DINOSAUR JR. - There Near
DINOSAUR JR. jsem zaregistroval v první polovině devadesátek díky MTV, kde docela často rotoval ulítlý klip k singlu „Feel The Pain“. Kapela se v něm vydala zahrát si golf uprostřed New Yorku. Ve šviháckých golfových úborech naskočila do typického golfového vozíku a vyjela z jedoucího kamionu rovnou mezi ikonické žluté taxíky. Při odpalech navštívila hned několik ikonických míst, rozhodila sandál několika drzým kravaťákům, pirátsky prokličkovala stagnující dopravou a pořádně si užila hezký sluneční den. A na pozadí jako soundtrack hrála skvělá indie rocková pecka, kombinující téměř romantický melancholický riff s nabuzenými a naspeedovanými pasážemi. Tohle nešlo nemilovat.
Teď jsme o 30 let dál. Kapela přes 20 let funguje v původní sestavě, ve které jí trio J Marcis (kytara, zpěv), Murph (bicí) a Lou Barlow (basa) v roce 1984 v Amherst v Massachusettes zakládalo. Přesto, že se už všichni členové skupiny přehoupli přes šedesátku, do důchodu se rozhodně nechystají. A není to zapříčiněno ani tak zvyšující se hranicí důchodového věku, jako spíše výbornou muzikální formou. Jasně, neznějí už tak nezřízeně a divoce jako v první desetiletce své existence, ale v rámci série posledních desek, z nichž žádná nebyla vysloveně špatná, jsou dnes nejvíc na koni, svěží a plni života. Připomínají nám tím, že alternativní rock z přelomu osmdesátých a devadesátých let může i dnes znít navýsost aktuálně a moderně.
Pětileté pauzy mezi posledními čtyřmi deskami (je tam i jedna čtyřletá, přiznávám) osobně nevidím jako problém, právě naopak. Kapela nikam nespěchá, po těch letech už taky potřebuje nějaký čas nabrat novou inspiraci a připravit další skladby. Cením si toho, že si hlídá svojí kvalitativní úroveň a nevydává balast, ale skutečně jen alba, za kterými si může hrdě stát. „There Near“ zní jako typická deska DINOSAUR JR., ale byla by chyba jí označit jen za další „slušný“ zářez. Na první poslech nenápadné skladby totiž opakovanými poslechy postupně ožívají, rostou a rafinovaně dávkují svojí vnitřní sílu. Civilně a skromně znějící deska díky svému důrazu na melodickou stránku, skvělému zvuku, nenucené atmosféře a obecné lehkosti a přístupnosti míří do horních pater kapelní diskografie.
Máme zde deklaraci o návratu ke kořenům, kterou ale kapela vzala skutečně doslovně. J Macis totiž odněkud vyštrachal původní zesilovač Mesa Boogie, se kterým nahrával debutovou desku před 40 lety. A musím říct, že zvuk je skutečně velice specifický. Oldschoolový nádech, garážová estetika, lehce lo-fi nastavení, zasazené díky modernímu studiu do velice funkčního aktuálního zvukového celku. Navozuje to tu správnou alternativní atmosféru, zároveň je to ale absolutně bez výhrad poslouchatelné i v roce 2026. Původní desky z osmdesátek jsou přes určité styčné plochy proti novince skutečně těžký underground poplatný době. Jestli se na letošní novince obrací ke svým kořenům v oblasti zvuku, tak podobné tendence můžeme objevit i po stránce dramaturgické. Neberte to prosím doslovně, hardcorové vlivy zde už těžko budete hledat, je to míněno spíše v návratu ke klasickému alternativnímu rocku. Indie, špetka noise, garáž rock, stopové prvky metalu, to jsou ingredience, na kterých kapela v osmdesátých letech vyrostla. V pozdějších fázi v devadesátkách jednak při výstupu z undergroundu vyčistili svůj zvuk, ale začali experimentovat i s komplexnějším songwritingem. Delší skladby a opatrné námluvy směrem k progu mi upřímně nikdy nebyly úplně po chuti. Tuhle vývojovou fázi naštěstí kapela po svém reunionu v novém tisíciletí rychle opustila a věnuje se tomu, co umí nejlíp.
„There Near“ nám přináší klasické elementy kapelní tvorby, zároveň je ale tak nějak jiná. Ze sociálních jistot zde opět dostáváme jedinečný, ostrý a drásavý kytarový zvuk, který je hlavní dominantou desky. Kila efektů a zkreslení opět vytváří komplexní zvukomalbu. Nakrátko nepřicházíme ani u rozsáhlých sól, v typickém rukopisu J Marcise. Ten bych popsal zhruba jako „sice to neumím, ale fakt mě to moc baví“. Technickou kvalitu sól nechám na povolanější, ale tohle (možná) lehce předstírané neumětelství je jedním z nejvýraznějších rysů hudby DINOSAUR JR. A v kontextu klasického indie rocku, který se proti kytarovým sólům spíše vymezoval, působí jako pěst na oko. Pak zde máme typický, lehce plačlivý zpěv. Ten už ale není tak utopený v mixu jako býval v minulosti. J Marcis se postaral i o produkci a pojal jí v modernějším duchu, takže vokály jsou hezky vytažené a texty krásně srozumitelné. Za mě ideální propojení starého s novým ve vysoce funkční celek. Kapela nadále kolem sebe vytváří auru milých, lehce pošetilých, podivínů, které nelze mít nerad. Odzbrojují nás svojí upřímností, neškodností a nepředstíraným zápalem pro svoji muziku.
Máme zde jednak hravější a odlehčenější kousky jako „Several Got Away“, „Gone Off“ nebo „Take Me With You“, které jsou nenucené a zábavné. Když ale kapela zvážní, jako třeba v „No Friends“, tehdy se ukáže v plné síle. Výborné jsou i uvolněnější kousky jako „Everything At Once“ nebo „Walk Me Back“, přinášející specifickou, lehce nostalgickou pohodu. Album drží výborně pohromadě, má přirozený rytmus a vyrovnanou úroveň bez hluchých míst. Je z něj cítit, že bylo stvořeno z čiré radosti z hraní. V rámci svého „dinosauřího“ univerza je kapela pevně ukotvena a dělá to co umí nejlíp. Bez křeče, bez tlaků, jen proto, že je to baví. „There Near“ je šedou myškou, která ale má potenciál stát se korunním princem diskografie DINOSAUR JR. Kapela zde s lehkostí dokazuje, že styl, který stvořili, může i po 40 letech fungovat na jedničku.
| 20.10.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
