DINOSAUR PILE-UP - I´ve Felt Better

70%

Dinosauři z Leedsu v Anglii si zatím vybrali nejdelší pauzu mezi alby. Mělo to ale nepříjemný důvod. Matt Bigland, zakladatel a tvůrčí mozek kapely, skončil s vážnými zdravotními problémy v nemocnici a nevypadalo to s ním vůbec růžově. Naštěstí se z toho nějak vylízal a tuto životní etapu zhmotnil v nové várce songů. Jak i název alba napovídá (česky „cítil jsem se už lépe“) bude se řešit primárně to, čím si prošel, ale protože jsou to primárně velcí srandisté a pohodáři, žádné uplakané patetické sebelitování nečekejte. Právě naopak, s humorem sobě vlastním a ve vynikající formě nastavují zrcadlo všemu negativnímu a zase je to parádní jízda.

Kapelu sleduji od prvního alba „Growing Pains“ v roce 2010. Matt debut nahrál prakticky celý sám, protože díky častým personálním změnám v kapele v té době akorát nikoho neměl po ruce. Svěží mix alternativního rocku, grunge, power popu a punk rocku byl rychlý, tvrdý a melodický zároveň. Zvuk měl svoje limity, ale songy byly skvělé. Proto dvojka „Nature Nurture“ (2013) s už stabilním bubeníkem Mike Sheilsem a s lepší produkcí posunula kapelu výrazně kupředu. A konečně s finálním basákem Jimem Cratchley se následně ustálila i sestava. A pak přišlo třetí album. A to byla bomba! Pod producentskou taktovkou Toma Dalgetyho, který v tomto období zanechal rukopis na několika skvělých deskách s fantasticky velkým zvukem kapel jako ROYAL BLOOD, TURBOWOLF, BLOOD RED SHOES nebo DEMOB HAPPY připravili v roce 2015 vynikající desku „11:11“. Je temnější, hutnější, špinavější, plná mohutných riffů. Titulní singl zdobí právě jeden z nich. V anketě riffů desetiletí by za mě byl rozhodně na medailových pozicích. Tehdy jsem je viděl poprvé i v Praze, předskakovali slavnější ostrovní kolegy DEAF HAVANA, které ale úplně vygumovali. Dokonce jsem s Mattem po koncertě chvíli pokecal, když si překvapivě sám balil gear a kabely. Na to, že v Anglii už hrávali docela velké lokace, tak u nás je nikdo moc neznal, a bohužel to tak i zůstává. V katalogu pak pokračujeme zářezem „Celebrity Mansion“ (2019), který byl odlehčenější, ale opět výborný. A v podobném duchu navazuje i letošní kousek „I´ve Felt Better“.

Takže žádné cavyky, začínáme pěkně zostra. „´Bout To Lose It“ nese typický rukopis kapely. Pořádný riff, slušné tempo, jasná melodická linka, dynamické změny a zejména masivní návaly energie. Asi jako když se potká WEEZER s rannými FOO FIGHTERS. Chvíli se jede zběsile, chvíli se spíš valivým tempem motáme, máme i krátké přestávky na vydechnutí. Zvukově se kapela s každým dalším albem víc a víc přibližuje americké scéně. Neznat je, tak je rovnou tipuju na Amíky. Třeba v titulní „I´ve Felt Better“ se kombinuje typický americký indie rockový zvuk s post grungeovým burácením. Matt opět album nacpal skvělými riffy, které mi znějí povědomě. Neřekl bych, že se vykrádá, ale má svůj výrazný skladatelský otisk, který mě vždy bavil. Povedený kousek je i „Sick Of Being Down“. Jeho vláčná melodie, špinavější zvuk, ale i zajímavé vokální harmonie mu dodávají specifické „nirvanovské“ kouzlo. Dalším typickým prvkem, zavedeným na předposledním albu, jsou songy s téměř rapovanými slokami. Většinou jsou plné humoru, ironie a sarkazmu a kombinované s údernými refrény. „Walk This Way“ od AEROSMITH? Ano, dramaturgicky to k tomu má velice blízko. Aktuálně se to jmenuje „My Way“ a je to opět výborná šílenost. Masivní headbeanger „Big Dogs“ nic nekomplikuje a pořádně to do nás natlakuje. Nesmíme opomenout zmínit rytmickou sekci. Mike a Jim odvádějí opět skvělou práci. Mike je výborný bubeník, který do té nešťastné sady mlátí hlava nehlava. Je velice univerzálním hráčem, který hraje silově i technicky, umí být aktivní, ale pak umí i ubrat a pro dobro songu hrát téměř minimalisticky. S oblibou do songů propašovává malé vsuvky, které se efektně doplňují s Mattovými riffy. Jim pak kromě skvělých basových linek přispívá i častými vokálními harmoniemi. Náznak balady s „Love´s The Worst“ vydrží jen do nástupu refrénu, kdy nás výbuch skreslených kytar zavalí masivní zvukovou stěnou. Další klasika ve WEEZER stylu s melodikou BLINK 182 je „Quasimodo Melonheart“. Perlou alba je ale devadesátkovou atmosférou nasáklá „Sunflower“. Song na pomezí alternativního rocku a grunge je rozený hiťas. Lehce zamlžený zvuk kytar krásně imituje nezávislé nahrávky zpřed třiceti let (bože to je už tak dávno?). Nostalgie mě trochu opantala, ale je to vážně skvělý kousek. Závěr na úrovni pak zajistí „I Don´t Love Nothing And Nothing Loves Me“. Trochu se ubere z tempa, ale rozhodně ne z hluku. Trocha melancholie, trocha euforických hymnických popěvků, spousta dynamických přechodů a pořádného burácení. Správný závěrečný kousek v nejlepších tradicích hard rocku.

Tohle je přesně power trio dle mého gusta. Burácivý heavy zvuk kombinovaný s výraznými melodiemi, kdy téměř každý song na albu má singlový potenciál, a přitom každý je zároveň specifický a má svou vlastní tvář. Uznávám že Mattův hlas možná nemusí konvenovat každému, je trochu přiskříplý a ječivý, ani rozsahem to není žádný opěrný pěvec, ale je autentický a jasně rozpoznatelný. Zálibu v metalové hudbě, na které vyrostl, pak dává ostentativně najevo výběrem kytar. Používá v podstatě jen dva ikonické modely od Gibsona – Véčko a Explorera. A je s tím neuvěřitelně cool! Skromná a uvěřitelná kapela, kterou muzika baví a užívá si jí.

Jsem upřímně rád, že se DINOSAUR PILE-UP oklepali a vrátili na scénu. Po zmiňovaném prožitku je pochopitelné, že se na albu odzrcadlí různé etapy boje s nepřízní osudu, ať už zoufalství, rezignace, ale i láska a naděje. Důležitý je ale výsledek. A tím je nekompromisní oslava života.

16.09.2025	Diskuse (0)	Tomáš