DRUTTY - Procházka lašským bahnem (rozhovor)

Severomoravská kapela DRUTTY právě vydala své třetí album „Lašské bahno“, které se mě jevilo natolik zajímavé, s krajem původu svázané a s potřebnou péčí a do detailu propracované, že jsem neváhal a na kapelu se poslední týdny zaměřil, a to ačkoliv jsem o ní v minulosti nikdy neslyšel. Pokud bych chtěl hudbu DRUTTY nějak popsat, nejspíše bych mluvil o žánrech jako sludge nebo post-metal, avšak zhotovených po svém, se specifickou oblastní atmosférou a náladou zatíženou na drsnou krásu, ve které navíc ve střídmé míře probleskují skoro až folkové motivy. V rámci rozhovoru s frontmanem Lukášem Sedláčkem jsem se zaměřil na osvětlení zákonitostí právě nové náhrávky.

Čím víc vaše album poslouchám, tím víc jsou zjevné klady té nahrávky – není to zde jen o masivním kytarovém soundu, ale i vzájemném propojení všech složek, a docílení oné specifické atmosféry. Měli jste dopředu přesnou představu, jak svou hudbu na novince uchopíte? Šlo o promyšlený a nebo spíše spontánní proces?

Ten proces vzniku bych asi nejlépe popsal jako „trpělivý“. Věděli jsme, že bychom desku chtěli tématicky pojmout tak, aby reflektovala naše lokální regionální „podivnosti“. V kombinaci s faktem, že naše hráčské schopnosti nejsou nijak excelentní, nám pak v rukách zůstalo relativně málo prostředků k tomu, abychom toho dosáhli. Důraz na atmosféru, texty a celkové vyznění je pak logicky tím, na co jsme se zaměřili.

Jak dlouho vlastně album „Lašské bahno“ vznikalo? Můžeš popsat jednotlivé fáze vzniku a co jste si kladli za cíl stran stěžejních vlastností vznikajícího díla?

Album vznikalo opravdu dlouho, některé nápady a demáče jsme měli v šuplíku snad 8 let (konkrétně třeba základ songu „Chudobky“). Pracovat jsme na ní začali v podstatě hned po vydání předchozího alba „Doba kameňa“, protože jakmile vyšlo, dopadla na nás pandemie covid19, koncerty jsme hrát nemohli a nějak vytrvale a donekonečna jamovat ve zkušebně taky ne. Takže všechny songy vznikly u mě doma v prvotním nástřelu s naprogramovanými bubny, pak jsem je postupně posílal ostatním členům k posouzení, nakonec jsme je nazkoušeli a doladili aranže.

V průběhu nahrávání jsme se např. rozhodli vše stornovat a začít od nuly, protože jsme nebyli spokojeni s více faktory původní nahrávky, které když se sešly v kombinaci, někde v podvědomí nám blikala kontrolka, že tohle ještě není to pravé, že to jde lépe. Došlo tak například k paradoxní situaci, kdy jsem při rozhovoru v českém rozhlase na rádiu Wave v rámci pořadu Modeláři pouštěl verzi songu „Hůrky“ v původním mixu a s vlastním pre-masterem, která pak už nikde nevyšla a kompletně jsme ji ve studiu přehráli znovu. Celé nahrávání už bylo snad za polovinou, dva songy komplet a ke čtyřem ostatním chyběly zpěvy a druhá kytara. Ale protože jsem byl součástí procesu od počátku coby „studiový inženýr a producent“, věděl jsem, že se nám ten krok zpátky na začátek vyplatí a že to albu prospěje.

Již s prvními tóny právě skladby „Hůrky“ na posluchače dýchne onen mlhavý opar plný nostalgických nálad, jak zásadní je pro vás práce s atmosférou? Ptám se proto, že tento song nadále kypí a graduje a prochází si čím dál více řevnivějším nalazením.

Ta práce s atmosférou je spíše přirozeným důsledkem toho, co posloucháme, jak vnímáme naše hudební vlivy a jak jsme zvyklí skladby strukturovat. Málokdy od nás uslyšíš song, který jede od začátku do konce na stejné vlně. Pár jich je, ale jsou v menšině. Vždycky spíše song gradujeme, nebo zásadním způsobem někde v průběhu „lámeme“. Řekl bych, že to je element, který je pro nás typický a určující.

Chvílema to až působí, jakoby kapela vycházela spíše z pagan-blackového prostoru. Dost možná ozvěny vaší minulosti a kořenů? Jak dlouho vlastně vaše kapela funguje a co má stran nahrávek již za sebou? Jak bys popsal vývoj kapely DRUTTY?

Nevím, jak bych definoval „pagan-blackový prostor“, pokud máš namysli třeba ranné nahrávky spřízněných PŘITEL BELIAL, se kterými jsme vydali sedmipalcový split, tak ti do toho spadají určitě více. Pro nás to není téma a pokud to je z hudby slyšet, troufám si tvrdit, že je to spíše dojem způsobený našim logem a právě kontextem kolem PŘÍTELE BELIALA. Což rozhodně nevnímám jako špatnou věc! Kontext je totiž důležitý.

K vývoji kapely bych snad poznamenal jen to, že od ranných noiseově-poloimprovizačních začátků na prvním LP splitu s kapelou MARBULÍNKOVA SESTŘIČKA S NEJMILEJŠÍ DRůBEŽÍ jsme se posunuli k přístupnějším písničkovým postupům už na prvním samostatném albu „Nečetla? To by sis ale měla přečíst…“. Tam sice ještě nějaké noise ozvěny byly, ale písňová forma hrála prim.
Druhá samostatná deska „Doba kameňa“ už pak byla docela „normální“ metal, řekl bych.
A nyní, na třetím albu jsou skladby ještě kompaktnější. Myslím ale, že všechny tři desky se liší snad jen zvukem a v detailech, zásadních zlomů v žánru nebo přístupu se nedopouštíme.

Důležitou složkou vyznění skladeb jsou vaše texty, které jsou pevně svázány s krajinou vašeho původu, s její historií, tradicemi a přírodou, která zdejší obyvatele obklopuje. Jednou z nejintenzivnějších písní je v tomto směru teskností prostoupená „Chudobky“. Můžeš přiblížit způsob volby tématu a jeho opracování? Přeci jen mě nepřijde, že by podobná lyrika vznikala rychle.

Na tuhle otázku asi nejlépe odpoví autor textu, kytarista Svoby: „S naší krajinou je to u mě osobní. Nešlo ani tak o cílenou volbu tématu jako o vyústění něčeho, co ve mně bylo dlouho uložené. Ten pocit, že musím o těch místech psát, jsem vnímal skoro jako závazek nebo dluh vůči tomu, co mi tenhle kraj dává. „Chudobky“ nejsou výsledek nějakého dlouhého sezení nad papírem, ale spíš koncentrace vjemů, které sbírám celý život. Text vznikal dlouho v mé hlavě, ale dostat ho na papír už bylo rychlé a přirozené.“ 

Další elegická oslava kraje vašeho původu nese název po řece pramenící v Beskydech, protékající městy jako Příbor či Kopřivnice, a vlévající se kdesi za Studénkou do mohutnější Odry. Co pro vás znamená Lašsko a jak bys jej popsal člověku, který se zde patrně ještě nikdy neobjevil? Ať už co se týče krajiny, tak charakteristiky obyvatel?

Lašsko pro nás znamená přirozený prostor, něco, co máš v sobě a ani si to neuvědomuješ. Ten region v sobě snoubí horskou náturu Beskyd a špetku tradic blízkého Valašska s industriálním Ostravskem. Na jihovýchodě jsou Beskydy a dále na severozápad se táhnou nížiny kolem řek Lubina, Ostravice, Ondřejnice, takže ta krajina v sobě kombinuje tyto dva kontrasty. Já osobně se proto vždy cítím nejistý kdekoliv, kde na obzoru nevidím hory, nebo alespoň nějaké menší kopečky. Krajina, která je placatá jako deska, je pro mě depresivní a únavná. Návrat do rodného kraje je potom vždy balzámem na duši, když jedeš po D48 od Lipníka na severovýchod a poprvé se ti ukážou kopce, po kterých jsi prochodil kilometry a kilometry… ach! Moji prarodiče třeba ještě mluvili lašským nářečím, slova jako synek, děvucha, nechodí se k doktorovi, ale „do doktora“, ne k řezníkovi, ale „do řeznika“. Je to hodně blízké ostravštině – kratke zobaky, ale přebírá to i nějaké výrazy z němčiny a polštiny. Nebo například používání středního rodu pro popis toho, co děla nějaká žena nebo dívka a navíc s typickým polským Ł „Eva povidało, že ide do roboty.“ Dodnes některé výrazy používá i moje generace, hlavně na venkově.

Právě „Lubině“ má v sobě až folkovou vzletnost a to především díky tvému vokálu. I v rámci zpěvu si přizpůsoboval svůj hlas jednotlivým tématům skladeb. Zatímco song „Třináctá zastávka“ působí bouřlivě, „Lubině“ je etalonem smíření a vyklidněnosti. Je pro vás důležitá rozmanitost vyznění? Ptám se proto, že v mnohdy monotónním terénu sludge, jste mne právě díky této nadstavbě zaujali.

Ano, každá píseň vyžaduje trošku jiný přístup a barvu hlasu a samozřejmě řešíme, co se pro kterou hodí více a co méně. Na nové desce převládají vokály spíše vzletné a nosné, těch agresivnějších je méně, ale to je způsobeno povahou jednotlivých skladeb. Nejsem čertvíjaký growler, takže ve znělých polohách se cítím lépe. S těmi nejbrutálnějšími vokály death-blackového střihu nám proto vypomohl kámoš Hozly z kapely PŘÍTEL BELIAL, ten má v hrdle přesně to, co tyto žánry vyžadují.

Asi nejrockověji a nejvíc stoner zní song „Pod pivovarem“, chvílema mne vlastně připomínáte americké BARONESS. O jaký pivovar se jedná?

Díky za kompliment 😊

Náladu toho songu výrazným způsobem ovlivnil můj hudební kolega z kapely PANENSKÉ PLAMENY a dalo by se snad i říci mentor – Vladimír Schwarz. Lámal jsem si dlouho hlavu s nefunkční basovou linkou a požádal ho o pomoc. Přišel s řešením ve stylu „méně je někdy více“, které zafungovalo a posunulo ten song trošku do jiné polohy. Navíc zahostoval v úvodní pasáži i na kytaru a dodal té části písně další harmonii, takže možná odtud pramení ten dojem, o kterém píšeš.

Pivovar, o kterém je řeč, stával na pravém břehu Lubiny ve vesnici Petřvald na Moravě, ve které jsem vyrůstal a bydlel v ní až do dospělosti. Dají se o něm dohledat informace na webu, tehdy se obec ještě jmenovala Velký Petřvald. Myslím, že děcka ze školy v Petřvaldě na toto téma zpracovaly nějakou obsáhlou práci pro nějakou vlastivědnou historickou soutěž a celá ta práce kolovala i po výstavkách v okolí. V dětství jsem samozřejmě chodil k Lubině na ryby a jednomu konkrétnímu místu se říkalo právě „pod pivovarem“. To místo se vyznačovalo tím, že tam byla veliká hloubka, hladina byla zastíněna hustými větvemi vzrostlých stromů a celé to působilo strašně tajemně, až mysticky. Daly se tam chytit ty největší parmy. To místo bylo přístupné pouze z levého břehu, protože ten pravý tvoří prudký sráz, nad kterým kdysi stával již zmíněný pivovar. V tom svahu na pravém břehu po něm zůstaly jen dva cihlové pilíře, pravděpodobně po nějaké výpusti a já jsem si vždycky představoval, že tam tudy se do řeky sypalo všechno to nepotřebné pivovarské mláto, na kterém ty ryby hodovaly a že právě proto tam jsou a zůstaly tam ještě desítky let poté, co pivovar zrušili. Teď už tam bohužel nejsou ani ty pilíře a tůň je taky nenávratně pryč. Celý tok Lubiny od Frenštátu skoro až po soutok s Odrou je regulovaný, ale během desítek let si příroda našla své cestičky a tohle bylo jedno z míst, které během té doby od první regulace do povodní v roce 1997 znovu „zdivočely“ Jenže když pak břehy poničila povodeň, nová regulace to místo zabila, je tam teď mrtvá mělčina, myslím, že i většina těch stromů je pryč a zůstaly tam jen nějaké nálety. Jako asi desetiletý fakan jsem nakonec i přihlížel stržení posledních zbytků budovy tohoto bývalého pivovaru, tehdy to už byl areál JZD a ten starý pivovarský barák byl už totální ruina, která jim tam jen zabírala místo. Tak to tehdy prostě bylo, soudruzi se s ničím nepárali. Dneska by to byl unikát a turistická atrakce.

Závěrečný song „Soutok“ na mne dělá dojem všeobjímajícího vyvrcholení vaší pouti krajinou, přesně takhle nějak bych si představoval ideální gradaci podobných stylových alb. Jak tuhle skladby v kontextu vaší aktuální formy vnímáte?

Skladbu vnímáme přesně tak, jak jsi to popsal. Je to konec cesty. Soutok Lubiny s Odrou už je totální nížina, do které se prostě vše rozleje a spojí se v jedno. Poslední neregulovaný úsek Lubiny tvoří stejné meandry, jako Odra a to je konec ve smíření. Člověk se v krajině rodí, žije v ní, a nakonec se stane její součástí. Až ze mě bude popel a rozptýlí mě tam, kde chci být rozptýlen, věřím, že v těchto místech se vrátím nazpátek vesmíru a hvězdám. Že mě tam po atomech voda a vítr donesou. Protože z hvězd jsme vzešli, prach jsme a v prach se obrátíme.

Co kapela DRUTTY a koncerty? Dočká se fanoušek vaší kapely nějakých vystoupení v letošním roce? Pakliže ano, tak kde?

Ano, máme prozatím domluveny tři koncerty: 24.5. doma v Kopřivnici, 11.7. v Otovicích a 18.7. ve Svitavách. Dlouho jsme nikde nehráli, bubeník byl bohužel dlouhodobě nemocen, ale snad se už blýská na lepší časy a zase se do toho vrhneme. Koncerty na podporu předchozí desky „Doba kameňa“ nám zhatila pandemie a s ní zavedená opatření, tak doufejme, že tentokrát už se nic nepokazí a my budeme moci nové album podpořit v maximální možné míře. Díky moc za poskytnutý prostor. Přejeme Tobě i všem čtenářům vše dobré a rádi je uvidíme na našich koncertech.

23.03.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz