DISTURBED, MEGADETH - Praha, 02 Aréna, 7.října 2025

Koncertní šňůry MEGADETH jsou v posledních letech zvláštní. Ze čtyř recentních vystoupení v Česku jeli Mustainovci třikrát v roli supportu, a to většinou pro méně kvalitní interprety. Teď pro DISTURBED, minule pro podobně laděné FIVE FINGER DEATH PUNCH. Před sedmi lety byli sice v Plzni před JUDAS PRIEST, ale i to bylo hodně divné. Průsvitnou střechou plzeňského zimáku tehdy v červnu ještě pronikalo silné slunovratové slunce, zvuk nebyl dobrý a Mustaine naopak nasraný. Připomínalo to spíš nějaké odpolední vystoupení lokálních bambulů než jednu z nejslavnějších metalových skvader historie. Pouze do Pardubic před dvěma lety přijeli jako hlavní hvězdy.

Nikde se mi nepodařilo najít, proč teď Dave preferuje jezdit jako foršpan na jiné interprety, jestli to je z finančních a organizačních důvodů nebo kvůli své artritidě a zdraví chce radši hrát kratší sety. Jestli máte představu, klidně napište do diskuse. Ať tak nebo tak, výsledkem je, že už tak dost uniformní megadeťácké setlisty se smrsknou způsobem, že v nich prakticky nemá šanci zaznít nic překvapivého. „Hangar 18“, „Symphony of Destruction“, „Holy Wars“ atd. atp. Jsou to samozřejmě skvělé skladby, ale je to furt dokola. Těsně před covidem jsem je tedy v Praze vynechal (a pak si za to spílal, protože pár let nic nebylo) a do Pardubic se mi nechtělo. A kdyby před pár týdny neoznámili, že po následujícím albu skončí, kdo ví, jestli bych šel i teď. Nakonec jsem dorazil a udělal jsem dobře.

Umístění tohoto dvojkoncertu do naší největší arény bylo dost ambiciózní a návštěvnost to potvrdila. Většina míst přímo pod střechou zůstala prázdná, a tak se tyto sektory, jak je zvykem, zatáhly, aby nevalily na kapelu a diváky prázdné oči. Hlediště bylo při začátku MEGADETH plné tak z půlky, plocha ze dvou třetin, na druhou stranu v klubovém patru nebylo obvyklé vesmírné vakuum, které se tu na metalových koncertech většinou vytvoří. I mezi korporátními paďoury se zjevně v některých případech objevuje nadšení pro ten správný typ muziky…

Stejně ale takové celkové poloprázdno vytváří dojem stísněnosti, jakési nepatřičnosti a že se něco nepovedlo a že se kapela naštve a koncert nebude stát za moc. Jakmile se ale do ztemnělého prostoru zařízl ostrý sekaný riff „Skin O´ My Teeth“ bylo jasné, že je vše v pořádku a že jsme na správném místě. Dave sice není už mnoho let v úplné hlasové pohodě, ale ruku na srdce – zrovna u jeho typu zpěvu je to vlastně úplně jedno. Tenhle na první poslech nepříjemný, ale po těch desítkách let již milovaný kvílivý štěkot k těmhle písním patří a těžko si u nich představit něco klasičtěji zpěvného. Zvuk byl celou dobu trochu zahuhlaný, ale nebyl moc nahlas, což jsem po výplachu DARK TRANQUILLITY o den dříve oceňoval. Metal nemusí být supernahlas, aby to mělo koule. Arénou klouzaly tóny „Wake Up Dead“, „Hangar 18“ nebo „Angry Again“ a já měl pocit, že mi v tuhle chvíli vlastně nic nechybí a ponořil jsem se do snění o minulosti téhle legendární kapely, která se to teď rozhodla bůhvíproč zabalit. Hodně lidí v publiku bylo možná v podobném rozpoložení a během přestávek mezi písněmi pravidelně své miláčky vyvolávali (aniž by dal Dave najevo brvou, že to zaznamenal). Výkony všech zúčastněných byly dle očekávání spolehlivé, ale jinak k tomu asi nemám co říct. Přestože jsem kdysi býval kytarista, tak bych upřímně nepoznal, jestli ta sóla hraje Teemu Mäntysaari, Kiko Loureiro nebo zda se náhodou nevrátil Marty Friedman. Mustaine se vždy obklopoval prvotřídními muzikanty a přijde mi, že minimálně od Friedmana hledal vždy to stylově příbuzné a tomuhle kudrnáčovi co nejvíc naklonované. Každopádně to šlapalo skvěle.

Mistři stejných setlistů zahráli jedenáct kusů, z nichž osm zaznělo už na mém prvním koncertě MEGADETH roku 1995 v Malé sportovní hale. Z poslední desky zaduněla bohužel pouze superrychlá (a skvělá) „We´ll Be Back“ a ani novinkového singlu „Tipping Point“ jsme se nedočkali (poprvé zazněl až o týden později v Amsterdamu). Kromě hudby asi není o čem mluvit. Na pozadí jen plachta a světelná show spolehlivá, ale ničím výjimečná. Ale bylo to dobré. Muzika výborná a to stačí.

Fanoušci DISTURBED prominou, ale k hlavním hvězdám večera toho mám o dost míň. Nikdy jsem je neposlouchal a nikdy mi nepřišli moc výrazní. Obecně je divné, když se nejslavnější skladbou kapely stane coververze (zde „Sound of Silence“ s více než miliardou zhlédnutí na YouTube). Samozřejmě řadu věcí od nich znám a některé se mi i fakt líbí. Jde ale o mnohem méně zajímavou hudbu než MEGADETH. Takové odrhovačky sloka-refrén-sloka-refrén. V O2 jsem byl samozřejmě s tímhle přístupem výjimkou, protože během předkapely se zejména plocha zaplnila a lidé Američany během večera dost povzbuzovali.

Na rozdíl od MEGADETH měli show. Na pódiu vzniklo jakési lešení, na které se promítaly světelné kříže nebo něco podobného. DISTURBED jedou turné k pětadvaceti letům debutové a megaúspěšné desky „The Sickness“ a asi to vycházelo z estetiky téhle prvotiny. Mně ten kaleidoskop ale jasný nebyl a bylo to pořád stejné, takže to za chvíli nudilo. Plusem byl výborný zvuk, hlasitější a výrazně čitelnější než u MEGADETH. Zklamáním naopak frontman David Draiman. Zpěv sice ušel, ale měl to na salámu. Nijak se nenamáhal a celé to prochodil, žádné popoběhnutí, hecování publika. Jelo se na třetí rychlostní stupeň, energie žádná. Oblečení i image chicagského popeláře, který prostě jede jen další směnu na svém kukavoze. Občas něco mezi písněmi povídal, ale s takovou tou hvězdnou blahosklonností.

Po konci prezentace prvotiny kapela ještě po dvacetiminutové pauze přehrála osmipísňové best of, kde jsem si celkem užil „I Will Not Break“ a „The Light“ a naopak mě znechutila kýčovitě rozbředlá „Sound of Silence“ s hořícím klavírem, kterou si půlka sálu natáčela na mobil. Ale ta se zas líbila přítelkyni, tak aspoň něco. DISTURBED nebyli špatní, byli ale průměrní a na MEGADETH to nemělo ani náhodou. Předskakovat by měli příště oni…