DUBEN V PEŠTI, KOLOWRAT, POSLEDNÉ DECEMBROVÉ DNI - Praha, Klub 007, 8.října 2026

Pochmurný a deštivý podzimní večer byl jako stvořený pro poctivou dávku alternativní kytarové melancholie. Proti byly ale vystupující kapely. Na melancholii si nevzpomněl ani pes, na Strahově se totiž rozjela pořádná rocková bouře. Konečně jsem poprvé navštívil legendární „Sedmičku“ a lepší příležitost jsem si k tomu snad ani nemohl vybrat. Tři česko-slovenské legendy vyrazily na menší turné a jejich pražská zastávka byla povedená po všech stránkách. S každým z trojice účinkujících mám úplně jiný vztah. KOLOWRAT znám téměř od začátků, zažil jsem jejich proměny a poslouchám je i dnes pravidelně, ale naživo jsem je neviděl téměř deset let. DUBEN V PEŠTI jsem objevil kolem covidových lockdownů, ale neviděl jsem je nikdy naživo. No a POSLEDNÉ DECEMBROVÉ DNI jsem někde v toku času podle názvu už zaregistroval, ale nic jsem od nich neslyšel. Očekávání byly vysoká, jdeme teda na to.

Pražský dopravní Mordor se překvapivě nekonal jen kolem pod mostem zaseklé vrtací soupravy, kterou se snažily uvolnit i vyprošťovací tanky, ale postupně se přenesl do celého širšího centra. Já si užil zejména křižovatku na Prašném mostě, kde výpadek semaforů spolehlivě otestoval nejen psychickou odolnost, ale zejména asertivitu projíždějících řidičů. Naštěstí jsem na „Sedmičku“ dorazil včas, abych před začátkem setu stihnul i jedno pivko a pokec s dlouho neviděnými kamarády. Protože je živá produkce v tomto klubu omezena desátou hodinou večerní a každá kapela měla vyčleněných zhruba 40 minut hrací doby, nebyl čas na žádné hvězdné manýry, které samozřejmě u alternativců běžně očekáváme (vtip) a koncert začínal přesně na čas.

Trojice POSLEDNÉ DECEMBROVÉ DNI z Bardejova nejsou žádní nezkušení začátečníci. Vznikli ještě počátkem devadesátek, pár let byli nečinní, ale svůj „garage-pop“ koncem prvního desetiletí nového milénia znovu oživili. Nestíhal jsem si naposlouchat žádné jejich písničky, takže jsem s otevřenou myslí prostě čekal, co se bude dít. První tři songy byly v duchu melodického, ale hodně syrového garage rocku. Ideální klubovka. Zvuk drásavý, kapela výborná, trochu se ztrácel vokál, jinak jim to šlapalo moc dobře. Pak si ale k sobě pozvali kytaristu KOLOWRATU a na dalších 5-6 písniček došlo k totální transformaci a mě padla huba. Doslova. SONIC YOUTH se srazili s QUEENS OF THE STONE AGE a k tomu se tam připletla typická slovanská melodika. Zvuk se zahustil, skladby se prodloužily. Všechno to jelo na vlně hypnotické psychedelie a bylo to úžasné. Hlavy necelých 50ti návštěvníků se houpaly v synchronizovaném rytmu. Zjevně mám z naší malé redakce štěstí na koncerty, ale žádná přehulená a zvukově extrémně hlučná produkce to nebyla, všechno bylo správně nastavené, pan zvukař si to i aktivně v průběhu koncertů kontroloval.

KOLOWRAT v mezičase, co jsem je měl možnost shlédnout naposled, nejen lehce obměnili sestavu, ale stihli před dvěma lety vydat i výborné EP „Kristal“. Že aktuálně nemají baskytaristu jsem se dozvěděl už před samotným setem, a musím uznat, že tam skutečně chybí. To byla ale jediná piha na jinak skvělém setu. Mistři melancholického indie rocku z Košic mě opět přivodili neklidné brnění po celém těle. Jejich schopnost vystavět písničku od křehkého a niterného základu až k bouřlivému a hlučnému finále je prostě famózní. Zlepšila se i čistota vokálu a zpěvák Rasťo Rusnák byl taky ve výborné formě a evidentně si koncert užíval. Kromě „hitovek“ ze starších alb, které považuji za zlatý fond slovenské kytarové alternativní scény, přidali i pár kousků ze zmiňovaného EP. Skladby jako „Nie je to náhodou tvoja pýcha?“ nebo „Tvár čo mi nerobí priateľov“ ukazují dospělejší (jestli to ještě vůbec jde, textově to byla od počátků jedna z nejzajímavějších slovenských kapel) tvář skupiny a do setlistu zapadly absolutně přirozeně a nenuceně.

DUBEN V PEŠTI na letošní novince „Uprostřed ticha“ znatelně přitvrdili a já byl velice zvědavý, jak to bude znít naživo. Jako správný headliner měli nejlepší zvuk (i když vokál se opět trochu rozostřil), ale zejména kapela nastolila neskutečně drtivý tah na branku. Dokonale sehraní, maximálně profesionální. Při sledování trojice bubeník-basák-rytmická kytara jsem občas měl pocit, že jsem snad na punk-rockovém koncertu. Krásně hutný zvuk dvou kytar, výrazný klavír, famózně nazvučené bicí, nekompromisní basa. Špičkový alternativní rock. Setlist se primárně točil kolem nové desky. Evidentní příklon k melodickým polohám, v kombinaci s větší přímočarostí skladbám naživo vysloveně slušel. „Lepší časy už byly“, „Tiché postavy“, „Na svátky do vsi“ nebo „Z lesa přichází večer“ jednoduše naživo fungují absolutně nenuceně. Pár starších kousků, i když pořád poctivě rockově pojatých, prezentovalo klidnější tvář kapely, která je hloubavější a více melancholická.

Trio kapel sice evidentně vyrostlo na devadesátkových základech, ale jejich alternativní rock nezestárl ani o den. Je pořád aktuální, moderní a má co říct. Ano, všechny tři skupiny si zakládají na textech, které nejsou jen hezkými rýmovačkami, ale nesou v sobě myšlenku, sdělení, nebo alespoň zajímavý příběh. A naživo to dokážou představit civilně, ale zároveň profesionálně.