DEFTONES - Private Music

80%

DEFTONES nelze nemilovat. A to říkám z pozice platonického metláka, který do tvrdších vod zabrouzdá už jen sporadicky. Svět DEFTONES je ale pro mě jistota, bezpečný přístav, nebo spíš rozbouřené moře, kde se vždy rád ztrácím. Nechám se pohltit hlukem, proplouvat atmosférou a jen si užívat intenzivní útok na moje uši. Zároveň je to kapela, se kterou cítím silné propojení v procesu cesty časem. Když jsem je jako čerstvý dvacátník objevil, tak jsme spolu jen jeli, a bylo nám jedno kam, jen ať je to daleko. Pak mě rozsekal „White Pony“, který se navždy usadil v mé osobní TOP10 nejoblíbenějších desek všech dob. S každým dalším albem jsem pak reflektoval jejich vývoj, který jakoby simultánně kopíroval i ten můj. Každou novou polohu jsem chápal a prožíval s nimi a přišla mi přirozená. „Private Music“ není výjimkou. Po skvělé a relativně přístupné desce „Ohms“ se novinka neotevře na první dobrou. Vábí nás, abychom jí postupně objevovali, abychom jí věnovali patřičný čas, abychom jí prožili a díky tomu pochopili.

To, že DEFTONES už prakticky rezignovali na skládání hitů není žádná novinka. Ani na „Private Music“ nehledejte další „Digital Bath“, „My Own Summer“ nebo „Change (In The House Of Flies)“. V dnešní uspěchané době se kapela nebojí přijít s albem, které se musí poslouchat jako celek, protože každá jeho část má jasně dané místo a funguje v propojení s těmi dalšími. Při nahrávání novinky se kapela spolehla na producenta Nicka Raskulinecze, se kterým udělala výbornou zkušenost s alby „Diamond Eyes“ v roce 2010 a „Koi No Yokan“ ve 2012. Zároveň do tvořivého procesu zapojili basáka Freda Sablano, který je s nimi už od roku 2022 v pozici nájemného hudebníka pro živá vystoupení. Deska je plná odkazů na předešlou tvorbu kapely, tyto jsou ale citlivě dávkované a rozhodně bych to nenazval vykrádáním historického dědictví. Je to přiznání vlastní DNA, hrdost na to čím byli a jsou. A v kontrastu k minulosti zde máme i další nové zvuky a postupy, které opět posouvají kapelu směrem do budoucnosti. Samozřejmě to nejsou žádné mílové kroky, a tak je to správně. Jasně tam poznáme DEFTONES, a zároveň jasně slyšíme, že něco je jinak.

Při prvním poslechu jsem udělal chybu. Desku jsem si pustil za denního světla a ještě jsem u toho něco šmrdlal v kompu. Nějak jsem jí ale nemohl rozlousknout, jako by se sama bránila navnímání. To samé jsem udělal pro osvěžení s „Ohms“ a tam to fungovalo bez problémů. Až když jsem si pak v klidu pustil „Private Music“ později večer, za tmy a bez rušivých elementů, otevřel se najednou tajný zámek a deska mě pohltila. Stimulační versus meditační. Přesně v tom je rozdíl mezi těmito deskami. A tím rozhodně nemyslím, že by novinka byla vyměklým ambientním projektem. Je hlučná, moc hlučná, ale jiným způsobem. Pro laika by byly ty rozdíly možná téměř nepostřehnutelné, ale fanoušek DEFTONES je podvědomě cítí. Častou jsou niterné, a přesto dokážou ovlivnit náladu a celkové vyznění.

Ačkoliv se to možná nezdá, pětiletá pauza od poslední „Ohms“ je zatím nejdelší mezerou mezi jednotlivými kousky diskografie. Kapela si při přípravě „Private Music“ dávala cíleně na čas. Žádné termíny, žádné stresy, nechali věci plynout. V nepravidelných intervalech se potkávali, tvořili, užívali si jamování, a postupně nechávali songy formovat a získávat jasnější tvary. Hlavní část materiálu vznikla ve studiích Shangri-La v Malibu (které dnes vlastní Rick Rubin), další songy pak v Nashvillu v domovském studiu Nicka Raskulinecze, nebo i v Portlandu. Celý tento proces se táhnul téměř 3 roky.

„Ohms“ vyšlo v září 2020, takže to ještě nebude „covidová“ deska. Vznikala v době, kdy byl svět „v pořádku“ a to se otisklo do její přímočarosti. „Private Music“ působí naopak jako snaha o útěk z dnešního světa zmítaného spoustou konfliktů, nejistot, změn a nestability. Je zasněnější, rozvláčnější, tajemnější. Zároveň je ale velice intenzivní. Má mnoho vrstev, kterými se posluchač musí prokousat (proposlouchat). Vkusné a citlivé použití elektroniky je příjemným doplňkem ostrých kytar. Různé „vesmírné“ zvuky jsou často v mixu úmyslně utopené, takže je spíš podvědomě cítíme, než bychom je reálně čistě a jasně slyšeli. Abe Cunningham snad poprvé použil jiný rytmičák, který konečně zní dostatečně hluboce. Je to skvělý bubeník, mám rád jeho specifický rukopis, ale nikdy mi úplně nesedl zvuk jeho relativně tenkého rytmičáku, který v mohutných kytarových stěnách působil řekněme podivně. Teď je vše konečně, jak má být. Chino pak se svým hlasem opět kouzlí a nebojím se říct, že víc než o zpěv jde v tomto případě v podstatě o další hudební nástroj. Přechody od jemného, někdy až křehkého zpěvu, k intenzivnímu řevu jsou v jeho podání absolutně přirozené. Lehké utopení v mixu, tak typické pro tvorbu DEFTONES, je zde doplněno ještě intenzivním využíváním echa podporujícího efekt atmosférické éteričnosti. Album zdobí povedený mix, kde každý chvilku tahá pilku. Masivní kytary se střídají u kormidla s perfektně šlapající rytmikou, pak z hluku vykoukne zpěv, aby se v něm následně opět začal ztrácet.

Otvírák „My Mind Is A Mountain“ je jasná deklarace. My nestárneme, my zrajeme! Mohutný song plný agresivních dynamických změn je tvrdý a nekompromisní. „Locked Club“ pak kombinuje nemelodickou intenzivní část s atmosférickými pasážemi, do kterých se ale neustále navážejí mohutné kytarové vály. Elektronický začátek „Ecdysis“ v Depešáckém stylu se připojením masivní basy změní v zajímavé intro vzdáleně připomínající SILVERCHAIR a jejich „No Association“. Song se pak ale rozvine v nádhernou svébytnou konstrukci, kterou zdobí intenzivní vokální linka, která v závěru musí vybojovat tvrdý souboj s ataky kytar, které se snaží převzít kontrolu. Skvělá je i „Infinite Source“, zřejmě největší přiblížení kapely popové melodice v její historii. Zajímavě prokluzující riff je hypnotický, Chino zpívající jemně a čistě pak okouzlující. Závěrečné kytarové vypjetí nám připomene dobu alba „Around The Fur“. To jsou ty zmiňované narážky na minulost, které s jemnou nostalgií dotváří moderní tvář kapely. „cXz“ je brutálně natlakovaná a intenzivní, s kratšími oddechovými pasážemi na vydýchání. Až téměř industriální temná atmosféra v kombinaci s nu-gazově snovým nádechem je extrémně povedená. Opět zde najdeme i typický „deftonovský“ slaďák. „I Think About You All The Time“ s ambientně pojatou první třetinou se postupně nadechne k mohutnému záběru. Kytary jsou zde asi nejblíže klasickém shoegazu, budují nepřekonatelně obrovské zvukové stěny, které ale nejsou ostré nebo agresivní, naopak, spíše hladivé. „Milk Of The Madonna“ je další tlakovač, poháněný povedenou rytmikou a zajímavým kytarovým riffem v refrénu. Dokonce zde na nás vykoukne i docela jasná melodická linka, asi ne náhodně byl song vybrán jako druhý singl. V dalším tvrdém kousku „Cut Hands“ pak Chino předvádí svůj typický vokální souboj sám se sebou. Zmutovaně řvoucí Chino vede těžký dialog s jemně odpovídajícím Chinem. Další nu-gazem nasáklý song „Metal Dream“ opět kombinuje industriálně drásavé sekce s těmi atmosférický nadýchanými. Závěrečná „Departing The Body“ svým elektronickým intrem znova připomene DEPECHE MODE, pak se ale vydá úplně jiným směrem. Zajímavé mluvené slovo na úvod parádně připraví scénu, na kterou následně plnou silou vlítne valivými riffy dopovaný, přitom ale relativně konvenční song. V tom je právě jeho síla, tohle jsou DEFTONES ve své ryzí podstatě.

DEFTONES si za ta léta vybudovali svůj vlastní svět. A nová kapitola, kterou v něm s „Private Music“ načali, je svěží, moderní a aktuální. Je fascinující, jak tato partička padesátníků dokáže i dnes oslovovat další a další generace mladých fanoušků, kteří je nevnímají jen jako respekt vyžadující relikvii, ale jako absolutně současnou kapelu, která má pevné místo na hudební mapě.

02.09.2025	Diskuse (1)	Tomáš