DEFTONES - Deftones

70%

Sex, drogy a rock´n´roll. Na tento režim DEFTONES koncem milénia najeli v plné parádě. V roce 2000 to způsobilo kreativní bouřku, která vyprodukovala hurikán jménem „White Pony“. Zatím byla pětice ze Sacramenta na koni, mladá těla (do třicítky jim pořád ještě pár let chybělo) zápřah zvládala, ale bylo jen otázkou času, kdy se začnou ozývat nečekaní věřitelé a předkládat účty. Ne každý má geny Ozzyho nebo Lemmyho. Jako prvního zběsilý životní styl dohnal China. Při turné v roce 2001 si totálně odrovnal hlasivky. Syrový animální řev, kdy šel při každém vystoupení na doraz už několik let, plus k tomu kvanta kokainu, udělala své. První předpovědi byly téměř katastrofické, hrozila úplná ztráta hlasivek. Nakonec se je povedlo zachránit a Chino následně začal spolupracovat s vokálním coachem, který mu pomohl správně hlasivky nejen používat, ale zejména se o ně starat. Každopádně k zálibě v koksu přidal ještě navíc i speed, což když převedeme do automotive jazyka (sorry, tohle je mi bližší než chemie), je asi jako by jste vzali Oktávku TDI (kokain), nahráli do ní brutální chiptuning, vykuchali DPF, zaslepili EGR, do světel dali nehomologované čínské ledky, na kufr nalepili křídlo z Alibaby a místo výfuku nasadili lešenářskou trubku největšího dostupného průměru. Když se podíváte, jak Chino v tomto období vypadal, asi vás nepřekvapí obsah a vyznění alba. Nebo možná překvapí pozitivně ve smyslu, že i v tomto (téměř) zoufalém stavu dokázal přijít s celkem slušnou deskou. Byl zanedbaný, neupravený, ale zejména oteklý a nepřirozeně obtloustlý. Jak říkával Ďuro Černý, první bubeník TUBLATANKY, na hubnutí jedině heroin hoši.

Abychom ale Chinovi nekřivdili, nebyl v tom sám. Celá kapela jela v drogách aktivně, snad kromě Stephena Carpentera, který zůstal jen u marihuany. U China se ale věci vyhrotili nejvíc, což se odzrcadlilo v náladách a textech. Osobní život se mu začal sypat, manželství se rozpadalo. Velice podobně to měl i Abe, který to dopracoval až k rozvodu. Vlastně celá kapela se postupně dostávala do nekontrolované rotace a ztrácela fokus. Rozhodli se proto skládat a nahrávat doma v Sacramentu. Chtěli to pojmout jako návrat domů, kdy vedle práce budou moci vést částečně normální život a snažit se zachránit rozpadající se vztahy. Ve své zkušebně si zřídili studio, takže nápady mohli rovnou i nahrávat. Dozorovat to měl opět Terry Date. Nic však nešlo podle plánu. Původní termín vydání na podzim 2002 se velice rychle ukázal nerealistickým. V zimě 2002 se ještě dotáčely další věci ve Studio X v Seattlu. Dle China i zdejší prostředí, ponurost a zimní období, otiskly svůj cejch do atmosféry desky. Na finální úpravy a dotáčky se pak využilo ještě Larrabee Sound Studious v Hollywoodu. Celé se to táhlo přes 12 měsíců a finální účet byl 2,5 milionu dolarů. I v té době to byly šílené peníze, proto asi nepřekvapí, že deska drží třinácté místo v žebříčku nejdražších hudebních alb historie.

Kapela chtěla opět hledat nové cesty a vymezit se proti poslední desce „White Pony“. Zatímco předchůdce měl určitý kinematografický rozměr, rozehrával abstraktní příběhy nekonkrétních lidí a zasazoval je do znepokojivých, téměř hororových kulis, aktuální materiál byl navýsost osobní. V textech a náladách se tak potkávají dva světy, které jsou značně protichůdné a jen těžko se mezi nimi hledají průniky. Na jedné straně to je uvědomění si muzikantů, že už nejsou těmi věčně naštvanými odrostlými mladíky, kteří nenávidí všechno a všechny, ideálně nonstop. Nemusí hrát žánrová divadélka, není přece zakázané být pozitivní a v dobré náladě. Toto zjištění se zhmotňuje v odklonu od agresivně pojatých songů. Proti tomu ale stojí zmiňované osobní trable, rozpady rodin, drogy, hledání vlastní identity. To songy naopak táhne do temnějších odstínů a přidává i na tvrdosti, která má dále zdůraznit bezútěšnou situaci. Stephen proto ještě více podladil kytary a začal budovat ještě mohutnější zvukové valy. Chino několikrát své jinak obvykle abstraktní texty lehce pootevře, a na povrch se derou odkazy k výše zmiňovaným traumatům, kterými si procházel. Ve finále se ta temnota zhmotňuje i v samotném coveru desky, který je paradoxně zřejmě i jediným ryze metalovým coverem DEFTONES.

Samotný otvírák „Hexagram“ taky působí dost metalově. Kombinuje rozsáhlejší atmosférické plochy s rychlým sekaným refrénem, který míří až někam do hardcoreových vod ve stylu debutu. Je to zajímavý mix oldschool DEFTONES s novějším přístupem, který se snaží být komplexnější. A přesně k tomu směřuje následující „Needles And Pins“. Výborně rozehraný song v téměř stoner náladě postupně graduje, nabírá svaly a rozkvétá do majestátní dramaturgie. Singl „Minerva“ pak ukazuje DEFTONES z úplně nové stránky. A musím říct, že se mi to sakra moc líbí! Mohutný valivý song se silným shoegaze zabarvením na nás valí jednu zvukovou vlnu za druhou. Kytary jsou masakrální, přitom melodie je úplný popík. A text? Ten balancuje prakticky na hranici patetičnosti. Když si to ale vše dáme dohromady, z čeho vychází, co popisuje, v jakém hudebním podkladě je zasazený, najednou to dává smysl. Ten pozitivní náboj v něm nenese ani špetku trapnosti, právě naopak. Je tím pomyslným světlem na konci tunelu, ke kterému kapela vzhlíží a doufá, že na něj dosáhne. Zatím to jde překvapivě dobře. Zklidnění tempa je evidentní, ono ale už ani na „White Pony“ nebylo moc vysloveně rychlých songů. Jistá rozvláčnost, kdy si jednotlivé songy berou více času, otevírají se jen postupně, nikam nespěchají, to mi taky nevadí. Zní to dospěleji a přináší to do tvorby DEFTONES další prvky, třeba post-metalové. Co ale nenápadně začneme vnímat, je únava. Citelná únava kapely, které chybí nejen původní drive, ale zejména kreativita a nápady. Rozhodně nejde o totální absenci, spíš ty nápady nejsou tak výrazné, hraje se na jistotu, některé songy se rozplývají v šedi průměru. Jakoby se bály více experimentovat. Přitom když se odvážou, třeba jako v „Deathblow“, výsledek je velmi dobrý. Mlaskavá špinavá basa v temných klidných pasážích je fantastická. Dynamicky vybuzené refrény tomu dodávají krásný kontrast. Tíživá atmosféra je ubíjející a nádherná zároveň. Pak zde máme ale pro změnu „When Girls Telephone Boys“, která míří odnikud nikam a je to v podstatě primitivní řezačka. Plusové body jí dávám jen za slušný riff v refrénu a krásnou spolupráci Stephena s Abem, který svým kopákem ten riff parádně nastartuje. 

Další valivý těžkotonážní kousek „Battle-Axe“ s doomovým nádechem ale opět ukazuje, že kapela umí zabrat. Přesně tato kombinace masivních kytar a relativně čistého, typicky zpomaleného a roztaženého Chinova zpěvu mě baví nejvíc. Tvrdost i melodičnost v ideální kombinaci. Sotva nás to začne bavit, už se to všechno zase kazí. „Lucky You“ je elektronický úlet, který zní jako nepovedený remix už beztak průměrného songu. To si pak člověk užije i další relativně obyčejný kousek „Bloody Cape“, který by jinak bral jen do počtu. Závěr v podobě „Moana“ je ale opět pecka. Tentokrát se předvedl Chi. Jeho „prokluzující“ basa je přímo boží. Song se umně kroutí kolem svého hlavního motivu, přidává a ubírá na důraze a postupně nás hypnotizuje. Ani si nevšimneme, že vlastně nedosáhne žádnou finální katarzi, protože nám ani nechybí.

Album po svém vydání v květnu 2003 nebylo přijaté úplně jednoznačně. Část kritiků oceňovala další evoluci směrem od „nu-metalu“, jiní ale poukazovali na jistou stagnaci. Proti předešlým nahrávkám zde nebyl evidentní až tak velký posun. Ruku v ruce s tím šly i nižší prodeje. I když tady je otázkou, jestli to bylo albem samotným, nebo probíhající krizí hudebního průmyslu. Každopádně label Maverick tak nějak počítal s návratem investovaných 2,5 milionu dolarů a byl zklamán. Zatím ale kapele pořád věřil a doufal, že příští deska zaboduje.

28.02.2026	Diskuse (0)	Tomáš