DIRKSCHNEIDER AND THE OLD GANG - Babylon

80%

Nikdy nepodceňuj Uda; ať už točí sestavu jakkoliv, dodávám. Sestavu ACCEPT, dodávám; přesněji řečeno ACCEPT v širším slova smyslu, tedy těch pravých ACCEPT.:-) Na úvod poměrně drsný výkop, že? Faktem však zůstává, že škálou a kvalitou svých aktivit ve mě dotyčný stále dokáže probouzet pozitivní očekávání, a nejlépe tak navazovat na přístup, který mám se zmíněnou německou legendou a jeho následnými projekty spjatý již od let osmdesátých. S debutním albem projektu DIRKSCHNEIDER & THE OLD GANG „Babylon“, jsme tedy pořád na stejném písečku, ale zas jednou došlo ke změně chemie. Pro někoho dokonce citelněji, než bývá obvyklé.

Určitou roli zde sehrál usedlejší přístup enormně zkušených „starých pánů“, kteří určitě nevystupují pod novou hlavičkou jen pro to, aby nahráli nové album U.D.O. Změna soundu je spíš decentní, nicméně evidentní. Aktuální materiál zní nadýchaněji, pompézněji, epičtěji a zároveň klidněji. Další rozdílový prvek představuje hlas Manuely Bibert. Zapomněl jsem snad na něco? Pochopitelně, na angažmá dalšího ztraceného syna, vynikajícího kytaristy Mathiase Dietha, který s U.D.O. nahrál první čtyři desky, považované dnes za klasiku. Stručně řečeno, do jisté míry povinná profi-hra na drsnější heavy metal načas skončila s posledním řadovým albem Udovy družiny „Touchdown“. Trio Udo Dirkschneider, Stefan Kaufmann, Peter Baltes si tedy pracovně vydechlo, aby se kreativně nadechlo. Poté do světa protřelých obchodníků se starožitnou solingenskou ocelí přizvalo sexy výpomoc a vše vyztužilo explozivní sólovou kytarou. Výsledkem je, chvilka napětí, tramtadadá… zase „ten jejich“ heavy metal. To znamená znovu vzorný nástup na nezničitelnou linii ACCEPT – U.D.O., byť prezentovanou v uvolněnější a zdobnější poloze, typické pro diethovskou desku „Faceless World“, kterou jsem svého času vnímal jako progresivní. Uvedený odkaz berte s velkou rezervou, ale nemohl jsem si pomoci. „Babylon“ totiž také nezuří ani netlačí, ale v prvé řadě příjemně plyne a současně nabízí výborné skladby s pěknými, až magickými momenty či momentkami, z nichž nekape ocelářský pot. Hlas Manuely osmdesátkový celek nejen obohacuje, ale rovněž posouvá do dnešních dnů. Chytrý tah.

Nynější projekt nevznikl ze dne na den, jeho základní genezi se pokusím vylíčit pohledem zvenčí. Pomůže mi s tím Mathias, který v rozhovoru pro web Chaoszine uvedl zhruba následující. Byl poslední, kdo se ke zmíněné partě, zahrnující i Svena Dirkschneidera, připojil, kdo byl takříkajíc „(znovu)acceptován“. Podle něj se vše začalo odvíjet od spolupráce Stefana a Petera s Udem na experimentálnějším počinu U.D.O. „We Are One“, na němž se také objevila Manuela. Jak už víme z příslušné recenze na posledně zmíněnou nahrávku, poprvé po dlouhé době se právě zde Udo a Peter znovu studiově protnuli. V daném období vznikla i píseň „Where the Angels Fly“, která měla být původně součástí zmíněného alba, i když v poněkud jiné verzi. Později se k ní natočil „kamarádský“ videoklip, který byl fanoušky velmi dobře přijat (aktuálně těžko uvěřitelných 11 milionů zhlédnutí). Nahrávací společnost si toho všimla a objevil se nápad zkusit další projekty. Tehdy se zrodil plnohodnotný koncept DIRKSCHNEIDER & THE OLD GANG. Ve spojitosti s hledáním kytaristy navrhl producent (U.D.O.) Martin Pfeiffer ostatním, aby zvážili někoho, s kým už dříve spolupracovali. Konkrétně měl Martin říci Stefanovi a Udovi toto: „Pokud dáváte dohromady všechny tyhle staré kluky, můžete se buď zeptat Wolfa Hoffmanna a reakce bude jasná, nebo si musíte vybrat někoho jiného. Jediný, koho znám, je Mathias.“ Jelikož jim bylo známo, že se dotyčný už mnoho let živí jako právník, vyvstala logická otázka: „Umí ještě hrát?“ Pak Stefan Mathiasovi zavolal a pozval ho na večeři. Stefan miluje vaření. Připravil velký steak a všechno možné. Na konci hezkého večera a povídání o všem možném mu učinil onu nabídku, na kterou Mathias vzápětí kývl. „Tenhle projekt se mi moc líbí, protože stejně jako na „Faceless World“ si můžete hrát se vším možným. Není to kapela, od které nahrávací společnost očekává něco konkrétního nebo v níž jste omezeni svou specifickou historií a očekáváními. Samozřejmě, v prvé řadě jde o dobrou hudbu, heavy music a tak dále. Ale kromě toho, že je Udo jako vždy jedinečný, máte tu Manuelu a zpívá i Peter – což je opravdu skvělý zpěvák“, dodává ke všemu Mathias. Následuje obvyklá chvála o jedné z nejlepších věcí, na které kdy dělal. Celý obsáhlý rozhovor určitě doporučuji k přečtení. Nabízí zajímavý pohled z druhé strany. Předmětem jsou všechny možné události, včetně peripetií kolem vzniku a klasického období U.D.O. či reunionu ACCEPT. Je z něj zřejmé, že Mathias dokáže být nad věcí i diplomatem (právníka poznáte:-)) a že si novou kooperaci užívá. Jo, málem bych zapomněl, hrát tedy opravdu nezapomněl.:-)

Pro svůj sólový rozlet dostal ideální podmínky. Především perfektně vybalancovaný zvuk, který společně s bohatším aranžmá dává vzpomenout období kolem roku 1990. Kytary v rámci něj působí velmi vzdušně, stejně tak četné sbory. Nechybí klávesy. Navzdory pár netradičním prvkům, jako třeba hammondkám a funky kytarovém doprovodu v „Dead Mans Hand“, vítězí tradice. Mathias už pochopitelně není takový divoch jako před pětatřiceti lety, stále však sóluje mistrovsky. I nyní by se v pohodě mohl stát rovnocenným duelantem Andyho LaRocquea. Každá ze skladeb od něj dostává minimálně jeden krásný šperk. V takové „Blindfold“ zastínil vše. Ostatní v žádném případě nezaostávají, Udovi to zpívá pořád náramně, škoda, že méně obvyklé polohy užívá jen zřídka, zní v nich opravdu dobře. Sólově si v pár věcech zazpíval i Peter. Jeho výkon se mi nechce blíže komentovat:-), k celku ovšem patří. V závěrečné „Beyond the End of Time“ nám tak rázem rezonují tři sólové hlasy. V daném případě nejde o nic menšího než o „Princess of the Dawn“ nové, temnější emo éry. Uvedená skladba zároveň obstarává skvělé vyvrcholení druhé, o chlup slabší, poloviny alba. Ta první ve mně vyvolala nadšení, protože „jde dál“. Vida, další paralela s „Faceless World“.

Takže tu máme nejméně sedm vynikajících skladeb, mezi které řadím i baladu „Strangers in Paradise“. Jasně, Udo by měl už konečně natočit album posmutnělých duetů a přizvat si na něj plejádu metalových zpěvaček. Jenže podobné refrény prostě nerostou na stromech. Vraťme se však do reality „Babylon“. Zbytek alba představuje hodně vysoký standard. Výše jsem psal něco o linii ACCEPT – U.D.O., po více posleších, mohu být myslím konkrétnější a uvést dvojici nahrávek „Faceless World“ – „Eat the Heat“ a posunout ji do současnosti. Zenit let osmdesátých se zde slévá s tepem dnešní doby a aktuální formou starých parťáků, kteří jednou budou scéně sakra chybět. Absolutně jsem nečekal, že zrovna Udo se svými kumpány ještě zamíchá mým letošním top 10, možná 5. Stalo se.

31.10.2025	Diskuse (3)	Pekárek hackl@volny.cz