DIE SPITZ - Something To Consume
DIE SPITZ, zajímavý název pro kapelu. Ne, nejsou to Němci, dokonce ani Rakušani nebo Švýcaři. Jsou z Ameriky. A ne ze severních států Unie blízko u Kanady, kam směřovala primární německá imigrační vlna v 19. století. Takže co jsou teda vlastně zač? Čtveřice divošek pochází překvapivě z Texasu, konkrétně z Austinu. A nehrají country, to už je vám zřejmě jasné. Jejich muzika má ale v sobě určitou starosvětskost, i když nepochybuji, že jinak budou děvčata typickými zástupci mladé aktivistické generace. Ale nechme politiku stranou a poslouchejme, co nám servírují na svém debutu „Something To Consume“.
Zařadit DIE SPITZ stylově bude možná těžší, než to na první pohled (nebo poslech?) vypadá. Vůbec se totiž nerozpakují brát si bez zábran z různých škatulek to, co se jim právě hodí do krámu. A navíc to ještě bez respektu kombinovat, upravovat a modifikovat. Ach ti mladí, hrůza. Za našich časů by se tohle nestalo! Vidím v nich pokračování odkazu „holčičích“ kapel z ranných devadesátek jako L7, BIKINI KILL nebo BABES IN TOYLAND, které fungovaly na podobných principech, i když se možná hudebně nepotkávají ve všem. Naštvanost, rebelství, ignorace pravidel a zejména chuť hrát to, co chtějí a jak chtějí. Být tvrdé, být agresivní, být alternativní. V jejich muzice se potkává snad vše, co se za posledních 50 let na kytarové scéně urodilo. Metal, hard/alternativní/indie/punk/glam/post rock, hardcore, grunge a určitě jsem na spoustu dalších zapomněl. Ta zmiňovaná starosvětskost plíživě prolézá jak zvukem, který má typicky sabbatovskou hutnost, tak dramaturgií, která ráda pracuje s old schoolově znějícími riffy, sóly, nebo i atmosférou klasického rocku. Děvčata ale nechtějí hrát retro, proto se zmiňované atributy kombinují i s novými zvuky a postupy, v čem jim určitě dost pomohl i producent Will Yip, mající za sebou desky pro TURNSTILE nebo MANNEQUIN PUSSY.
Silnou stránkou alba je jeho autenticita. Zhmotňuje se v přímočarosti songů stejně jako v syrovosti a nekompromisnosti jejich vyznění. Už se mi několikrát osvědčilo srovnat nahrávku nějaké desky s vystoupením kapely třeba v KEXP na YT, kde umějí dělat fakt parádní zvuk, plus je to samozřejmě naživo a ukáže to bez příkras, jak moc dobře se povedlo zachytit esenci konkrétní kapely. Udělal jsem to i v případě DIE SPITZ a je to prakticky jedna k jedné. To, co kapela předvádí naživo, je prakticky to samé, co dostáváme na albu. Včetně vášnivě prožívané radosti z muzicírování, která z těchto dvaadvacetiletých, na první pohled nevinných a neškodných rockerek, vysloveně tryská. Na zajímavosti pak materiálu dodává třeba i fakt, že hned tři členky kvarteta se nebojí postavit i k mikrofonu. Kromě obou kytaristek Avy Schrobilgen a Ellie Livinnston tak v pár případech učiní i bubenice Chloe de St. Aubin. Každá má svůj specifický styl i barvu hlasu. Basačka Kate Halter pak alespoň aktivně kolegyně podporuje energickým fyzickým projevem, ne nepodobným legendární Jennifer Finch z L7.
Výborný otvírák „Pop Punk Anthem (Sorry For The Delay)“ se po temně indie rockovém intru rozjede po poctivého punk rockového nářezu. Intenzivní zpěv výborně doplňuje dravou povahu relativně jednoduchého a přímočarého songu. Klidnější pohodovka „Voir Dire“ má až lehce stoner rockový nádech a čistý zpěv jí taky zbytečně nerozvášňuje. Zato „Throw Yourself To The Sword“ je bez debat metalový song. Doom, sludge, možná i trochu stoner, ale prostě metal. Hutný agresivní riff, hrdelní zpěv, nebo spíše už řev, bezútěšná atmosféra. Rannou NIRVANU z období alba „Bleach“ připomíná hned několik songů. „American Porn“ nebo „Down On It“ jsou postavené na temných a mohutných riffech, podpořených punkrockovou rytmikou a silně alternativní melodikou, která se jen jemně přiblíží k zapamatovatelnosti, ale rozhodně nemíří do popových vod. Obecně ranný grunge je asi nejvíc definujícím stylotvorným základem alba. To sebou nese absenci výrazných a dominantních prvoplánových hitů. Děvčata se rozhodně (nikomu) nepodbízí, jedou si svojí linku a my si můžeme vybrat jen ze dvou možností – ber nebo nech být. „Motorheadovský“ model punk-metalu nabídne třeba „Red40“ nebo „Riding With My Girls“, jejíž riff skutečně jako by Lemmymu a jeho parťákům ze šuplíka vypadl. Líbí se mi i hloubavější „Sound To No One“ v psychedelickém kabátku, trochu připomínající ALL THEM WITCHES. Moderní melodický hardcore pak reprezentuje výborná „Punishers“, kde opět čistý zpěv nechá vzpomenout třeba na letošní skvělou desku SCOWL.
Kde vidím potenciál do budoucna je větší důraz na koncepční práci. Album „Something To Consume“ je lehce roztěkané, bez jasnějšího leitmotivu. Je to sbírka slušných songů poskládaných vedle sebe, oscilujících v různých stylových variacích, které jakoby nic nespojovalo. Dokazují sice, že prakticky v každém žánru jsou doma a dokážou v něm napsat dobrý song, ale ještě nemají definován „vlastní ksicht“. I když pokrok proti prvním EP a singlům je už teď masivní. Ale kde já vidím sklenici poloprázdnou, může někdo jiný vidět sklenici poloplnou. Protože když řeknu, že album je pestré, nespoutané a barevné, opět to bude pravda. A jestli děvčata ještě přidají i špetku melodičnosti, podobně jako to před 30 lety udělaly zmiňované L7, bude to mít určitě velice pozitivní dopad na jejich už teď zajímavou tvorbu.
| 19.11.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
