ERIC CLAPTON, ANDY FAIRWEATHER LOW AND THE LOWRIDERS - Praha, O2 Aréna, 4. května 2026

Koncert Erica Claptona je ta nejnudnější věc, na které se můžeš ocitnout. To jsou slova jednoho mého kamaráda a milovníka blues, který k nám roky vozí zahraniční bluesové muzikanty. Taková vyjádření úplně nepodporují ochotu utratit několik tisíc za hodně drahé lupeny. I tak jsem neodolal a vyzbrojen nepříliš vysokým očekáváním jsem zakoupil „levnější“ lístky nahoru pod střechu (za 3364 Kč!) na koncert nejslavnější bílé bluesrockové legendy. Soustředěnému poslechu tohoto Angličana jsem se nikdy nevěnoval, ale ani mou maličkost během mých dětských let neminula vlna globální pozornosti, která se přehnala světem na začátku devadesátek v souvislosti s jeho „Unplugged“ (1992). Mimochodem jde stále s 26 miliony prodaných kusů o vůbec nejúspěšnější živé album všech dob. Claptonovi je dnes jednaosmdesát, a tak po oznámení, že se letos otočí i v Praze, nebylo moc o čem diskutovat. Jde o umělce, kterého jsem chtěl prostě alespoň jednou v životě vidět. Jelikož jsem čekal klidný a nevzrušivý koncert, tak jsem se rozhodl pro sezení, což se ukázalo jako správná volba. Stejně jako celý nápad jít se na koncert podívat.

Od sedmi nás nejprve čekal Andy Fairweather Low a jeho sólová kapela. Jde o dlouholetého Claptonova spolupracovníka, který se mimochodem objevil i na zmíněném Unplugged. Andy je velice zajímavá figura. Narozen v roce 1948 do chudé velšské dělnické rodiny se na konci šedesátých let stal idolem britských dívčích srdcí coby frontman poprockové formace AMEN CORNER. Ta vyprodukovala několik převzatých hitů, než se v roce 1970 rozpadli. Andy nejdřív sestavil další kapelu, pak se pustil na sólovou dráhu a zejména se také uchytil jako jeden z vyhledávaných studiových muzikantů naší doby. Mimo jiné se objevil na deskách THE WHO, Joe Satrianiho, George Harrisona a je dlouholetým spolupracovníkem Rogera Waterse a právě Erica Claptona.

Jeho vystoupení se ukázalo jako ideální úvod tohoto zajímavého bluesrockového večera. Andy nemá široký vlastní repertoár, ale jako správný harcovník hraje jukeboxovou směs všeho možného. Slyšeli jsme instrumentální klasiku „Tequila“ od THE CHAMPS z roku 1958 nebo jsme se ponořili do best of starší filmové/televizní hudby. Rozeznal jsem „Peter Gunn Theme“ od Henryho Manciniho ze stejnojmenného televizního seriálu nebo „Apache“ od Jerryho Lordana a určitě zazněly ještě další obdobné věci. Slyšeli jsme také Andyho nejúspěšnější cover „(If Paradise Is) Half as Nice“, původně italský song, který převzali kdysi zmínění AMEN CORNER a dostali se jim na plakáty do dívčích pokojů v Británii. A také došlo na jeho podle mě největší originální hit „Hymn for My Soul“, skvělou soulově šlapavou věc se sólem na foukací harmoniku, country feelingem a pohodovou atmosférou. Věc proslavil Joe Cocker, který jejímu klasicky bluesově světobolnému textu vtisknul ten správný chlapácký nadhled. Stejně dobře však tenhle song podal v O2 Areně i jeho autor. Celkově Andy a jeho kumpáni potvrdili pověst profesionálů, které jejich greatest hits různých standard a klasik opravdu baví hrát. Principál, kterému už taky klepe osmdesátka na dveře, působil odpočatě a svěže. Živě konverzoval mezi písněmi, ale především dobře zpíval a hrál. Nijak se také nenechal vyvést z dobré nálady zpočátku až tragicky vyprázdněnou arenou. Pořadatelé totiž zmatečně (inu lístky pod střechu stály jen tři a půl tisíce, že…) informovali o začátku koncertu, takže řada návštěvníků zjevně nevěděla, že se má přijít už na sedmou. Během Andyho vystoupení se naštěstí vše postupně spravilo a ke konci už bylo ve Vysočanech takřka plno. Sympatické a i pro méně znalého návštěvníka myslím lehce stravitelné a zábavné vystoupení.

Ve stejném gardu jsme po krátké přestávce pokračovali i s jeho slavnějším a o tři roky starším anglickým kolegou. Clapton výrazně předčil má očekávání. Inu, není nad to mít laťku kvůli varování kamaráda nastavenu přiměřeně nízko. Ale myslím, že by to bylo dobré tak jako tak. Na rozdíl od Andyho se Eric nijak nerozkecával, a pokud si dobře pamatuju, tak na nás prakticky ani nepromluvil. Podobně jako předskokan se ale i Slowhand ukázal jako dobrý „jukeboxový“ umělec. Jen pár písní bylo ten večer z jeho originální dílny, a to s hodně dávným rukopisem, když nejmladší písní celého koncertu byla slavná „Tears in Heaven“. Tahle balada věnovaná jeho tragicky zemřevšímu čtyřletému synu Conorovi je už pětatřicet let stará. Jinak se sahalo všude možně k bluesovým standardům od Willieho Dixona přes Bo Diddleyho až po (hodně často) k Robertu Johnsonovi. Tedy k černochovi, který v třicátých letech v Mississippi položil základy dnešního moderního bluesového stylu, a stal se tak jedním z nejvlivnějších muzikantů dvacátého století. Hodně potěšila i „Nobody Knows You When You´re Down and Out“ od Jimmyho Coxe, kterou jsem i já kdysi občas hrával u táboráku.

Clapton je kytarově i hlasově stále v dobré formě, a jestli by mi někdo řekl, že poslouchám čtyřicátníka v plné síle, klidně bych mu věřil. Řekl bych dokonce, že sršel energií, kdyby se to u tohoto nehybného introverta dalo vůbec říct. Tak živě vystoupení působilo. Ono i vydržet stát v osmdesáti s poměrně těžkou kytarou kolem krku je v tomhle věku obdivuhodné. Možná i proto jsme se uprostřed koncertu dočkali také několikapísňového akustického minisetu, kdy mohl mistr v klidu usednout. Ve výborné formě se ukázala dle očekávání i doprovodná – a spíše černá než bílá kapela – kde výraznou roli pravidelně dostávali duo pianista a klávesista, kteří dokonce slavného frontmana občas zastiňovali. To vůbec nevadilo, jelikož přiměřená míra sól a improvizace samozřejmě k blues patří a dává téhle muzice tu správnou šťávu a odvaz. Dvě doprovodné černošské zpěvačky pak koncertu přinesly místy až gospelový nádech. Celkem ten večer zaznělo čtrnáct písní, včetně těch, na které přišla většina publika. Tedy vedle „Slz v nebi“ i „Layla“ a také „Cocain“ od J.J. Calea, kterou si ale Clapton už dávno přivlastnil, takže myslím ani lidí nevědí, že není od něj. Tady už se možná mistr trochu nudil a pentatonické vyhrávky si posunul myslím někam o kvintu výš, takže to vytvářelo trochu harmonického napětí hraničícího s mírnou dávkou chybovosti, což v této mírném míře pozitivní dojem z koncertu jen posilovalo. Je to přeci blues! Hodně povedený večer a svému kamarádovi můžu vzkázat: „Petře, neměl jsi pravdu. Bylo to fakt dobré.“