EPICA, AMARANTHE, CHARLOTTE WESSELS’ THE OBSESSION - Praha, Forum Karlín, 21. března 2026

Koncert progresivních deathmetalových symfoniků EPICA doporučuju kvůli vizuální podívané někdy navštívit i nefanouškům. Podle mého názoru neexistuje skupina, která by dnes v metalu oplývala elegantnější a působivější obrazovou show. Je to myslím patrné i z mých neumětelských fotek k tomuto reportu. Samozřejmě pokud máte rádi papundekl a různá monstra a obludy, tak je lepší zajít třeba na POWERWOLF. Ale i IRON MAIDEN se na současném turné od tohoto konceptu odklonili a vydali cestou velkých obrazovek a videoshow. Nová show Železné panny je úchvatná (zejména „Rime of the Ancient Mariner“), ale jsou to právě Holanďané, kteří získávají v tomto ohledu ty nejlepší známky opakovaně.

K dokonalosti pak vede, když se vynikající vizuální koncept prolne s možnostmi nejlepšího pražského sálu, kterým Forum Karlín je. Hala pro 3 500 lidí má dokonalou akustiku, odevšud je dobře vidět a v sále neruší žádná zákulisní světla a podobně. Je vidět a slyšet, že bylo forum od začátku koncipováno jako prostor pro koncerty, ne jako sportovní aréna, a byl kladen důraz na instalaci vhodných stavebních materiálů, rezonančních desek a akustických prvků. Myslím, že asi nepamatuju koncert, který by tu měl špatný zvuk, a z těch velkých pražských prostor tak mám karlínskou síň nejraději. Další nespornou výhodou pro mě je, že mám forum v docházkové vzdálenosti cca deseti minut od domova, což zmírňuje i mou příslovečnou koncertní lenost.

Sobotní karlínský večer ale nebyl jen ve znamení velkolepých Nizozemců, ale rovnou trojlístku zajímavých a v jistém smyslu i vůdčích souborů dnešního metalu, a to ve všech případech vedených prvotřídními (a půvabnými) vokalistkami. Jako první nastoupili CHARLOTTE WESSELS’ THE OBSESSION, což je projekt bývalé zpěvačky DELAIN. A jestliže tahle kapela je zástupcem solidní, ale přeci jen trochu repetitivní a fádní druhé ligy symfonického metalového popu, tak Šarlota dělá muziku o dost barevnější a nápaditější. Její současná skvadra produkuje multižánrový mix metalu, popu, šansonu, rocku a shoegaze umně skloubený do jednolitého a přesvědčivého výrazu. Ve Foru Karlín odhodila vytahané triko, ve kterém jsme ji mohli vidět na skvělém předloňském koncertě v Meet Factory, a oblékla sexy kostým s odhaleným břichem, který dodal jejímu vystoupení okázalosti a lépe se hodil k show severských metalových bohů a bohyní, které nastupovaly po ní. Nijak tím ale nesnížila přirozenost a až skromnost svého vystupování. Tahle Nizozemka měla vždy image holky od vedle, kámošky nás všech, která se jen tak náhodou vyhoupla na pódium, protože někdo dneska večer prostě jít zpívat musel. A jako opět zpívala velmi dobře. Bude pro ni ale myslím těžké dosáhnout většího úspěchu s touto zajímavou, ale těžko škatulkovatelnou hudbou. Pro metalisty příliš měkké, pro popaře složité, pro rockery rozevláté a neuchopitelné. Ale držím jí palce. Pokud můžu doporučit jednu skladbu, tak zkuste „Exorcism“ a uvidíte, s jakou mírou skladatelského i vokálního talentu máme tu čest. Touhle smrští končilo i vystoupení v Karlíně a doteď mě z toho mrazí.

Švédové AMARANTHE jsou také originální, ale jednodušeji uchopitelní. Nazval bych je metalovou ABBOU. Vysoce chytlavé melodie v disco hávu opepřené metalovými kytarami a údernými rytmy. To celé v podání tří vokalistů. Frontwoman a hlavní tahounka Elize Ryd obstarává popovou melodiku, Nils Molin klasickou rockově/metalovou polohu a Mikael Sehlin growl. Koncerty šestice (zpěváky doplňují kytarista a hlavní skladatel Olof Mörck, bubeník Morten Løwe Sørensen a neposedný basista Johan Andreassen) jsou obří skotačivou energickou party, kde se trojice zpěváků výborně doplňuje nejen v hlasech, ale také v kontaktu s publikem. Švédský králíček Duracell to rozjel naplno i v Karlíně a my opět hodinu a půl skákali a nekomplikovaně se bavili. Jediné, co bych kapele vytknul, je letitý a uniformní setlist. Stejnou várku skladeb jsme zažili nejen loni na Metalfestu, ale dokonce i předloni na Masters of Rock.

Rozhodně by se slušelo zařadit více skladeb z povedené dva roky staré poslední desky „Catalyst“. Dostalo se nám jako obvykle „Damnation Flame“, „The Catalyst“ a „Re-Vision“, ale dobré by bylo vyzkoušet i „Breaking the Waves“ (nejlepší věc alba!), „Insatiable“, „Liberated“ nebo třeba „Ecstasy“. Zvlášť podivné je to, když si člověk uvědomí, že už dva roky jedou turné k nové desce a oproti třem věcem z novinky mají stále v repertoáru šest kusů z předchozí „Manifest“ (2020). Jinak se ale nedá Švédům vytknout vůbec nic. Chytlavostí písní mají na současné metalové scéně pramalou konkurenci, takže ať se sáhne v setlistu kamkoliv, nedá se prakticky splést. Jako obvykle výborný a optimistickou náladou prodchnutý koncert.

Takřka všude jinde by AMARANTHE obstarali vrchol večera. Ne tak ve Foru Karlín. EPICA totiž rozpoutala zmíněný vizuálně-akustický Gesamtkunstwerk nejvyšší kvality. Jejich poslední album sice považuju za jejich možná nejslabší desku vůbec (recenze zde) a i moje první setkání s těmito skladbami loni na Metalfestu dopadlo spíš nemastně neslaně (report zde). V Karlíně ale klaplo vše na výbornou. Sympatické bylo i to, že na rozdíl od AMARANTHE Nizozemci opravdu hodně obměnili setlist. Ze skladbových stálic zůstaly jen pravěká „Cry for the Moon“, „Unleashed“ a klasicky nejzábavnější kus vystoupení, hitová „Beyond the Matrix“, kdy jako obvykle skákala celá hala. Jinak nezbyl kámen na kameni, a dokonce vypadl i dlouhé roky tradiční zavírák „Consign To Oblivion“. Co na tom, že se do repertoáru tohoto turné nedostaly takřka žádné mé oblíbené skladby – celé vystoupení působilo svěže a neotřele. Výjimkou bylo oprášení jedné z nejlepších písní kapely vůbec, jemné balady „Tides Of Time“ z roku 2009, kterou zpěvačka Simone Simons vystřihla jen za doprovodu piana pouze s mírnými samply ve druhé části, a prokázala tak schopnost táhnout vystoupení i bez symfonických doprovodů. Celkově bylo samplů, chorálů a všech těch pozlacených serepetiček méně než obvykle, což koncertu jedině prospělo. Pět zařazených věcí z „Aspiral“ mě sice ani teď hudebně nenadchlo, ale i vzhledem k nádherné vizuální show jsem se bavil i u nich. Jako další z vrcholů koncertu bych označil „Sirens – of Blood and Water“, vokální tercet, kdy Simone na pódiu doplnily i Charlotte Wessels a Elize Ryd a pak dokonce i „Cry For The Moon“. Skladba, o které jsem si myslel, že už ji nikdy nepotřebuju slyšet, dostala úplně novou dynamiku, když na obří obrazovku videooperatérka kapely naživo přenášela záběry z pódia a ze sálu. Rázem se tak do vystoupení v několikatisícovém sále stala takřka intimní věc, kdy jsme měli pocit, že jsme i s kapelou všichni vlastně jedna velká rodina. Jeden z nejlepších koncertů EPICY, co jsem zažil.