DRACONIAN - In Somnolent Ruin

100%

Ti Švédové musí mít něco přímo ve vodě, kterou pijí. Jinak se nedá vysvětlit to množství skvělých kapel, které se tu rodí. Kdysi vznikala skvělá rocková a metalová muzika hlavně ve Velké Británii, pak ve Spojených státech, teď už je to dlouho Skandinávie. A člověk stále objevuje nové a nové prameny. DRACONIAN působí na scéně už od roku 1994 a první dlouhohrající desku vydali v roce 2003, ale já se bez odporu přiznám, že jsem je zaznamenal až v loňském roce. Začal jsem se totiž probírat formacemi oznámenými na letošní Brutal Assault a tahle šestice se zapsala mezi ty, které mi v hlavě utkvěli nejvíc a kterým jsem začal věnovat hodně svého času. A zahryzávají se do mě dál a dál.

Pomáhá tomu i jejich nejnovější počin „In Somnolent Ruin“, což by se dalo přeložit asi jako „V ospalé zkáze“. Název, který sedí nejen k poslední nahrávce, ale k celému stylu DRACONIAN, který produkují na posledních deskách. Původně poměrně tradiční goth metalová parta se po příchodu jihoafrické zpěvačky Heike Lenghans v roce 2012 změnila ve špičkovou formaci moderního atmosférického doomu. Ne že by prvních pět alb s vokalistkou Lisou Johansson nebylo dobrých i zajímavých. Ale teprve příchod čarodějně krásné a temné Heike vybrousil ten diamant k dokonalosti a přiměl je zamířit z klasických vod pryč. Heike je s sebou podobně jako převozník Charon stáhla do výrazně temnějších hlubin, kde to jejímu lkavému melancholickému projevu svědčilo více. DRACONIAN zpomalili, opustili i jakékoliv náznaky veselosti a začali produkovat originálnější a nezaměnitelější hudbu. Jen si pusťte třeba „Claw Marks on the Throne“ z minulého alba. Je to jako pohlednice přišlá z temného zničeného světa, kterou Heike hypnoticky vyvolává svými magickými tóny vyskládanými v nádhernou a neopakovatelnou melodii. Autorské duo - kytarista Johan Ericson a growler Anders Jacobsson - nové skladby schválně přizpůsobilo projevu Jihoafričanky. Kapela dosáhla dospělosti, po které – alespoň z mého zpětného poslechu – předtím přes nespornou kvalitu marně sahala.

To je ale dnes už jen vzpomínka stejně nostalgická jako nálada, kterou hlas Heike probouzí. U mikrofonu se totiž odehrálo velké střídání stráží. Během covid DRACONIAN opakovaně rušili turné, dostali se do krize a jejich cesty s vokalistkou se rozdělili. Heike nechtěla tolik koncertovat a hodlala se věnovat i jiným projektům. Nakonec se přestěhovala na Nový Zéland za přítelem, kde se vedle hudby věnuje i grafice a malování, a její působení u Švédů se uzavřelo. Tahle epizoda měla překvapivé rozuzlení v podobě comebacku původní zpěvačky Lisy Johansson, což se nakonec ukázalo jako výborný tah dosvědčený skvělou novinkou.

Potěšující je, že návrat předchozí vokalistky nijak neotočil kormidlem směřování šestice. Na internetu se v diskusích objevují názory, že staronová zpěvačka vládne lepší technikou a rozsahem, zatímco Heike dokázala lépe vyjádřit emoce. Já to takto jasně nevidím. Co vidím, je, že „In Somnolent Ruin“ pokračuje v majestátním atmosférickém doomu předchozích desek. A jsem tomu opravdu rád. Jestli je schopen někdo udělat tenhle typ hudby neuvěřitelně barevným, tak jsou to právě DRACONIAN. Ať už se pohybují v pomalé melancholii podbarvené Lisiným tklivým vokálem, nebo v rychlejších (ale ne rychlých) drsných pasážích, které si prostřednictvím svého impozantního growlu bere na starost Anders Jacobsson. Chemie mezi tvrdým, záhrobním chrochtem Anderse a křehkým, procítěným projevem Lisy funguje skvěle. Tohle není hudebně padesát odstínů šedi, tohle je padesát odstínů černi, ale tak rozmanitých, že opravdu není třeba dalších barev. Černá stačí.

Texty rostou ze stejného podhoubí. Jacobsson je ezoterik ovlivněný gnozí a přesvědčený, že svět, ve kterém žijeme, není ten pravý reálný svět. Tenhle názor sice nesdílím, ale chápu jeho snahu proniknout hlouběji, k podstatě věci. Jacobssonovou důležitou inspirací jsou sny, které mu dle jeho názoru dávají do tohoto pravého světa nahlédnout. Jeho temné básně tvoří s Ericsonovou krásnou hudbou celistvý tvar, který není u metalu běžný. Doplňte výbornou produkci a dokonalý zvukový mix a máme před sebou jednotu formy a obsahu, která odpovídá filozofické hloubce, po které Jacobsson touží. Těžko v této dokonalosti švédských náladotvůrců vybírat jednotlivé kusy. Doporučuju album poslouchat celé. Nemá slabého místa a majestátně plyne jako temná hluboká podzemní řeka Styx. Pokud by bylo nutné někde začít, tak Napalm Records jako singly vybrali „Cold Heavens“ a „Misanthrope River“. Skladby stejně dobré jako jakékoliv jiné z devíti věci z desky, ale na první poslech možná mírně přístupnější.

Johan Ericson a jeho družina nahráli album, které nepřepisuje žánrové dějiny, ale s naprostou suverenitou definuje, jak má vypadat moderní atmosférický doom metal té nejvyšší jakosti. Jen tak dál.