DOROTHY - The Way
Snad až na často zmiňované HALESTORM jsem poslední dobou neslyšel podobně koncipovanou hardrockovou desku, kterou by nad vší pochybnosti táhnul především ženský hlas. Kalifornská diva Dorothy Martin má nejen velké charisma, ale vykazuje se opravdu silným pěveckým projevem, jaký není na dnešní klasicky rockové scéně častý. Nejde o začátečnici, ale na svůj věk vcelku protřelou hudebnici, stojící dvanáctým rokem nejen v čele své vlastní kapely nazvané dle jejího jména DOROTHY, ale vykazující se spolupracemi s takovými muzikanty jako Alice Cooper, Slash či Nita Strauss. Na jaře letošního roku vydaná desetiskladbová kolekce „The Way“ je jejich čtvrtým albem a nutno říct i albem nejbombastičtějším, opatřeným prvotřídní produkcí a skladbami, které nelze nazvat jinak než jako stadiónové hymny. Určitý úspěch zaznamenala již minulá nahrávka „Gifts From The Holy Ghost“ z roku 2022, ale ta zněla přeci jen o něco strožeji, starosvětštěji. Na „The Way“ dostane fanoušek hard rocku zkrátka výživnější porci bombastu.
Právě Dorothy Martin na novince DOROTHY zužitkovává beze zbytku sílu
svého hlasu a je klíčovou personou utvářející ráz
všech písní. Ty, i přes svůj masivní Hard N´Heavy sound,
nabízejí v únosné míře vlivy country, boogie rock´n ´rollu, ale i třeba soulu.
Produkce Scotta Stevense zde působí jako turbo generátor, pomocí kterého vše vyznívá nakypřeně, a tak máme
dost možná co dělat s nejvytuněnějším hardrockovým dílem
letošního roku. Uznávám, že se to může leckomu zdát překvapivé. Po
pravdě, podobně prvotřídně ošetřených hardrockých děl letos
opravdu moc nevyšlo. Druhou věcí, o které budu mluvit v závěru článku, je však koncepce songwritingu, který má jisté rezervy. Skrze album „The Way“ bere Dorothy posluchače na
očistnou cestu, kde prostřednictvím všech songů vypráví svůj
příběh o překonávání bariér, jež jí v minulosti stály v
cestě.
Co je ihned nápadné, že pro tento tradicionalistický band je zásadní především víra. V tématech nacházejících se kdesi mezi životem a smrtí, se často vyskytují religiózní motivy a i prostředí posluchače často zavádí na osudové křižovatky životních cest a pod klenby kostelů a kaplí. Co do formy provedení, deska je napěchovaná tahem na refrény, které jsou posilovány vzletnými harmoniemi a je úplně jedno, že jeden song je maximálně natuněn vášní a zní jako nejmoderněji koncipovaná alba Ozzyho Osbournea („I Come Alive“), druhý inklinuje k boogie a motorkářskému rock n´rollu („MUD“), kdežto některý z dalších připomíná nějakou kovbojskou country dusárnu na metalový způsob, tak jako je tomu v případě aktuálního singlu („Tombstone Town“). Zrovna v posledně zmíněné písni si zde kytarově zahostuje dokonce Slash.
Právě vstup do alba je velmi působivý a po sugestivní hitovce „I Come Alive“ dostáváme i další povedené
pecky – viz třeba singlová „The Devil I Know“, jež drží skvělou fazónu. Výše
zmíněné téma víry je nejvíce vlastní rozmáchlé power skladbě „Bones“, jejímž mottem je nikdy se nevzdat a jít si za svým. A aby toho nebylo
málo, potom všem následuje další výživný flák plný vytuněných
kytarových riffů s názvem „Unholy Water“, kde se zpěvačka staví do
role někoho, komu hrozí ukřižování za jeho pouhé přesvědčení. Nedá se nic dělat, všechno tohle svědčí o faktu, že máme co do činění s tradičně
zaměřeným americkým projektem, který si sebou nese plné hrstě
sebevědomí.
Po několika dalších a o něco vatovějších kusech mne osobně zaujala i skladba „Super Human“, která má v sobě tajemnou auru a je od prvního poslechu od zbytku alba rozeznatelná, už jenom využíváním zastřenějších vokálních rejstříků hlavní aktérky, které zde nahrazují srdnatý projev. Naopak poslední a titulní věc „The Way“, i přes obstojnou gradaci a velmi dobré instrumentální podloží (včetně piána), na mne působí jako omšelý cajdák pro interprety z televizních pěveckých soutěží, což přičítám stavbě zpěvové linky, která snad vznikla za běhu, natolik se zdá povědomá. Vlastně by se podobné příměry daly využít i v rámci celého alba, protože dílo v rámci nápadů nenabízí nic objevného a neslyšeného, ale naopak staví na daných stylových vzorcích. Člověk má zde zkrátka setrvalý pocit, že podobnou hudbu již slyšel od mnoha muzikantů hardrockové historie. Sílu DOROTHY však slyším především v tom, jak své ne úplně netuctové nápady dokáže svým hlasem dostat kamsi vzhůru, na křižovatky životních snah a tužeb, či pod klenby katedrál, a zároveň opatřit je emocemi.
| 17.11.2025 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
