DEFTONES - White Pony

100%

Pamatujete si, jak absurdní, z dnešního pohledu, mívala v devadesátkách MTV playlist? Dám vám jeden příklad z roku 2000. Léto jsem trávil na studentská víza v USA a při uklízení pokojů v hotelu jsem si vždy pustil zmiňovanou hudební televizi. V záplavě popu jako Britney Spears nebo N´SYNC, hip-hopu a kýčovitého r´n´b, se tam pravidelně, i přes den, objevoval nový singl DEFTONES „Change (House Of Flies)“. To jsem si okamžitě dával pauzu a plně se fokusoval na ten geniální song, doprovázený vizuálně zajímavým klipem. Po návratu domů byla právě tahle čerstvě vydaná deska na předních pozicích seznamu alb, které musím okamžitě a za každou cenu získat. Povedlo se a dnes je tato deska v mém osobním all time TOP10 mých nejoblíbenějších alb historie.

Po skvělém druhém albu „Around The Fur“ byli DEFTONES ve správné kondici. Singly se hrály na MTV i v rockových rádiích, kapela aktivně koncertovala, deska sbírala pozitivní recenze, i prodeje byly výrazně lepší proti debutu. Dá se říct, že jejich pozice na alternativně metalové scéně začínala být velice solidní. A pořád to byli mladí hoši, kterým bylo kolem 25 let. Bylo jasné, že očekávání od další desky budou teď ještě vyšší. Partička ze Sacramenta se toho ale nezalekla a postavila se výzvě čelem.

Pro nahrávání zvolili tentokrát Kalifornii, konkrétně The Plant Recording Studios nedaleko San Francisca, s tím, že některé dodatečně věci pak natočili ještě v Larrabee Sound Studios v Hollywoodu. Terry Date, producent první dvou desek jim sám navrhl, ať pro změnu zkusí pracovat s někým jiným, takže se zvažovalo několik velkých jmen. Byli mezi nimi třeba Jerry Harrison, člen TALKING HEADS, nebo legendární Rick Rubin. Skončilo to ale nakonec zase u Terryho, a já myslím, že není čeho litovat. Samotné nahrávání se protáhlo na čtyři měsíce, což byl téměř dvojnásobek času potřebného k přípravě druhé desky. Bylo to ovlivněno několika faktory. Prvním byla příprava písniček. Při nástupu do studia měla kapela připravenou jen zhruba půlku songů, druhá půle alba vznikala na místě. Druhý faktor je úsměvný, ale pravdivý. Ve společenské místnosti studia byla velká obrazovka a herní konzole. A k nim tam měli nějakou skejťáckou hru od Tonyho Hawka. Mladí skejťáci, kteří celý život preferovali pohodu, hulení a lítání venku, teď byli sice zavřeni ve studiu, ale ty ostatní radovánky si dopřávali vrchovatě. Terry dokonce několikrát musel být na kapelu „zlý“ a seřvat je, aby se dokopali k nějaké smysluplné práci. Později to komentoval jako dokonalý obchodní tah studia, protože díky tomu počet fakturovaných dní krásně narůstal. Vydavatelství ale kapele věřilo, peníze nebyly problém, nikdo dny ve studiu neřešil. Staré dobré časy.

Při samotném skládání nového materiálu se věci taky vyvíjely jinak než v minulosti. Chino se chopil iniciativy, začal se učit hrát na kytaru a brzy už přicházel s vlastními hudebními nápady. Původně si myslel, že to bude ventilovat jen ve zkušebně, ale Stephen ho rychle přesvědčil, že když to hraje tady, tak ať to hraje i na desce. Tím se nám začíná rodit nový zvuk kapely, který kromě počtu kytar má i další zajímavé prvky. Chino si oblíbil Gibsona SG Standard, což není úplně typický nástroj pro metalové riffování. To ale ani nebylo jeho ambicí. On ze své přirozenosti směřoval k jemnějšímu stylu hraní. Naopak Stephen začíná v tomto období používat sedmi strunový nástroj, čímž ještě více přidává na mohutnosti svých partů a riffů. A vzájemné interakce těchto dvou pólů, jak po stránce skladatelské, tak i zvukové, vytváří velice zajímavý finální projev, který opět dál posouvá stylové bariéry a přichází s novým a svěžím zvukem. Finální verdikt je, že kytarové nápady v jednotlivých písních si Chino a Stephen rozdělili zhruba půl na půl. Frank Delgado se oficiálně stává členem sestavy a jeho schopnosti jsou využité konečně naplno. Svoje zvuková kouzla aplikuje do všech songů, kterým dodávají šťavnatost a další úroveň zajímavosti. Na rozdíl od obvyklého příspěvku kolegů z jiných kapel, kde se objevuje DJ, je jeho role výrazně jiná. Typické scratchování je jen malým segmentem jeho práce. Dovolil bych si jeho přínos přirovnat k Alanu Wilderovi z DEPECHE MODE. Všechna ta nenápadná omáčka, textury, atmosférický zvuky, samply, prostě všechno v pozadí, co dodává písničkám šťávu, to je jeho zásluha. Bereme to sice jako samozřejmost, jako něco co je integrální součástí skladeb, ale když se na to specificky zaměříte, budete překvapeni tím obrovským přínosem, který za Frankem stojí. A to, že normálně to téměř nevnímáme, je jeho další velká zásluha. Chytře vymyšlené a do kontextu rockových/metalových písní citlivě zasazené elektronické zvuky neruší, naopak působí absolutně přirozeně a často se stávají i nosnými motivy, bez kterých by některé songy prakticky nefungovaly. Album je i díky nim velice pestré. Kromě dominantního alternativního metalu zde kapela pracuje i s elementy ambientnu, dream popu, trip-hopu nebo post-rocku.

Co se ještě týče procesu skládání a nahrávání, kapela znova jela v režimu jedné velké párty. Alkohol a trávu z období druhé desky ale začal masivně doplňovat kokain. Stavy jím vyvolávané začali posouvat i celkovou atmosféru do výrazně temných poloh. Sama kapela mluví o „…cocaine concept…“ albu. V textech i dramaturgii se promítají horrorové a erotické příběhy, klasická dynamika mezi sexem a násilím se opět zhmotňuje v nejednoznačných lyrických obratech. Náladou deska nemá daleko k tvorbě THE CURE. Celé album působí téměř konceptuálním dojmem. Vyzařuje jistou dekadenci a zvrhlost, zabalenou v nihilistické špíně, ale zároveň zde probleskuje nutkání akceptace dospělosti, které útočí skrze zodpovědnost. Je to zřejmé zejména v písničkách, které se, opět velice nejasně, točí kolem drog. Chino si sám nastavuje zrcadlo. Chce si užívat, zároveň ale tuší, že jednou bude muset dospět a postavit se svému životu se vší vážností. Ten konflikt tam už roste a nikdo mu neuteče. Jinak i výraz „White Pony“ je slangové označení pro kokain, a byl to i název jedné písničky z osmdesátek, který se Chinovi líbil a navrhl tak pojmenovat celou desku.

Původně sice nepočítali se žádnými hosty, ale víte jak to je. Kapela míní, náhoda mění. Zpěvačka Rodleen Getsic pracovala ve studiu, kde se potkali u biliardu ve společenské místnosti. Její téměř symfonický vokál následně dodal songu „Knife Prty“ správnou děsivost. Z vězení za držení drog čerstvě na podmínku propuštěný Scott Weiland, zpěvák STONE TEMPLE PILOTS, si vystřihnul vokály v písni „Rx Queen“. Džob mu dohodil jeho manažer, který se ho snažil držet mimo drog. No nevím. Nebylo to spíše v tomto případě z deště pod okap? Nejvýraznější stopu ale zanechal Maynard James Keenan, frontman TOOL. Původně měl kapele pomoci jen se skládáním a aranžováním. Evidentně se ale nechal strhnout návalem kreativity a bez váhání vyšvihnul melodickou linku, která China ohromila. Požádal ho, jestli by k tomu nenapsali společně i text a hned druhý den se už točil duet „Passanger“, geniální song po všech stránkách.

Než se podíváme na pár nejdůležitějších songů, ještě krátká vsuvka k rozdílným playlistům alba. Původní vydání začíná songem „Feiticeira“. Po vydání desky ale vydavatelství tlačilo na kapelu, aby přišli ještě se singlem, který by byl více rap metalově orientovaný. Ten totiž v té době ovládal jak hitparády, tak preference mladých posluchačů. Kapela teda vzala jednu pasáž ze závěrečné písně „Pink Maggit“, a rozpracovala jí do singlu „Back To School (Mini Maggit)“. Není to špatné, ale ani zvlášť objevné. Každopádně si vydavatelství prosadilo, že nové vydání desky ze začátku roku 2001 má tento song jako otvírák, a tak je to i s albem na Spotify. Chino to zpětně označil za chybu a litoval, že labelu ustoupil. Možná jste si všimli, že album má několik barevných provedení coveru. Tak jen pro vyjasnění – šedý cover je originální vydání. Červené a černé jsou limitované edice s přidaným bonusovým songem „The Boy´s Republic“. A bílý cover je pak deska s upraveným playlistem.

Kde teda začít. Začnu songem „Elite“, který je jednoznačně nejtvrdší položkou alba. Chvíli jsem si na ní musel zvykat, přiznávám. Teď už ho mám ale taky normálně rád. Zbytek playlistu je pak sbírka perel, drahokamů a vzácných pokladů. Skvělý otvírák „Feiticeira“, který se vtipně jakoby rozjížděl na dvakrát. Spěchající kytary jsou bržděné pomalejší rytmikou a vláčným Chinovým zpěvem. Tak si tam alespoň postupně vybudují parádní zvukovou stěnu. „Digital Bath“, v němž se dreampop potkává s alternativním metalem, post-punkem a new wave, to vše s výraznou podporou elektroniky. Abe navíc píseň doplnil o téměř funkový beat. Když už jsme u Abeho, jeho hra je tady podle mě nejlepší ze všech desek DEFTONES. Jednak jsou bicí v mixu hezky vytažené, a líbí se mi i jasný a dominantní kopák, který k podobné konstelaci směřoval už i na předchozí desce. A nakonec to, co Abe předvádí s hajtkou, je něco, co jinak než geniálním nazvat nemůžu. Akcenty, otvírání/zavírání, změny v dobách. Songům to dodává kvantum šťávy, diriguje je, určuje zvraty. „Rx Queen“ startuje z tíživě temných poloh. Abeho bicí znějí jako by na nich hrál snad přímo v Mordoru. Kytarová stěna tady ale paradoxně přináší do songu pozitivní přeliv, špetku naděje. „Street Carp“ je typickým přímočarým agresivním songem ve stylu raných DEFTONES. „Teenager“ je song, který Chino napsal ještě v 15ti letech, když dostal kopačky. S metalem to nemá prakticky nic společného, kapela zde ulítla totálně do trip-hopu. Spousta loopů, elektronických zvuků, klavírní motiv, post-rockový zpěv. „Knife Party“ začne jemným post-punkovým riffem, který je ale vzápětí smeten metalovou tsunami. Song se pak přelívá tam a zpět mezi těmito polohami, dunivá basa si nás hezky vodí, bicí čeří pěnu na vrcholcích vln. Zmiňovaná hororová mezihra zvedá chloupky na rukou a bez úprav by se to hodilo do brutálně krvavého bijáku. 

„Korea“ je dokonalý koncertní kousek. Valivý sekaný riff, nepříliš rychlý, je jako rozcvička. Rozhýbeme krk, začneme hrozit pěstmi, protáhneme nohy. Najednou kapela utichne, kytara se rozjede do vyšší rychlosti, bicí odpočítají rytmus a moshpit může začít. Song se ve vteřině úplně změní. Rozleje se do prostoru, vlní se, vyzývá k tanci, srší z něj hypnotická pozitivní energie. Na závěr se přece jen vrátí do starých kolejí, ale ten krásný pocit z té prostřední sekce nám už nikdo nevezme. A už nasedáme uprostřed teplé noci do auta, kde nás čekají Maynard a Chino. Riff je opět jemnější, Abe sází neskutečné beaty, Chi si dává na čas a připojí se až s první slokou. Dialog dvou fantastických zpěváků nemůže dopadnou jinak než fantasticky. Maynardův rukopis je jasně rozpoznatelný, kdyby se song objevil na některém z alb TOOL, vůbec by nevyčníval. Atmosféra je sice temná, ale není nepřátelská. Mezi řádky probleskuje naděje, možná trochu melancholie, spasení. „Change (In The House Of Flies)“ je gotickou metalovou katedrálou. Od úvodního špinavého kytarového motivu, strašidelných elektronických zvuků v pozadí, bublající basy, striktních bicích, a téměř šepotem zpívajícího China, se propracujeme k post-rockovému monumentu transcendentálních rozměrů. Střídaní dynamických pasáží vrcholí v ambientní mezihře, která může slabším povahám přivodit i panickou ataku. A pak opět nastoupí Abe. Jednoduchým šlehem do otevřené hajtky, geniálně načasovaným a perfektně provedeným, odpálí finální extázi. Závěrečná „Pink Maggit“ se ve více než sedmi minutách košatí v několika rozličných polohách. Od jemných artových, přes post-rockově nabubřelé až k avantgardně experimentálnímu doběhu.

V červnu 2000 byla definitivně dokonána proměna DEFTONES v to, čím jsou dneska. Sebejistě a s lehkostí za sebou zavřeli všechny žánrové škatulky a stvořili novu s názvem „DEFTONES“. Někdo je označil za RADIOHEAD heavy metalu. Nemůžu než souhlasit. „White Pony“ se prosadilo okamžitě. Startovalo ze třetího místa v Billboardu, platinu bralo už v roce 2002, teď už má i druhou. Ne všechny recenze sice v té době ještě rozeznali historický význam desky, i když většina byla pozitivních. Dnes je deska řazena mezi legendy, které změnily hudební svět a inspirovaly další generace.

21.02.2026	Diskuse (0)	Tomáš