DEMOB HAPPY - The Grown-Ups Are Talking
Jak by asi zněli QUEENS OF THE STONE AGE, kdybychom je z pouští Kalifornie přesídlili do vlhké a upršené Anglie a zkřížili je s ostrovním hard rockem? Je to takový mírně Frankensteinovský experiment, ale překvapivě životaschopný a smysluplný. Což dokazuje už čtvrtá kapitola tohoto příběhu s názvem „The Grown-Ups Are Talking“, která symbolicky vznikala na místě snad nejlegendárnějším pro podobný typ hudby - Rancho De La Luna, Joshua Tree, Kalifornie. Pojďme se teda mrknout, jestli stvořili monstrum, nebo nový živočišní druh.
Z bývalého kvarteta z Newcastle Upon Tyne je dnes už jen powertrio, které mezitím přesídlilo do Brightonu. Zpívající basák Matthew Marcantonio, kytarista Adam Godfrey a bubeník Thomas Armstrong si ale bohatě vystačí i sami, aniž by to jakkoliv ovlivňovalo plnost a barevnost jejich zvuku. Jejich specifická britská odnož stoner rocku sice zřetelně odkazuje k americkým kolegům, ale kombinuje je s ostrovní rockovou tradicí. V jejich zvuku, potažmo i songwrittingu, byl vždy přítomný element tradičního britského rocku. Což je samo o sobě extrémně rozsáhlý pojem. Tak tedy jinak. Někdy v písních probleskne lehká melodie „beatlesovského“ ražení, jindy se objeví hutný riff „sabbatovského“ typu. Hard rocková houpavost, psychedelická zamlženost, ale i alternativně rocková modernost, to vše při pozorném poslechu objevíme. Pomáhá jim to samozřejmě rozvinout relativně ortodoxní stoner rock do nové polohy, která je zvukově pestřejší a přináší další zajímavou nadstavbu.
Výlet do pouště startuje, deštníky můžete nechat doma. „Power Games“ hezky rozehrají scénu a představí všechny podstatné atributy této výpravy. Správně hutný stoner rockový zvuk. Uvolněné, líné riffování. Hypnotickou repetitivnost. Od prvních tónů je zároveň přítomný neodbytný pocit, že tohle skutečně není americká kapela. Zvuk i dramaturgie je totiž velmi vkusně protkaná odkazy na ostrovní hard rock a psychedelii sedmdesátkového ražení. V žádném případě to není retro ani revival, ale chytré propojení stylů i hudebních epoch. Odkazy k žánrovým velikánům QUEENS OF THE STONE AGE nám budou taky jasné na první dobrou. A to je jen dobře, že šli touto cestou. Ta totiž přináší do stoner rocku výraznější melodický vklad a více klasických písničkových struktur. Třeba taková „No Man Left Behind“ je toho výborným příkladem. Song se první polovinu plouží v minimalistické psychedelii, aby se následně proriffoval k slušnému refrénu i výraznější dravosti. Vždy se mi líbil zvuk DEMOB HAPPY a bez okolků odpřisáhnu, že na aktuální desce je zatím nejlepší, co se jim kdy povedl. Je hutnější, ale ne pře hutněný nebo zahulený. Díky tomu působí svěže a dynamicky. Typické stoner riffy jsou často doplněné kytarovými vyhrávkami a ornamentací, která může působit až „soft“ art rockově. A nebojí se využít v rámci zvukové palety i odstíny grunge, nebo glam rocku. Nebo je libo proto-heavy metal? Prosím, servíruje se „Judas Beast“. Úplně žeru sabbatovský zvuk bicích. Rytmičák zní relativně soudobě, ale hodně vytažené kopáky a zejména pak přechody a kotly, to je tak krásný suchý retro zvuk. Chválím. Rozjezd je zatím slušný, každý song přidal do tempa, je na čase zvolnit.
Klavírní balada „Don’t Hang Up“ je ale asi nejslabším článkem kolekce. Nudná, nevýrazná. Jdeme radši dál. „Who Should I Say Is Calling?“ nás vrací do hry. Funkrockový houpavý rytmus, špetka kláves na pozadí, jojo, jede to slušně. A náhle drsná mezihra, agresivní kytary, útočné bicí. V další pasáži pak je ze songu najednou soft rock ve stylu FLEETWOOD MAC. Už se mi z toho motá hlava, ale baví mě to. Další balada, pokus číslo dvě - „Somethings Gotta Give“. Opět trochu zbytečně utahaná, ale poslouchatelná. Předposlední „Little Bird“ se vrací k osvědčenému schématu ve stylu QUOTSA. Ale kombinuje ho s britskou poprockovou jemností a je to velice příjemné. Balada pokus číslo tři - „Give It All To Me“. Konečně plný zásah. Patřičně temná, trochu tajemná, dostatečně drásavá, ale ne řezavá. Poctivá práce s atmosférou, hezky gradující, zvukově pestrá. Oni to kluci umí, jen jim to prostě někdy chvíli trvá.
Ačkoliv možná působí deska „The Grown-Ups Are Talking“ v některých momentech docela temně a neutěšeně, ve své podstatě jí za takovou nepovažuji. Je možná vážnější než předchozí alba kapely, ale pozitiva vidím zejména v celkové atmosféře. Výlet do pouště skupině určitě prospěl, materiál působí vzdušným a rozmáchlým dojmem. Povedlo se jim zachytit nekonečný prostor, prázdnotu i ticho pouště v písních, které zní přesně opačně – plně a hlučně.
| 24.03.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
