ELBE - Peculiar

80%

Hned na začátek velká krása. Skladba „Sen“ skutečně plyne přímo snově. Jednoduchý silný motiv a kolem něj proměnlivé bohatství zvukomalby, která se postupně rozrůstá a půl minuty před koncem ústí v extatickou gradaci. „Zní takhle celá deska?“, říkal jsem si při prvním poslechu úvodních tónů nového alba náladotvorných ELBE. Nejdřív jsem chtěl napsat „bohužel ne“, o pár poslechů později už píšu „naštěstí ne“. Bylo by sice fajn nechat se další zhruba půlhodinku unášet na vlně zvonivých kytarových melodií, dotyční však mají na svém třetím albu zřejmě o dost větší ambice. Nejsem je schopen přesně popsat, zůstávají totiž stále celkem zastřené. Bude tak lepší obrátit se přímo k nahrávce, která postrádá asi jen jediné, hluchá místa. Bingo, žádná vata! Pokud šlo o jeden z cílů, plán byl splněn stoprocentně.

Díky hlubšímu ponoru už se mi vše jeví jako proměňující se, ale kompaktní celek, jako příběh vyprávěný podivným sborem. Přeživších či propojených, popřípadě vědoucích nebo snad hledajících a nalézajících? Sám nevím. Novinka zní prostě v každém okamžiku pocitově, zároveň trochu jinak a, což je nejdůležitější, uvěřitelně. Zve k cestám do různých světů, které však nekončí ovládnutím nových sfér, ale hlubokým vhledem do lidského nitra. Žádné veni vidi vici se zkrátka nekoná. Vypravěči jakoby navštívili podivná místa a neviděli nic velkolepého, snad kromě obrovského prostoru existence, který člověka drtí tak, že na jakékoliv pochybné vítězství není nálada. Smutek a strach nad jejich zápalem pomalu vítězil, nezbylo než odvrátit zrak a nahlédnout do svých srdcí. Ta naštěstí nezůstala prázdná. Nabrali tudíž sílu jít dál; až do konce, který ještě nepřichází, ale vždy někde číhá a vždy také zasáhne. Lépe, když něco takového potrefí člověka již ve fázi očištění nebo alespoň smíření. Celá pouť k něčemu podobnému směřuje. Možná právě dynamika mezi vnímaným světem, citlivým lidským nitrem a vědomím zániku tvoří osu, ze které „Peculiar“ čerpá svou nemalou energii a přesvědčivost. Tady se neplní otrocký plán, jen umělecký záměr, a to pod diktátem průběžně aktualizované a také ventilované životní zkušenosti směřující k neodvratnému.

Třetí řadovka ústředního kytarového dua Spacosh/Jelínek tedy vykazuje zřejmou kontinuitu i posun. ELBE jsou na ní i nadále atmosféričtí a post. Současně se jejich výraz stává zas o něco více sevřenějším, lépe řečeno násobně koncentrovaným na adekvátní prožití písňové formy. Cítíte v něm prostě kapelu. Nejde přitom jen o precizní rytmiku Stinka/Kylar (DYING PASSION), jež i ve vypjatějších momentech hraje stoprocentně pro celek, do skupiny skvěle zapadl a své role se zde ujal i nový zpěvák Pavel Hrnčíř (SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY). Skoro by se dalo říci, že ty nejcennější linky byly svěřeny hlasu. Není ho ovšem všude plno. Přichází a odchází vždy v pravou chvíli. Kytary, i když si o něco méně hrají, hrají stále dost. Výsledkem je rovnováha. Zpěv nese velmi těžké břemeno, nástroje mu s ním pomáhají, neboť se jedná o společnou zpověď. Klíčem se tak stává vyváženost. Všechny pilíře musí, nehledě na svou robustnost, působit stejnou silou, což se také daří.

Nakolik se zaangažování dalších projevuje i v rovině ryze praktické zůstává otázkou. Smysluplná kooperace vede vždy k posunu a každá individualita potřebuje alespoň minimální zázemí. Někdy je dobré svěřit něco druhým, věřit jim, podělit se o odpovědnost, o zmíněnou vizi, ale třeba i o promo aktivity. Ve vývoji Spacoshových BETWEEN THE PLANETS lze ostatně už nějakou dobu zaznamenat tendence podobné. Nástrojem zde není výhradně kytara tvůrce, ale celá kapela jako organismus, který jeho vizi provádí, ale také sdílí, umocňuje, obohacuje a filtruje. Něco takového potkalo v rámci přirozeného vývoje i ELBE. Nový materiál jde v uvedeném směřování ještě dál. Čas pouhého koketování se zpěvem definitivně skončil, protože model zvolený na minulé desce se ukázal životným. Myslím, že vydání instrumentální desky nebylo po odchodu Insomnica ani okamžik na stole. Hlas se stal nedílnou součástí kánonu, na který hlavní tvůrci v současnosti přísahají.

Tomu, aby měl Pavel co zpívat, byla věnována enormní péče. Po growlu v drásavé „Never Again“ proto opět přichází posmutnělá krása v „Place to Die“, v níž ovšem dotyčný sahá po odlišných rejstřících. Někdo by mohl říct jeden prožitý pohřeb za druhým. V závěru opět nastává gradace, tentokrát dost krutá. Z „You & Me and the End“ se s četnými poslechy vyklubala enormně silná věc. Vysoko postavená laťka se v ní udrží po celou dobu a ani se nezachvěje. Samozřejmě ani ELBE se nevyhnou srovnání. Uvedená věc mi evokuje postupy BLUT AUS NORD, TOWNSENDa, TYPE O NEGATIVE. Hm, docela silná sestava. Posledně jmenovaní nám probleskují nejen v kytarovém sóle (mezihře) gotizující „Before I Go“. Pánové si mě pomalu začínají mazat na chleba. Kromě silných vokálních linek totiž přihazují permanentní kytarovou výbavičku, jež by obstála sama o sobě. Celé kouzlo nicméně spočívá v prolnutí obou zmíněných emočních rovin, navíc podporovaném precizním soundem(!) a pořádně hutnou hard/doom rytmikou. Další hit. V následující „Who Am I if Not Me“ se posluchači dostane poučení, jak blízko má kytarovka k black metalu. Zajímavá skladba s pěkným synth outrem, jež nás takřka plynule přenáší do finále v podobě rozvolněné „Slow Down!“, ve kterém vás všichni zúčastnění odnesou tam, kde konec už nejspíš neexistuje, a pokud existuje, tak si chvíle, kdy nastane, ani nevšimnete.

Co dodat, ELBE dokázali natočit album pro opakované poslechy, tudíž i s velkým potenciálem pro růst. Každý tón či zvuk má na něm smysl, a věřte tomu, že jich zazní opravdu hodně. Ten, kdo se zúčastnil jeho nahrávání, dostal příležitost dokázat, co v něm opravdu je a jak se dokáže propojit s ostatními a myšlenkou jednotlivých skladeb. Výsledkem je vyrovnaná, pestrá a současně funkční kolekce na maximum dotažených rock/metalových písní. Přestože působí jakoby z jiných světů, odehrávají se v nich výhradně naše příběhy. Že se vás mohou dotknout, je tudíž nasnadě. Tak neváhejte projevit adekvátní účast.:-)

21.11.2025	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz