DEFTONES - Saturday Night Wrist

70%

I když nové tisíciletí pro DEFTONES začalo výborně, postupně se věci začaly zamotávat. Už při vydání desky „Deftones“ (2003) nebyla kapela v ideální kondici, a žádné pozitivní změny nebyly na obzoru. Maverick Records nebyly nadšení ze slabších prodejů a proto na kapelu tlačili, aby připravila relativně záhy další desku. Aby se vlk nažral, vypustila kapela v roce 2005 sbírku „B-sides & Rarities“, což jak název napovídá jsou starší kousky z archivu. Získali tím ale jen kratší oddechový čas, nové album se nadále očekávalo v brzké době.

Po čtyřech deskách, kdy se o produkci staral Terry Date, byl čas na změnu. Volba to byla možná trochu překvapivá a jak uvidíme dál, tak i ne úplně ideální. Kanaďan Bob Ezrin byl určitě kapacita, i když generačně se s kapelou silně míjel. Udělal si jméno zejména na klasickém rocku, když spolupracoval s legendami jako PINK FLOYD, AEROSMITH nebo KISS. Prosazovali ho zejména Chino a Abe, což je trochu paradox, protože nakonec právě Chino s ním měl největší problém. A jak to tak obvykle bývá, každá strana má svůj úhel pohledu. Podíváme se na všechny verze příběhu a nechám na vás, ať si uděláte obrázek. 

Začneme tím, že kapela samozřejmě už v podstatě po vydání čtvrté desky průběžně pracovala na nových písničkách, některé části se dokonce i nahrály. Všechno to ale bylo dost nesystematické a neorganizované. Byly to krátké sloty, kdy se vše okamžitě nahrálo. Navíc jednotlivý členové kapely pracovali samostatně a nekoordinovaně. Nebyl zde žádný jasný koncept, jen fragmenty nápadů. Do toho pokračovaly životní krize, Chino pořád lítal v drogách, a ani ostatní neměli mezi sebou právě ideální vztahy. Kapela v podstatě fungovala jen přes svůj management, její členové mezi sebou prakticky nekomunikovali. A v této kondici dorazili do nahrávacího studia v Connecticutu za Bobem Ezrinem. Ten ale očekával profesionální výkon a nebál se otevřít si pusu, když se mu jej nedostávalo. Zejména Chino byl hodně nespolehlivý a jeho přístup byl, řekněme, ležérní. Jednoduše to flákal, chodil nepřipravený, obviňoval všechny kolem a zejména Boba, že ho moc komandoval a tlačil na něj. K tomu si Chino ještě odskakoval, aby řešil svojí bokovku, kapelu TEAM SLEEP. Tohle probíhalo koncem roku 2004, následně na začátku roku 2005 si DEFTONES dali pauzu. Chino vyrazil se svojí druhou kapelou na krátké turné na podporu vydání debutu. Rozpracovaný materiál nakonec téměř rok čekal na dokončení, většina vokálních linek se nahrávala prakticky kompletně znova s pomocí nového producenta Shauna Lopeze. Evidentně to byl značně chaotický proces, protože i internety v tom mají docela nejasno, jak, co, kdy a kde vlastně proběhlo. Navíc zde byl ještě tlak od labelu, který si dokonce uzurpoval právo schvalovat všechny nové songy, které kapela napíše.

Tématicky deska navazuje na předchozí album a je ještě více negativní. Chino se taky úspěšně propracovával k rozvodu, což se odrazilo hned v několika skladbách. Další velkým tématem byly drogy, závislost a všechno co s tím souviselo. Pak se věnoval i vztahům v kapele, komunikačním problémům a obecně nefunkčnímu modelu koexistence. Samotný název alba „Saturday Night Wrist“ je pak slangovým výrazem pro situaci, když někdo na pařbě hodně přebere a v podstatě se opije nebo zfetuje do bezvědomí. Chino dodneška nemá tohle album příliš v lásce právě proto, že zachycuje nepříliš pohodovou etapu jeho života.

Ve světle všech výše zmíněných informací by člověk čekal totálně temnou a depkoidní desku, zoufalou, nepříjemnou, téměř neposlouchatelnou. Dobrá zpráva na úvod – nic takového se nekoná. Ano, náladou je temnější, ale v podstatě velice přirozeně navazuje na předchozí album „Deftones“. Je evidentní, že přes všechny nesnáze, kterými kapela v těchto letech procházela, z ní pořád padají velice slušné songy. Nebudeme si nalhávat, že je to jejich vrcholné dílo, protože není. Ale pořád se povedlo dát dohromady několik vynikajících, pak více průměrných, a několik slabších kousků, takže finální produkt nebyl žádným propadákem. Čeho si můžeme všimnout celkem jasně, je změna výraziva Franka Delgada. Jím produkované tajemné zvuky, unikátní a zajímavé zároveň, nenápadně vyplňující pozadí jednotlivých skladeb, se teď častěji stáčejí k relativně tuctově znějícím klávesovým plochám, které navíc až zbytečně moc vystupují do popředí. Jinak je to ale zvukově relativně typická a očekávatelná produkce ve standardním stylu DEFTONES. Přece jen jsme u páté řadové desky, kapela už má svůj zvuk a styl docela jasně nadefinovaný. Třeba otvírák a zároveň první singl „Hole In The Earth“. To jsou jasní DEFTONES se všemi typickými atributy. Hřmotivé a drásavé kytarové stěny, dunivá basa v pozadí kopíruje jejich riffování, mohutné bicí dodávající celku prostorovou zemitost. Plačlivý zpěv China, přirozeně přecházejícího mezi rozvláčným frázováním slok a přímočařejším projevem v refrénu. Song je nadýchaný, provaluje se ve středním tempu, občas přitlačí na pilu, jinak ale spíše tak nějak přirozeně plyne. Za mě dobrý. Zato „Rapture“ na nás vlítne bez milosti jako rozběsněná smečka zdivočelých psů, které nás chtějí bez pardonu rozcupovat. Líbí se mi zvuk kytar, který je fakt moderní a aktuální, plnotučný a šťavnatý. Ale ty zmiňované synťáky… Jejich osmdesátkové nastavení se mi sem vůbec nehodí. „Beware“ taky není úplně marná. Hloubavější song se shoegazevým nádechem je možná zbytečně natažený na šest minut, ale opět předvádí velice moderní kytarovou hru, typickou právě pro nové milénium. Překvapivě klamavá je „Cherry Waves“, začínající jako trip-hopový experiment s výrazně vytaženou dominantní basovou linkou, postupně metamorfující nejdřív do typicky mohutného konstruktu, který pak najednou sklouzne do úplného pop metalového popěvku. Je to tak nečekané a šílené, že je to vlastně dobré. Ale zase ty synťáky, dejte je prosím pryč. Přitom tam Frank dokáže v trip-hopových pasážích vykouzlit krásné mysteriózní elektronické zvuky. 

Skladbu „Mein“ s kapelou složil a částečně nazpíval i Serj Tankian, což je zároveň asi to nejzajímavější, co k ní můžu dodat. Není to sice žádná vata, ale nic víc než veskrze tuctová věc taky ne. Zato „Xerces“ se mi tuze líbí. Náladou mi připomíná skladbu „Minerva“ z předchozí desky, taky v sobě nese jistou pozitivitu, krásně se vlní a přináší uklidňující pohodovou atmosféru. Jeden instrumentální experiment s šíleným názvem plným jednotlivých hlásek ještě zkousnu jako nějaký předěl v rámci desky, i když i při poloviční délce by byl zbytečně dlouhý. Zato elektronický experiment „Pink Cellphone“ je za hranicí mé trpělivosti. Prostě zbytečnost. Po trochu delším nejasném úvodu se ale slušně rozjede „Combat“, kde kytarové intro dá vzpomenout na kolegy z INCUBUS. Muzika opět skvělá, Stephen se v riffech vrací k ranné tvorbě s výraznějším groovem, Chino kombinuje normální zpěv a skřekot, slušný song. „Kimdracula“ je více melodická, kytary opět jedou spíše rozsáhlejší plochy, zpěv se vrací do normálnějších poloh. Závěrečná „Riviere“ kombinuje klidnější baladickou část a burácivější intenzivnější vyvrcholení a je poctivým zakončením desky.

V čem vidím slabiny alba? Nevyrovnanost a neplynulost. Songy jsou seřazeny v pořadí, které mi nikdy nesedělo a jakoby drhlo. Dá se s tím něco udělat? Vážně nevím, možná je to jen moje vnímání, možná tohle je fakt maximum, co z toho šlo dostat. Pak je zde absence vyslovených „hitů“, prostě vynikajících songů, které by desku trochu potáhly a nakoply. Obecně to není špatná deska, ale nemá tu nekompromisní sevřenost „White Pony“, která nás pohltí a nepustí. Tady je to spíš takové nahoru (ale ne extra moc) a dolů (bohužel někdy hodně).