DEFTONES - Around The Fur

90%

„My Own Summer“ je ten bod, kdy jsem začal registrovat DEFTONES. Song mě sice trochu děsil, včetně hrozivého klipu, ale zároveň mě na něm něco fascinovalo. Bylo to tvrdé a agresivní, až úplně na hraně toho, co mám rád a co ještě snesu, ale taky to mělo těžko popsatelnou, temně přitažlivou atmosféru. Takovou ne typicky metalovou, nebyl to žádný black/death ani podobné černoty vystavěné kolem témat smrti, satanášů, pekla a podobně. Ta temnota u DEFTONES vyvěrala z nitra, z pocitů, z nálad, byla velmi osobní. Každopádně musím přiznat, že jsem v tomto období registroval jen singly a k albu se zpětně propracoval až po své evangelizaci o pár let později s „White Pony“.

Od vydání debutu „Adrenaline“ v roce 1995 se DEFTONES věnovali zejména hraní. V regionu Kalifornie už měli vybudovanou slušnou fanouškovskou základnu, teď byl na řadě i zbytek Ameriky. Intenzivně objížděli Státy, kluby a lokace se postupně zvětšovaly, jejich jméno začínalo rezonovat. Samozřejmě využívali i možnosti hrát jako support pro známější kapely, jeli třeba turné s kapelami PANTERA a WHITE ZOMBIE. Někdy si ale museli sáhnout i na dno svých sil. Třeba při sérii koncertů, když otvírali pro legendární KISS na jejich reunion turné v roce 1996. Zmalovaní fanoušci je měli v lepším případě totálně na háku, v horším jim pak nevybíravým způsobem dávali najevo, že je zdržují od vystoupení jejich bohů a ať táhnou zpátky do Kalifornie. A pak tady byl kontroverzní festival U-Fest 1996 ve Phoenixu v Arizoně, kde se v průběhu setu DEFTONES, který se protáhnul, situace vymkla kontrole organizátorů. Fanoušci se dostali na pódium, došlo k sérii incidentů, zapalování a ničení zařízení v hale. Následoval zásah policie zhruba ve stylu „nebyl čas přemýšlet, kdo je kdo…“! Dohru to pak mělo ještě v jednom místním baru, kde se Chino Moreno porafal s Peterem Steelem z TYPE O NEGATIVE, kteří měli vystupovat po nich, ale samozřejmě už hrát nemohli.

V dubnu 1997 kapela opět zamířila do Seattlu a začala pracovat na druhé desce. Nejdřív ale musela přesvědčit basáka Chi Chenga, který se s manželkou mezitím přestěhoval do San Diega a uvažoval o kariéře učitele angličtiny. Měl totiž toho „rock´n´rollového shitu“ plné zuby. Evidentně to bylo jen chvilkové poblouznění, protože žádné extra velké přesvědčování to zbytku skupiny nedalo a Chi byl zpátky na palubě. Místem činu se tentokrát stalo Studio Litho, které patřilo Stone Gossardovi z PEARL JAM. Ti mimochodem ve stejné době začínali pracovat na desce „Yield“, takže se museli přesunout na první fázi natáčení do jiného studia v Seattlu. DEFTONES si pronajali pár bytů v komplexu apartmánů, kde bydleli, tvořili, ale zejména masivně pařili. Alkohol tekl proudem, tráva se nestačila zelenat. Do partie přibrali i Franka Delgada, který už na debutu přispěl do pár písniček svými elektronickými, klávesovými a DJ podmazy, a teď měl být zapojen ještě více. Oficiálním členem kapely se nicméně stal až s třetí deskou. Na místo producenta nastoupil opět Terry Date, ale systém práce se změnil. V případě debutu měl každý člen kapely nějaké svoje představy jak by deska měla znít a zároveň nulové zkušenosti se studiovou prací, Terry věnoval velké úsilí vybalancování těchto vstupů a zároveň manažerskému vedení studiovou prací nepolíbených mladíků. Teď naopak kapela vložila důvěru v Terryho instinkt, nechali mu prostor, ať je kočíruje, a řekli mu v podstatě jen nepříliš jasnou představu o finálním výsledku. Chtěli vystoupit z undergroundu, chtěli aby deska zněla velkolepě, masivně, tvrdě a kvalitně.

Vznik nových písniček ovlivnila kolektivní myšlenková shoda kapely, která se cíleně začínala vymezovat vůči škatulce nu-metal, kam jí obvykle řadili. Chtěli si vytvořit vlastní zvuk, vlastní styl, vlastní hudební svět. Sice se považovali za metal, ale i v rámci něj se chtěli vymezit a vytvořit vlastní specifickou tvář. Proto se ještě více otevřeli dalším novým inspiračním zdrojům. Třeba Stephen Carpenter masivně ujížděl na novince DEPECHE MODE „Ultra“. Chino pro změnu pochopil, že na to, aby dělal tvrdou muziku, nemusí nonstop řvát. Proto se znova vracel ke svým osmdesátkovým vzorům, zaměřoval se na specifickou poetiku, atmosféru, náladotvornost a tyto vstupy pak propojoval s tvrdými hudebními podklady, generovanými zbytkem kapely. Finální zvuk a dramaturgii alba můžeme považovat za spojnici mezi agresivní, více ortodoxně metalově orientovanou tvorbou a pozdějšími, vzdušnějšími, zvukově pestřejšími a stylově více otevřenými polohami. Chino několikrát v rozhovorech zmínil, že v tomto období byl nejšťastnější, ale i nejvíc naštvaný současně. To se plně projevuje v písničkách, které ještě více než u debutu akcentují dynamické kontrasty. Obecně proti první desce, která byla velice přímočarým pojetím mladické agrese a nasranosti, je „Around The Fur“ více sofistikovaným produktem, který působí temněji, ale zároveň nabízí i specifickou hloubku, mnoho vrstev, které se v jednotlivých písních prolínají a vytvářejí košatější struktury. Songwritting je zde na první poslech evidentně vyspělejší po všech stránkách, stejně tak technická kvalita a provedení. Zároveň se kapela začala pouštět i do experimentování a osahávání studiových možností. Třeba Abe měl sice svojí standardní sestavu, ale prakticky na každý song použil jiný rytmičák. Stephen začal více podlazovat svoje kytary, aby zvuku dodal na mohutnosti, zemitosti a temnosti. V textech se Chino, kromě témat přítomných už na debutu spojených s mladickou revoltou, nudou a nepochopením, posunul i k dalším námětům. Třeba ke svému manželství, kde ventiloval, samozřejmě svým velice neadresným a mlhavým stylem, frustraci z nedostatku uznání manželky za jeho úspěchy a pochopení pro muzikantský styl života. Často se vynořují i témata sexu a násilí, které jsou v jeho vnímání silně propojené a neoddělitelně spjaté. Jestli se u většiny songů můžeme přinejlepším dohadovat o skutečném významu, jeden je přece jen relativně specifický. „Headup“ vzdává hold jejich kamarádovi Dana Wellsovi, nevlastnímu synovi Maxe Cavalery, který v roce 1996 zahynul při autohavárii. A Max si v songu i zahostoval. A ještě jedna zajímavá konotace se váže k výše zmíněnému songu. Max zde v jedné pasáži řve „…soulfly!“, kteréžto slovo se mu tak zalíbilo, že ho použil jako název pro svojí novou kapelu.

Jako první singl kapela zvolila v úvodu zmiňovaný „My Own Summer (Shove It)“ a nemohla udělat líp. Song dokonale reprezentuje DEFTONES v roce 1997. Ukazuje odkud jdou a zároveň už odkrývá, kam směřují. Text je v podstatě nesmyslný, nebo má mnoho významů, vyberte si. Každopádně bych v tom velké umění nehledal. Písničku složili narychlo přímo ve studiu, pod časovým tlakem a přitom požívali větší než malé množství THC. To všechno je ale irelevantní od momentu, kdy Abe jakoby náhodným úderem do svých bicích song odpálí. Nebo spíš zahájí. Sice zde máme od začátku jasně metalový riff Stephena, kterého svojí mohutně dunivou basou stínuje Chi, ale všechno je to zatím jako divoká šelma držená v kleci a ještě na řetězu. Chino líně a pomalu zpívá elektronicky zmutovaným hlasem a atmosféra je na hranici šílenství. Temnota, dusno, napětí, paranoia. Na konci první sloky Stephen lehce vycedí zuby, aby ho ale Abe svým pohotovým breakem rychle zahnal zpátky. Takže jedeme druhé kolo. Všichni víme, že se něco chystá. Jsme v pozoru, napětí se už dá krájet. Come!!!!! Atomovka se odpálila. Šelma je vypuštěna. Kytary řežou jak čerstvě nabroušená motorová pila, Chino řve jako smyslů zbavený. Koncentrovaná agrese. Syrová, drsná, nekompromisní. Až opadne prvotní šok, začneme si všímat rozdíly proti prvnímu albu. Song je sice strukturálně velice jednoduchý, v podstatě až banální, ale neskutečně dobře drží pohromadě. Dynamické změny jsou dotažené do extrému, emoce v nás vaří, mozek je zahlcen vjemy. Zvuk je špičkový. Čistý, vybalancovaný, vše je krásně slyšet, nástroje se perfektně doplňují. Zároveň je to zvuk specifický, který u jiných kapel neslyšíme. „Mascara“ dává zřejmě největší prostor elementům přebraným z post-punku a new-wave, nakombinovaných s industriálním rockem. Tento song bych vlastně ani neoznačil za metal. Ano, až takto moc se kapela stylově rozkročila. 

Titulní „Around The Fur“ je dalším geniálním kouskem. Abe vyšvihne na začátku parádní beat, následně se Stephen připojí drzým sekaným riffem a song se pomalu rozjíždí. Opět zde podvědomě cítíme, že na nás něco chystají, takže radši jsme v pozoru. Díky bohu nás nenechávají tápat dlouho a tu mohutnou kytarovou stěnu odpálí bez zbytečného natahování. Je to tvrdé až z toho třeští hlava, ale zase je něco jinak. Není to typický metalový riff. Strukturou to má blíže k shoegazu. Stephen hrábne do strun a jako zemětřesení uprostřed oceánu nechá stvořit tsunami, které se začne rozlévat všude do prostoru. Do toho parádní ambientně pojatá mezihra, kde si můžeme vychutnat podivné temné textury Franka Delgada a pak prásk. Najednou spustí Stephen divoké metalové riffování, které by vyvolalo moshpit snad i na hřbitově. Všímáte si, jak Chino do svých partů propašovává popovou melodiku? Jasně, řve, huláká, různě moduluje svůj hlas, ale v téměř každém songu má nějakou pasáž, která je vysloveně zpěvná. A to ne podle norem striktního metláka, ale měkouše jako jsem třeba já. Asi nebude překvapením, že můj oblíbený song z alba je „Be Quiet And Drive (Far Away)“. Je zřejmě nejpřístupnější, ale zejména dokonale propojuje text s atmosférou. Ten pocit, když máš všeho dost, všechno tě sere a jediný co chceš, je vypadnout. Na nic nemyslet, nic neřešit, jen jet. A je ti šumák kam. Ten riff je perfektní. Jednoduchý, motivující, upřímný. A ta mezihra? Dokonalá. Jako nakopnutí. Neseď, nelituj se, jeď! Vypadni! Nebudu to zde zbytečně natahovat. Na albu není žádná slabá písnička. Střídají se více agresivní věci s těmi řekněme mírnějšími, s košatější strukturou a stylově více prokombinovanými. Ještě možná drobná zajímavost. V posledním, valivém songu „Mx“, vede s Chinem něco jako dialog ženský hlas. To je Abeho žena.

Ikonický cover alba vzniknul při jedné z mnoha párty v komplexu, kde kapela bydlela. Nedávno dokonce dokumentaristi dohledali tu slečnu, Lisu Hughes, a společně se zajeli podívat na místo činu. Lisa je i dnes kočka a ráda si zavzpomínala na tehdejší pařby a bezstarostné zabíjení času. Když jí tam fotograf Rick Kosick zvěčnil, netušila, že po 30 letech za ní budou chodit teenageři a chtít od ní podpis. Chino sám považuje „Around The Fur“ za vrcholné dílo DEFTONES. Album po vydání v říjnu skutečně významně posunulo akcie kapely směrem k první lize. I prodeje byly výrazně lepší, zlato brali už v roce 1999, i když na platinu si museli počkat až do 2011. Každopádně „Around The Fur“ stvořilo nový vesmír, vesmír s názvem DEFTONES, o který se už nemuseli dělit s jinými kapelami. Bylo to místo jen a jen pro ně.

14.02.2026	Diskuse (2)	Tomáš