DĚTI DEŠTĚ - Mlžný úvod jasný konec
DĚTI DEŠTĚ s letošní novinkou konečně dosáhli na zvuk, který si zasloužili mít už dlouho. Kvalitní obsah se propojil s kvalitním soundem a je z toho jejich nejlepší deska. Pražská noiseová skvadra ze stáje Silver Rocket, která sama sebe charakterizuje sloganem „kapela inteligentních lidí na neustálé pracovní dovolené“, vydala svůj debut „Love and Piss“ už v roce 2008, ale funguje ještě o pár let dýl. Svůj typický styl si definovali už v těchto ranných časech a postupně ho vybrušují. S aktuální čtvrtou deskou si dovolím říct, že dokonce jednou nohou vylezli z undergroundu. Už to jednak není ortodoxní lo-fi produkce pro fajnšmekry a nesmlouvavé zastánce nezávislé scény, a zároveň mají songy zřejmě nejblíže k písničkové formě, jakou kapela podobného ražení bude schopná (a hlavně ochotná) připravit. Nechci vám ale mazat med kolem uší, pořád je to silně alternativní deska, která nám ukazuje, jak může vypadat kvalitní moderní noise rock, který má ambice oslovit i nové posluchače mimo hardcore komunitní jádro.
U škatulky „noise rock“ zřejmě hodně lidí napadnou legendární SONIC YOUTH. Tak s nimi DĚTI DEŠTĚ (nebo někdy taky „D2ti de3t2“) mají pramálo společného. Jejich specifické pojetí noise je zemitější, hrubější a drsnější. Podladěné kytary, valivá rytmika, spíše špinavý a hutný hluk než kvílivé vazbení kolegů z New Yorku. Rozhodně jsou bližší k nálepce proto-grunge, nebo nějakým sludge/doom rockovým polohám, než alternativnímu rocku. Stejně tak zpěv, který ve finále ani zpěvem není. Je to více deklarativní a hlasité odříkávání textu, spíše výjimečně na nás vykoukne náznak melodické linky. Možná i díky menšímu důrazu na zpěv kapela věnuje více pozornosti instrumentálním pasážím. Ty hrají důležitou roli v celkové struktuře jednotlivých skladeb. Jsou hlavní náladotvornou veličinou a v kombinaci s texty dokážou velice účinně vytvářet tu stísněnost, jindy naléhavost, ale taky naštvanost nebo beznaděj.
Zatímco u třetí desky „V bytě nad řekou“ (2019) u některých songů se možná lehce koketovalo s indie rockovým nádechem, i když zahaleném špinavým noiseovým pláštěm, aktuální deska směřuje spíše do tvrdších vod. Nejednou zavítají do metalových teritorií. Aby taky ne, vždyť mají baterii tří kytar a nebojí se je použít. Dokážou s nimi dělat docela masivní zvukové vlny a stěny. A často znějí výrazně podlazeně, takže je jejich projev extrémně hutný a zemitý. O rytmiku se stará masivní basa, která je téměř vždy ještě i patřičně zašpiněná, ať to má grády. A bicí? Ty jakoby nahrával sám Steve Albini. Živé, syrové, nekompromisní. Celkově velké uznání rytmice. Je velice flexibilní. Nervózně rychlá a rozcuchaná, hypnoticky statická a přesná, nebo i hravě kreativní, rozehrávající vlastní příběhy. K tomu špetka elektronických zvuků. Skutečně jen na finální dochucení. Trochu drásavé, trochu psychedelické, ale vždy pracující pro celek. Zpěv samotný je pak mírně utopený v mixu, což je řekněme stylový standart. Ale zároveň zdaleka ne tak silně, jako na předchozích deskách, takže je vlastně docela zřetelný, aniž by se ho musel snažit člověk cíleně vypreparovat.
Otvírák „Modřany“ ve svém textu komentuje urbanistické proměny českých měst, které mají ne vždy pozitivní efekt na jejich estetiku. Valivá rytmika a bezútěšná atmosféra se zde krásně propojuje s nihilismem ukrytým v hlavní myšlence songu. Rychlejší pecka „Spojte stoly“ se v rámci této stylové škatulky může považovat téměř za hitovku. Zřejmě nejvíc se blíží klasické písničkové formě, dokonce i zpěv je zde v mixu relativně vepředu a jasně slyšitelný. Mohutná zmutovaná basa uvádí další těžkotonážní song „Přehradám“. Kytarové vyhrávky zde přítomné skladbu táhnou až do doom metalových vod, hypnotické bicí vytvářejí silně psychotickou atmosféru a šílený text ani po tolika posleších nejsem schopen pobrat. Výborné! A když se ještě v druhé části ten nářez zjemní a zároveň zrychlí a přidá se psycho heslo „drž betonem!“, je to už totální úlet. Do tempa opět přidá „Mlžný úvod“ v lehce industriálním kabátku, vtipně popisující letní stěhování národu z pod Řípu na Jadran. Typickým kouskem, který představuje charakteristickou tvář kapely, je intenzivní „Kozorohem“. Houpavá rytmika, nárazové zvukové vlny, šílené elektronické zvuky prosakující z pozadí i trpně vykřikovaný text společně vytváří akutně tíživou atmosféru. „Pohane!“ mi svojí náladou a strukturou připomnělo začátky kapely KURTIZÁNY Z 25.AVENUE. Primárně na tvrdosti postavený song má silný tah na bránu, neuhýbá, jde si bezhlavě za svým. Nervózní rytmika pak žene kupředu „Nahmatal“. Psychedelická mezihra, kde je text odříkáván v nějakém cizím, mě neznámém jazyce, songu dodává tajemnou auru. Skladba prochází několika fázemi, rozvíjí se, přidává další kapitoly a je plná překvapení. Moje nejoblíbenější věc pak desku uzavírá. „Tajga“ mi připomíná noiseovější verzi MELVINS. V rámci desky patří opět mezi melodičtější kousky, zároveň má suprový zvuk kytar, brutální basu a extrémně živé bicí.
DĚTI DEŠTĚ mě bavili i na starších nahrávkách. Na aktuální desce ale dozráli ve všech směrech. Nahrávka je intenzivní, burácivá a nekompromisní. Zároveň velice vyrovnaná, vnitřně soudržná a dospělá. Hluk zde neničí, hluk zde tvoří.
| 02.01.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
