o nahrávku vcelku rozmanitou, ve které se kapela ukazuje v celé řadě svých poloh a potvrzuje stále obstojný potenciál.

Co charakterizuje novou nahrávku je především semknutost, tedy tím v prvé řadě myslím kolektivní spolupráci celé kapely na skladatelském procesu. Rovněž je na materiálu poznat, že jde o thrashmetalovou práci od zkušených borců, kteří jsou schopní prostřednictvím různých svých muzikantských specifik udržet u materiálu skladbovou diferenciovanost a rozhled. Jasně, příznivci rvavých rubanic asi budou mluvit o vlažnějším přístupu, ale ruku na srdce, proč by si EXODUS nemohli zkusit trochu neohraničenosti. Mám dojem že letošní směr alba nikomu neuškodí. Dle mého dostáváme stále velmi kvalitní materiál, kde na ploše necelé hodiny EXODUS rozpoutávají poměrně pestrý metalový rej skrze deset skladeb, jež se od sebe vzájemně liší. Nemusí to však být jen využíváním hostů a přátel z branže, tak jako je tomu u screamo-duetu mezi Dukesem a Peterem Tägtgrenem v songu „The Changing Me“, jež vlastní potřebnou našlapanost, hejvíkovský nádech a celou řadu kytarových parádiček, nebo využitím violoncelistky Katie Jacoby v rámci zvukových podkresů mohutně burácející titulní skladby, ale prostě tím, že materiál rozhodně nepřipravoval pouze jeden muzikantský tvrďák, ale demokratická kapela si tentokrát dopřála dostatek času a pohodlí.

Je poznat, že EXODUS pravděpodobně chtěli stran dramaturgie docílit stavu, aby se na desce každou chvíli něco neočekávaného dělo. Začne se velmi ostrým thrashmetalovým výpadem „3111“, což je otvírák stojící na ostrých riffech a svižném tempu, do kterého se Rob Dukes dokáže hlasově solidně vyždímat. Song vypovídá o problematice drogových gangů na mexické straně hranice a autorem jeho textu je právě současný zpěvák. Ono číslo v názvu značí počet obětí gangů ve městě Juárez v souvislosti s touhle problematikou (i když opravdu nevím za jak dlouhou dobu). Tak jako tak jde dozajista o agresivní start. Po něm následuje skladba „Hostis Humani Generis“, která je refleksí současného stavu světa, především pak těch, kteří zacházejí s druhými bez skrupulí. Song v rámci své struktury považuji za jeden z nejprogresivnějších. Jde o opravdu tvrdou erupci s intenzivním střídáním riffových figur a několika zásadními změnami temp. 

Na desce se určitě povedl prostorový zvuk a jeho vrstevnatost. Bicí Toma Huntinga znějí neuvěřitelně, kytary doslova ryjí brázdy do terénu, Gibsonova baskytara dodává patřičně ocelový puls a zasazování kytarových sól do skladeb je rovněž další prvotřídní disciplínou současných EXODUS. Již výše zmíněná „The Changing Me“ sebou nese o trochu více melodiky už kvůli onomu „heavy“ kytarovému motivu a o něco pročištěnější struktuře. Tím nejatraktivnějším kusem je však pro mne v tomto směru až song následující - nazvaný „Promise You This“, což je parádní skočná hymna, kde kapela doslova rozehrává swingový tanec v thrashmetalovém duchu, člověk má až pocit, že tenhle chorál nikdy neskončí a dav moshujících běhounů je lapen do neúnavného oválu, jakoby snad šlo o zfanatizované příznivce volného bruslení. Zde to kapele náramně šlape a vše má ohromně chytlavou patinu.

Titulka „Goliath“ je prostě monstrózní doom-thrashový válec, který před sebou s naprostou jistotou všechno hrne. Tenhle song napsal Gary Holt již v době své osobní krize na konci devadesátých let a až dnes jej předělal do finální, těžkotonážní podoby. Na ploše mohutných pomalých riffů kapela dokáže nabídnout i celou řadu parádiček, takže i tahle věc je stvrzením pestrosti dramaturgie nového alba. Obdobně osudový ráz má i jiná skladba v plíživém tempu, tentokrát umístěná na předposlední pozici - „Summon Of the God Unknown“, která vypráví skutečný příběh o jednom cestovateli a vědci, který i přes varování kolegů navštívil jistý odloučený indiánský kmen v Jižní Americe a navzdory svým dobrým úmyslům s domorci, byl jimi nakonec zabit. Ostřejším thrash metalem zaútočí skvělá rubanice „Beyond The Event Horizon“, kterou považuji za další z vrcholů novinky, naopak varovná „Two Minutes Hate“ je strožejší šlehou inspirovanou procedurou dvou minut nenávisti, jež se v rámci Orwellova románu „1984“ stala skutečným každodenním rituálem tamní, avšak z dnešního pohledu stále méně utopistické společnosti.

EXODUS se podařilo dodat dostatečně rozmanité a svým způsobem ne až tak agresivní album, které však vcelku důstojně navazuje na předchozí dvě Souzovské práce. Byť „Persona Non Grata“ zůstává z pozdních alb této kapely nepřekonána, i tak jsem rád, že klasikové Bay Area dokládají obstojnou skladatelskou připravenost a potřebnou vitalitu. Spokojenost, byť hlasový projev Roba Dukese budu vždy považovat za méně osobitý, méně zajímavý a méně jedovatý než ten od Zetra. Celkově zde hrozilo vyšší nebezpečí táhnout prostřednictvím frontmana zvuk EXODUS ke generičnosti obecného metalového či dokonce metalcoreového extrému. Nestalo se, tohle je prostě povedená deska EXODUS, byť ne až tak nekompromisní.

26.03.2026	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz