EPILOG - Trochu se bavte, lidi! (rozhovor)

Metal jakoby mimo prostor a čas, přesto plně odrážející aktuální dobu. Možná prožíváme kolaps, možná jen další transformaci a třeba taky jen epizodu v rámci stále se zrychlující éry. Mladoboleslavští EPILOG každopádně přitvrdili a zároveň svým power metalem zhudebňují pocity spojené s vnímáním dneška. Přes metafyzický až hororový přesah jsou uvěřitelní. Nespadli ze své oblíbené mystické sféry tvrdě na zem, stále se drží především člověka, který dokáže cítit velkou bolest, ale zároveň žít pro nepatrnou naději. O něčem takovém a spoustě dalších věcí jsem se u příležitosti vydání jejich nového alba „Digital Afterlife“ pobavil s jejich lídrem, kytaristou Michalem Zemanem.

Od poslední desky už nějaký čas uplynul. Kdy dozrálo rozhodnutí, že diskografii EPILOG rozmnožíš o další zářez? Šlo o evoluci, nebo sehrál roli nějaký silnější impuls?

Evoluce ne, vlastně už jsem spíš tak trochu pohasínal. Jednou jsme ale seděli s Martinem Škodou (hostující sólový kytarista a spoluautor několika skladeb, poznámka Pekárek), testovali kytary a asi byla ta správná doba. Nebo svou roli sehrála i vyšší míra vnitřního vytápění vyvolaného spalováním alkoholického nápoje, už nevím. Naskočilo to. Sice pak vše dopadlo o dost jinak, než bylo plánováno, ale co už.

Předpokládám, že se nový materiál rodil postupně a takříkajíc z nové vody, nebo jsi prohrábl i šuplíky?

Postupně; většinou to funguje metodou nabalování. Někdy je ale nostalgie sviňa.

Když jsme u těch šuplíků, neuvažoval jsi někdy o přepracování nějakých věcí z prvních desek? O nápady jsi přeci nikdy neměl nouzi, teď jsou však o dost větší možnosti a přibyly i zkušenosti…

No právě, trefil ses přesně. Ne že bych potřeboval recyklovat, ale sem tam mi přijde líto nápadu, textu nebo třeba jenom fragmentu, které jsme „prohospodařili“ na prvních dvou deskách/demech. A když se mi to hodí do krámu, tak jim klidně dám druhou šanci, jako právě na aktuální desce. Použil jsem jeden základ textu, který jsem samozřejmě doplnil a předělal, a nakonec i použil v úplně nové skladbě. A pak jsem přebral dva motivy z pradávné skladby a vystavěl na nich jinou, ve výsledku naprosto odlišnou věc, než byla ta původní. Uspokojil jsem tak výčitky svědomí, odborník něco takového možná zaznamená, ale ostatní si ani nevšimnou.

Došlo v celém procesu tvorby a nahrávání „Digital Afterlife“ k nějaké principiální změně, jinak řečeno, přistoupil jsi k něčemu nějak zásadně jinak?

V podstatě ne, nebráním se novým přístupům, ale protože jde stejně většina věcí za mnou, tak vydávám spíš cestou nejmenšího odporu. Kreativitě by ale prospěl opačný přístup, co?

Experimentování možná, s kreativitou už si nejsem tak jistý. Pojďme ale dál. Původně mělo dojít i na spolupráci s Honzou Kapákem…

Ó, věčná škoda! Ano, mělo, byli jsme domluveni. Honza materiál vyhodnotil jako „fajn metálek“ a já se těšil, že se nechám inspirovat a udělám to tentokrát třeba opravdu úplně jinak. Bohužel život mění a Honzovi vystavila stopku určitá svinská osobní událost s neurčitým časovým rámcem. Nevyšlo to, ale pořád věřím, že jestli bude z mé strany ještě nějaké příště, tak to dopadne. Dokonce mám takový malý postranní úmysl, že bych udělal dvě verze desky. Jednu klasicky s Lundgrenem, a pak druhou se stejným hudebním podkladem, ale s úplně jiným zpěvem. České texty (no jo, ale kdo je napíše?) a klidně jiné vokální melodie z trochu tvrdšího ranku. Líbí se mi Chymus a pak třeba desky PAČESS obecně. Ještě o tom ale neví.:-) Možná by bylo zajímavé, jak moc rozdílné desky vzniknou na jednom hudebním základu. A Honza je pevně spjat s českou „undergroundovou“ scénou, tak by třeba šlo něco vymyslet. Ale jde o takové bláhové sny let následujících, které se stejně tak lehce rozplynou, jako vznikají.

Poskytl ti někdo během přípravy „Digital Afterlife“ zpětnou vazbu? Napadá mě váš sólový kytarista Karel Fejtl nebo host a spoluautor několika písní Martin Škoda. Jsi vůbec otevřen takovým pohledům zvenčí nebo i případnému producentskému dozoru nějakého většího jména?

Ale jo, většinou Martin říká, že to stojí za prd a nejde to k sobě, a Karel, že jsem blázen, když na stará kolena začnu překopávat rytmy a tempa v jedné písni. A tak podobně. Jsou to kluci šikovní.:-) Dobré připomínky měl i Rich (Rich Gray, hostující baskytarista na aktuální desce, poznámka Pekárek) a párkrát jsem předělával kvůli base i kytaru. Takže jo, jsem otevřen nápadům a kritice, pohříchu bych uvítal něčeho podobného klidně i více. Každá investovaná energie by měla vést ke zlepšení a zlepšovat se dá neustále. Na producenta pak hlavně… tak nějak nezbývá finanční rezerva.

Podobným jménem, jaké bych si představoval je přeci i kytarový virtuóz Simone Mularoni, kterého si zlákal k sólu na závěrečné suitě „My Insanity“. Neměl jsi s ním původně o něco velkorysejší záměr? Jak vůbec proběhla domluva? Na otázku, proč právě on, si asi dokáži odpovědět:-), jakkoli Fejtl s hostujícím Škodou zahráli výborně…

No jo, ten ví, kudy kozu hnát, to bych bral. Ale ta formulka o finanční rezervě platí a Simone je hlavně tak vytížený, že bych měl možná nárok někdy za dva roky, kdybych si ho předloni zarezervoval. To víš, nějaká no name kapela bůhvíodkud má prioritu tak 156. Jako: „Money talks“, to je jasný, ale prodávat druhou ledvinu se mi přece jen ještě nechce. Jinak je to fajn týpek, nemlží, říká věci na rovinu, a kdyby se mu ta hudba nezdála, tak by do toho nešel. Už to je pro mě odměna a výsledek samotný mě pak pokaždé přesvědčí, že to stálo za to.

Styl jsi nezměnil, přesto jsme zas trochu jinde, souhlasil bys? Osobně mi připadá nové album o něco více americké a o něco méně švédské. Asi nejen v případě úvodní a zároveň titulní skladby „Digital Afterlife“ jsem si dokonce chvílemi říkal, kdyby tak podobné melodie měli pozdní QUEENSRŸCHE…

Tak to je gól. Právě QUEENSRŸCHE a jejich „Screaming in Digital“ mě inspirovala při skládání téhle věci! Původně měla být až úplně na konci, ale oblíbil jsem si ji tak, že jsem ji prdnul na začátek. Pokud jde o nějaké zařazení americké nebo neamerické, prostě to tak vyšlo. Jiné to každopádně trochu je. Chtěl jsem, aby šlo o rychlé, občas brutálně syrové album bez kompromisů. Z užší fanouškovské základny mám dobré ohlasy, na druhou stranu, recenze byly spíš průměrné. Holt kontroverze musí být. A já se naštěstí nikomu zavděčovat nemusím a ani nechci.

Pompa QUEENSRŸCHE představuje jednu věc, jenže pak dorazí „Ambassador“ a jsme u atypicky naspeedovaného švédského power doomu. Asi Vaše nejrychlejší skladba…dosud?

No, asi jo. Její začátek měl tak dvacet verzí a pořád se mi něco nezdálo. Chtěl jsem, aby ti rozčísla ofinku, když si ji pustíš. Vůbec bych řekl, že je na desce dost míst, která možná neřvou „TADY JSEM“, ale která jsou o hodně dál za možnostmi, o kterých jsem vůbec kdy přemýšlel.

Můžeš mi nějak vysvětlit, kde se zrovna tady v Čechách, v rodném kraji tancovačkového bigbítu/metalu, a zrovna v tobě vzalo takové to melodicko-epické cítění provázející alba jako „Chapter VI“ od CANDLEMASS, případně diskografii MORGANA LEFAY nebo třeba TAD MOROSE?

I skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále, že? Fakt nevím, nepitvám, co ze mě vyleze. Všechny tebou jmenované kapely mám rád, MORGANU nejvíc, ale mám i oblíbenější kapely. Těžko říct.

Mezi námi, příslušná skandinávská škola už je pomalu mrtvá, takže jsi teď vlastně její český pokračovatel:-), nebo si teď slyšel nějaké zajímavé nováčky?

Dobře já, typický modrooký blonďák v rohaté helmě. Chodím tak spát, abych nasál tu atmosféru.:-) MORGANA zase letos odehrála nějaké festivaly, ale na opravdový comeback to nevypadá. Hm, o nováčcích moc nevím, možná PRIME CREATION? Ale už to není ono, všechno směřuje do takového divného symfa, nevím. Spíš je to, jak říkáš. Šáteček a nazdar.

Minimálně z hlediska zvuku si dost přitvrdil, všechno zní čistě, zároveň však dost syrově, něčeho podobného jsem si minimálně stran kytary všiml třeba u nových MASTERPLAN. Nová, naštvanější doba…?:-)

Přijde ti? Já tu všeobecnou naštvanost nemám rád. Mám pocit, že nejnaštvanější jsou většinou ti, co si nemají moc na co stěžovat. Nebo existence, co pro svůj „lepší“ život nejsou schopni ani vstát z kanape. Každopádně, i když si podobné věci nepřipouštím, tak mě to samozřejmě taky ovlivňuje, ať si nalhávám cokoliv. Takže zvuk je asi poplatný materiálu a opravdu možná i době. Rychlejší, brutálnější, tvrdší. Možná méně smířlivý.

Ano, zvuk novinky vnímám obdobně. K nasekaným riffům model PANTERA, jsi ovšem nikdy nesklouzl (dobře, o riffu v „My Insanity“ se lze bavit), nicméně třeba Petrucci je tvůj velký oblíbenec a ten se jich nikdy nebál. Máš k nim nějaký přirozený odpor, nebo je v tobě na podobné kousky příliš vysoké procento hardrockera?

Nemám je rád. V tomhle jsem děsně zapšklej staromilec. Nemám rád současné kytary podladěné o mnoho půltónů. Navíc většinové „dropnutí“ tlustého Éčka svádí k určitému stylu hry a ta muzika pak zní všechna stejně. Basa s kytarou už nejdou skoro poznat, je to heavy, ale takové divně nemelodické. Nebaví mě tu muziku poslouchat. Petrucci tak umí zahrát, samozřejmě, ale 90 % jeho způsobu hry je „old school“, kytara harmonizuje, je melodická i v brutálních riffech. To cítění hudby, způsob hry na nástroj je úplně jinde. Zvláštní, jak každý kytarista uvádí jako nejlepší borce všech dob třeba Randyho Rhoadse nebo Eddieho Van Halena a spol., ale pak vezmou kytaru, podladí do nesmyslu ve stylu víc podladím – víc Adidas a leze jim z toho prasečí hnojiště. Nechápu to. Dnešní produkce ale vesměs musí být buď brutální, nebo naopak symfonicky umakartová. Možná to je ta nová, naštvanější doba. Trochu se bavte, lidi, vole!

O nějakých vzdušnějších polohách si ve spojitosti s EPILOG nebo jinou kapelou či projektem neuvažoval? Na druhou stranu, když se pomine ona tvrdost, v EPILOG se vše tak nějak slévá…

To víš, že uvažoval, ale kdo tady dneska bude poslouchat hard rock, art rock? Asi tolik jako US nebo severský power metal. Čili tak kolem stovky lidí v ČR, řekl bych. A já si říkám – proč tomu tak je? Každý rocker ti řekne, že Párplové jsou pecka a základ, ale kolik ve finále je takových kapel, které by byly opravdu úspěšné a hrály hard rock a zároveň to není dinosaur ze sedmdesátek? Možná kromě EUROPE. Dává to aspoň nějaký smysl? Takže ano, líbilo by se mi udělat hardrockové album střihnuté art rockem, ale to chce podobné magory, co by to dělali s radostí. A ty neznám. Tak se snažím propašovat tyhle nálady do EPILOGU, tentokrát se tolik nezadařilo. Příště to může být úplně naopak.

Předpokládám, že jsi veškeré kytarové doprovody nahrál sám a výhradně na osobně vyrobenou(né) kytaru(ry)?

Jasná věc. Když už se do toho hrabu, tak ještě abych podváděl sám sebe.:-) Moje kytary jsou nejlepší, to je jasný. A pokud s tím někdo nesouhlasí, tak to je, slovy klasika, to jediné, co s tím může dělat.:-)

V minulosti jsem při poslechu vašich alb prožíval různé pocity, nejvíc asi radost z kvalitního a trochu jiného metalu domácí provenience, teď se však poprvé a rovnou na řadě míst dostavila i husí kůže. Třeba v polovině třetí minuty „The Story of Charles Dexter Ward“. Jak mi něco takového vysvětlí takřka výhradní autor hudby?

Nevysvětlí. Něco takového se občas prostě děje. Musíš se k tomu ale asi prokousat. Spletí slepých uliček a natlučením si huby, vytrvej a sem tam ti bude požehnáno. Když si podobné věci naplánuješ, tak to nefunguje. Každopádně pokud takové momenty na desce jsou, je to pro autora odměna a snad i známka, že materiál není úplně špatně.

Předpokládám, že si na zmíněnou skladbu dost pyšný, taková esence všeho, co je pro EPILOG příznačné, vypjatého melodického zpěvu, dobré melodie, zajímavého kytarového doprovodu a decentní progrese…

Mám ji rád, pravda. Asi na tom něco bude, opravdu obsahuje některé zásadní znaky naší tvorby. Kromě tebou vyjmenovaných taky třeba humor. Například ta piano suita, která tvoří druhou a navazující část té hlavní skladby, je ke slyšení i jako podklad v začátku té první. A samostatně mi přišla tak fajn, že jsem ji nechtěl nechat schovanou jen v podkladu. A jak ji posloucháme s Karlosem, tak si říkáme: „Ty vole, to je jak od Karla Svobody!“ A Karel Svoboda je samozřejmě „Charles Freedom“, že?:-) Hlavní hrdina se taky jmenuje Charles, takže nám to přišlo jako dobrá prdel. Zasmáli jsme se sami vlastnímu vtipu a jedeme dál.

Ano, rozhodně víc Svoboda než Malásek.:-) Mimochodem Lundgren se nejen zde fakt vytáhl, se svými party je obzvlášť dobře srostlý. Možná proto, že ještě více zvnitřnil i tvou, vlastně dost temnou, hudební filozofii…?

Třeba ho už taky trochu semlel běh doby. Hele, mě to zas tak moc temné nepřijde, vlastně v těch skladbách hledám spíš světlo a cestu ven z toho marastu kolem, řekl bych. Že by tedy kromě Vikinga i tajný mesiáš?:-) Každopádně Rob tentokrát nepotřeboval ani moc navádět, to je pravda, všechno z něj lezlo dost přirozeně. Možná už na něj doléhá severský duch.:-)

Jeho pěveckým majstrštykem je bezesporu „Pain-Killer“ předpokládám, že vokální linka kultovní skladby „Painkiller“ od JUDAS PRIEST zněla nějak takhle, když ji pro konkurs po odchodu Halforda zkoušel D. C. Cooper.:-) To je v dobrém slova smyslu velká drzost, co jste zde předvedli – zapracování ikonických motivů do epického soundu EPILOG.:-) Můžeš mi k jejímu vzniku a pojetí říci něco víc? Mimochodem, vaši variaci jsem si dost oblíbil, absolutně zde nejde o cover, ale o onu intenzitu a univerzálnější pocitovost, která přinejmenším metalisty prostě oslovuje…

Díky! Mám z ní stejný pocit. Podle mě se prostě povedlo přesně to, co jsme si předsevzali. Jde o poctu JUDASŮM a ostatním velikánům heavy metalu. Není to samozřejmě cover a Rob se tam myslím vážně dostává na samotnou hranici svých možností. Jen si poslechněte ty jeho dvojky a jekoty. Jestli má někdo pocit, že to je tak nějak samozřejmé, tak fakt ne.

Věděl jsi, zda je Lundgren něčeho takového vůbec schopen?

Já jo, on ne. Trochu s tím pořád experimentoval a ode mě vždycky dostal připomínku, že je to málo. Tak tlačil a tlačil… potřeboval jsem tam dostat toho ducha opravdovosti, aby příslušné momenty nezněly jako parodie. Nakonec se vše podařilo tak, abychom to fakt použili a pro mě osobně jde asi o největší pumelici, co tam je. Přitom na začátku byl, vlastně skoro jako vždy, jen ten riff. Marťas ho chvilku drtil dokola a bylo vidět, jak se mu líbí. Většinou se od riffů pak někam odrazíme, ale tady se nám nechtělo. Sranda je, že jsem ve dvou recenzích dostal nasypáno, že je to největší trapnost desky a že je fakt jako nejhorší. Na druhou stranu třeba Stray zase napsal, že je nejlepší na desce. Takže klasická rozdělovačka. Lidem do hlavy nevlezeš. Fakt by mě ale zajímalo, kdyby to někde zaslechli JUDAS, jestli by se zasmáli, naštvali nebo spokojeně podupávali nohou.

Osobně si myslím, že by se jim ta epická transformace, navíc při zachování oné obrovské intenzity, spíš líbila. Pamatuj na „Nostradama“.:-) Když jsme u té epičnosti, dalším bodem jsou klávesy, vlastně jsem si jich všiml vždy jen v dobrém…

A přesně tak to mělo být! Klapky jsou pro mě doplněk. Atmosféra a podpora ano, jako hlavní nástroj v metalu fakt ne. Takže si pomáháme sami, na takový přístup stačíme a víc asi nehledám.

Sestavu jsi tentokrát napumpoval obzvlášť silnou rytmickou dvojicí. Předpokládám, že během poslechů vyspělého baskytarového pulsování např. ve výtečné „Darkened Souls“ jsi spokojen i s investicí do hostujícího Riche Graye…? Můžeš ke spolupráci s bubeníkem Frankem Shanem a právě Richem zmínit nějaké podrobnosti.

Jako vždycky mě k tomu přivedla spíš souhra okolností. Jak už jsi říkal, původně jsem chtěl tu desku nahrávat s Honzou Kapákem, ale pak jsem musel vybruslit z nastalé změny. Já vím, že jsem to mohl stopnout a počkat, ale když se rozjedu, tak se prostě blbě zastavuju. Soustředím se na to fakt stoprocentně a ostatní pro mě jde stranou. Tak to dělám, což se mi i osvědčuje. U ostatních bych rád viděl stejný přístup, ale zároveň vím, jak moc je to nereálné. Takže jsme s Robem dali hlavy dohromady a obrátili se na kluky, kteří v tom prostě umí chodit. Jde o Robovy tipy, má s nimi zkušenosti a ví, co může čekat. A to jsme taky dostali. Přístup profi muzikantů, kteří jsou schopni samostatné práce, rychlé, perfektně odvedené. Hlavně Richovi jsem prostě nemusel dlouze vysvětlovat, co bych chtěl. Poslechl dema a do pár dnů poslal několik verzí. Trochu jsme vše probrali, sem tam něco upravil on, jindy jsem předělal kytary zase já. A stejně tak i s Frankem. To je zase takovej spíš chameleon, původně vlastně spíš kytarista, ten mi dával čočku a nutil mě přehrávat věci, co se mu nezdály. Takže i když tihle kluci nemuseli, tak nakonec každý do materiálu vložil i tu invenci a kreativitu, protože jim to prostě nebylo jedno. Něco takového se mi fakt líbí. Už minule jsem říkal, a to platí stále, že je mi ale ve výsledku jedno, jestli mi na desce hraje basák z ANNIHILATOR, nebo Pepa od vedle ze vsi. Já prostě potřebuju cítit, že ten člověk má zájem a chuť, a ne že ho musím tak trochu kopat a přemlouvat. To víš, že bych nejraději měl stálou partu lidí, se kterými bych hrál dlouhodobě a ke všeobecné spokojenosti, ale nějak se mi to nedaří.

Jestli jsem byl po zvukové stránce něčím zaskočen, tak právě syrovými bicími Franka. Pak mi ovšem došlo, že poslouchám pořádný virbl a poctivé blány. Nejen bicí, ale řekl bych, že i celkový sound si tedy na dnešní dobu pojal dost odvážně. Souhra baskytara, klávesy, kytara, bicí pak zní nejen v úvodu progresivnější „System Failure“ lahůdkově…

Další věc, co spolehlivě rozděluje – zvuk. Jsem rád, že se ti líbí, ale už jsem dostal v recenzích i naloženo, že zvuk je standardně úplně na hovno. Jde o dost subjektivní parametr, to je jasný. Trochu jsem potlačil činely, aby víc vynikla právě ta masa a údernost celku. Nehledám tady líbivost nadýchaných produkcí, konečně k takové hudbě se to ani moc nehodí. Zároveň ale nemám dopředu ani směr, kterým by se sound měl ubírat. Já nejsem žádný echt studiový technik ani zvukový inženýr, ke všemu jsem si došel sám a často to dělám asi blbě, jako každý samouk. Ale dám tomu vždy 100 %. Vím, že nic vědomě neošidím a výsledek zní mým uším dobře. Určitě by to někdo dokázal lépe, ale zase jsme u komplexní otázky producenta, studiového inženýra, studia a spol.

Název alba obnáší zajímavé téma, zdařile podchycené i na obálce a v bookletu CD. Ano, technický pokrok začíná dosahovat nevídaných rozměrů. Otázkou je, zda na něco takového nejsme obecně či (v lepším případě) zatím příliš hloupí:-) Možnost zásadních fyzických i mentálních(!) upgradů je za dveřmi a nesmrtelnost už dávno není jen otázkou filozofickou (náboženskou)…

Je to tak. Jsme hloupí, to je bez debaty. Polovina lidstva pořád žije na hliněné podlaze a je ráda, že má čím nakrmit děcka. Těm je asi úplně u prdele jestli AI ano nebo ne. Na druhou stranu ty technologie tu začínají být a naše životy ovlivňovat budou. Ale jestli skončíme jako v Terminátorovi? No, řekl bych, že prognóza není úplně veselá, viděno střízlivým pohledem.

Jak, či přes co lze podobné sci-fi téma spojit s tvou fascinací Lovecraftem?

V Lovecraftově světě jsou základem bytosti a rasy, jejichž technické znalosti a vývoj byly daleko před tím naším, takže se to myslím nevylučuje. Navíc i my kráčíme do neznáma, což je téma, které by se dalo označit za základní stavební kámen lovecraftovského vesmíru. Co na té cestě nalezneme a jak se s tím popasujeme?

Vím, že jsi do nové nahrávky dal opravdu hodně. Při jejím opakovaném poslechu si uvědomuju, že přes veškerou melodickou smršť jste na potenciální cílovku poměrně nároční. Jak by měl tedy posluchač k novému albu přistupovat, aby se mu snadněji otevřelo?

Podle mě stačí poslouchat. A najdete tam celý vesmír. A jestli ne, tak jste blbě hledali, pustíte si to znovu a možná to bude lepší. A pokud ne, tak jste prostě poslouchali blbě nebo málo. Celý postup opakujte, dokud nedojdete k přesvědčení, že jste nic lepšího nikdy neslyšeli.:-))

Něco na závěr?

Odpověď na otázku života, smrti, vesmíru a tak už známe, takže asi nic. To je rokenrol.