ENSIFERUM, FREEDOM CALL, DRAGONY - Brno, Fléda, 28.ledna 2026

Letošní rok slibuje pro Čecha unikátní koncertní nálož a mimo jiné k nám zavítají JUDAS PRIEST i IRON MAIDEN a také program Brutal Assault vypadá skvěle. To si ale ještě chvíli počkáme. I jaro bude ale hodně nadupané a sezóna už se nám pomalu rozjíždí. Po několika týdnech novoročního klidu kořeněného jen několika návštěvami České filharmonie se rozběhla i pro mě, když mi začala v Brně při návštěvě finské melodeathfolkové partičky ENSIFERUM.

Kdyby hráli ENSIFERUM v Praze, tak by to byla jasná volba, ale na otočku na Moravu se mi nechtělo. Jasně, Pražáci jsou prý líní jezdit jinam na koncerty, dočteme se tady v komentářích. Jenže support také příliš nelákal. Nakonec zvítězila kombinace delší koncertní vyprahlosti, touhy si trochu zaskákat při nekomplikované melodické hudbě a také dobrý setlist, na kterém byla i jedna z mých top skladeb loňského roku „Scars in My Heart“. Hlavně ta převážila misku vah směrem k večernímu výletu do našeho druhého největšího města.

V Brně jsem kdysi studoval a mám ho rád, ale nemám tu žádné kořeny a prakticky nikoho tu už neznám, takže to byl zájezd jen tam a o půlnoci zase zpátky. Fléda se geograficky nachází v srdci mého někdejšího studentského života, když jsem si to okolo ní často mašíroval z jednoho z mých četných brněnských bydlišť v Černých polích směrem na Veveří. Nebyl jsem v ní ale bratru dvacet let, takže mě při vstupu do tohoto klubu polila nostalgická nota. Člověk si připadá mnohem starší, když se vrací do míst, ke kterým už ho nic nepojí a kde už byl zanechaný prach dávno stokrát smyt. Ale nepřijeli jsme se nostalgicky babrat v zaschlých vzpomínkových albech, přijeli jsme na metal!

Původně směrovali Obscure koncert ENSIFERUM do dost velkého Sono Centra, což bylo opravdu dost ambiciózní. Fléda s kapacitou nějakých až 800 lidí byla pro barbarské Finy a jejich kumpány vhodnějším prostorem. A když už těch dvě stě kilometrů na otočku jedu, tak jsem se rozhodl přijít včas. Zatímco hlavní hvězdy jsem už několikrát viděl, u obou supportů to pro mě byla premiéra. Docela jsem se těšil na DRAGONY, což je sice kapela, které bych běžně nevěnoval příliš pozornosti, ale při tréninkovém náslechu na koncert mě některými skladbami celkem zaujali. Ano, jde o běžný euro-symfo-metal tentokrát rakouské provenience s tuctovým názvem a všedními žánrovými fantasy texty, ale třeba „The Einherjar (What Dreams May Come)“ je opravdu skvělá chytlavá powerbalada. Loni na podzim jejich sestavu plnohodnotně obohatila vokalistka Maria Nesh, ale dvojzápřahu s tradičním zpěvákem Siegfriedem Samerem jsme se v Brně bohužel nedočkali, jelikož zůstal z nějakého důvodu doma. Ale nevadilo to až tolik, i ostatní drakobijci dokážou zpívat. Na rozdíl od dalších pop-metalových skvader si tak (myslím) vůbec nevypomáhají vokály z pásku, což je velký nešvar tohohle žánru. Už Rakušané měli solidně zaplněno a Maria Nesh dokázala publikum dál pumpovat. Já se usadil vepředu napravo u pódia, kde jsem měl opřen o boční stěnu skvělý přehled, i když zvuk tu nebyl během celého večera ideální, když se kytary trochu slévaly s klávesami a zanikaly vokály. Ale asi to tak bylo po celém sále, protože když jsem se v závěru koncertu vydal dozadu, znělo to podobně. Na druhou stranu a obranu zvukařů měla každá kapela mnoho vokalistů, takže to soundmástři neměli úplně jednoduché. Solidní vystoupení.

FREEDOM CALL jsem už chtěl konečně vidět, když jsem je několikrát prošvihl na Mástrech či Metalfestu. A jak koukám na harmonogram plzeňského festivalu, tak si je letos dám i podruhé. Po brněnském koncertním zážitku jsem alespoň částečně pochopil oblíbenost téhle čety. Hudebně jde totiž o sedmý odvar třikrát vylouhovaného německého power-metalového čaje s přiblblými názvy skladeb jako „Metal Is for Everyone“ nebo „Union of the Strong“, které v nás mají zřejmě podpořit vlasteneckou příslušnost k našemu neandrtálskému hudebnímu kmenu.

Klišé tu střídá klišé a když mi někdo říká, že je metal hudba pro blbce, tak si vybavím právě takovéto party … Dalo by se nad tím přimhouřit oko, kdyby tam byly nějaké nápady. Ale na rozdíl od DRAGONY skoro nejsou. Velký plus je ale jejich koncertní prezentace. Hala přivítala kapelu jako staré známé a dávala jejich veselému a přátelskému projevu velkou podporu. Frontman Chris Bay halekal, že FREEDOM CALL jsou nejveselejší metalovou kapelou na světě a je to možná pravda. Byl to pohodový koncert tažený sympatickými muzikanty, ale hudebně jde o třetí čtvrtou ligu. Nejlepší byla si závěrečná „Land of the Light“.

Úplně jiný level jsou následující Finové. ENSIFERUM jsou v žánru melo-deathu s folkovým spodkem špičkou, a dokonce bych řekl, že se stále zlepšují. S příchodem klávesisty Pekky Montina před pěti lety dostala kapela opravdu prvotřídního zpěváka, jehož ječák je schopný vzadu od klapek bez varování plynule vylétnout nad nejvyšší finské hory a který je lepší než celá řada plnoprávných frontmanů. Na posledních dvou výborných deskách „Thalassic“ a loňské „Winter Storm“ výborně doplňuje a někdy i předčí tradičního štěkouna a kytaristu Petri Lindroose a doprovodné vokalisty basistu Samiho Hinkku a kytaristu a hlavního skladatele Markuse Toivonena. Stejně výborný je Mointinův zpěv naživo a myslím, že si dost užívá ty momenty, kdy opustí klávesy a jde si dopředu jen s mikrofonem užít pozici opravdového tahouna vystoupení. To byl případ hned první vypalovačky „Winter Storm Vigilantes“, která sál rychle dostala do varu, včetně tradičního moshpitového třeštění. ENSIFERUM vsadili celkově spíš na ty rychlejší skladby a bylo to dobře. Je to energická pozitivní hudba a ty rychloobrátkovější věci vyznívají naživo nejlépe. Z novinky zazněla ještě podobně napumpovaná „Fatherland“ a také balada „Scars In My Heart“. Dojemnou nežnou píseň, kvůli které jsem do Brna přijel, si vzala na starost Maria Nesh a zvládla ji dobře, jen to koncertní provedení ideální nebylo. Naživo se nepodařilo vykřesat to kouzlo z nahrávky. Píseň je vedle silné melodie působivá zejména emociální polohou ženského vokálu a ten tolik nevynikl, jelikož kytary basa a bicí hrály zbytečně naplno a moc nahlas. Jen se tak potvrdilo, že naživo jsou prostě Finové na špici zejména v těch zběsilejších kusech, ze kterých vedle zmíněných nejlépe vynikly také starší „One More Magic Potion“ a závěrečná „Two fo Spades“ se zábavnou technopasáží uprostřed. Pobavilo také improvizované několikaminutové blues tažené basou Samiho Hinkky, které plynule přešlo v dávný hit „In My Sword I Trust“.

ENSIFERUM se za poslední roky staly jednou z mých oblíbených živých kapel a já jsem přemýšlel, čím to je. Je to dobrá muzika, to bezesporu, a to je samozřejmě základ. Doma si je ale tolik nepouštím. Vedle kvalitní hudby, profesionální vyhranosti a zmíněné energie tam je naživo ještě jedna kvalitní ingredience. Kluci z ENSIFERUM jsou zábavní na pódiu. Nedělají žádné skopičiny, nemávají meči a neplivají ohně a podobné blbosti. To by naopak show shazovalo. Každý je ale osobnost a dokáže zaujmout jen tím, jak se na pódiu chová. Nejsou tu „Ian Hillové“, možná až na bubeníka Janne Parviainenena, na kterého není vidět. Klávesák Pekka Montin se svým ječákem, knírem, vizáží korporátního úředníka a trochu nemotornými pohyby, když se zrovna nemůže opřít o klávesy. Kytarista Markus Toivonen, který vyplazuje jazyk nebo se neustále usmívá jako dědeček hříbeček. Vytáhlý a esteticky vznešený viking Petri Lindroos třímající kytaru a přirozeně komunikující s publikem. A nakonec divoký válečník s basou Sami Hinkka pobíhající po pódiu a burcující publiku, když neustále naprázdno „zpívá“, i když nemá před sebou mikrofon. Skupina, u které se mohou oči bavit stejně intenzivně jako sluchový aparát, a přesně k tomu došlo také v Brně.