DEFTONES - Adrenaline

70%

Hamletovská otázka „je to nu-metal, nebo to není nu-metal“ provází DEFTONES po celou jejich kariéru. Můžu vám dát deset argumentů „pro“, ale stejně dalších deset „proti“. Namísto škatulkování se radši podívejme na tvorbu jedné z nejvlivnějších a nejlegendárnějších tvrdě rockově-metalových kapel z širší perspektivy. A nezapomínejme, že i po třiceti letech od debutu je jejich tvorba navýsost aktuální a relevantní. Loňská deska „Private Music“ je toho jasným důkazem.

Sacramento, Kalifornie, konec osmdesátých let. Mládež je z MTV a rádií bombardovaná pestrou paletou hudebních stylů, které jsou často protichůdné, ale přesto se mnohdy začínají i prolínat. Metal, punk, rock, pop, funk, rap. Co však mají tehdejší teenageři společné, je láska ke skateboardingu. Není to jen bezcílné zabíjení času, stává se to i společenským fenoménem, kde se mlaďoši potkávají, vznikají přátelství, zakládají se kapely. A zároveň je to kulturní tavící kotel, ve kterém hraje obrovskou roli muzika. Tady někde můžeme nalézt i zárodek budoucích DEFTONES. Startovací pozice zakládající čtveřice je ale docela rozdílná. Kytarista Stephen Carpenter se ke kytaře dostal vlastně náhodou. Když ho při skatingu srazilo auto, se špatně pochroumanou nohou si od něj musel dát na několik měsíců pauzu. Proto vzal do ruky kytaru a začal se učit riffy svých oblíbených kapel jako ANTHRAX nebo METALLICA. Abe Cunningham „zdědil“ bicí soupravu od svého nevlastního otce, který ovlivnil i jeho hudební začátky směrem ke klasickému rocku JIMMY HENDRIX EXPERIENCE, CREAM, art a alternativnímu rocku GENESIS, THE CARS, THE POLICE a navíc přidal i lásku k funku a soulu. Chino Moreno, budoucí zpěvák, byl docela měkkouš. Holdoval hlavně new wave a indie jako DURAN DURAN, THE SMITHS, DEPECHE MODE, THE CURE. Čtvrtý do party, spirituálně založený basák Chi Cheng, pak poslouchal pestrou směs od heavy metalu BLACK SABBATH a IRON MAIDEN, přes punk BAD BRAINS a OPERATION IVY až po funk, hip-hop a reagge. Kapela, která oficiálně vznikla v roce 1988, si prošla fází hraní coverů, kdy se v jejich repertoáru objevily kousky od DANZIG, METALLICY, nebo zmiňovaných BAD BRAINS. Postupně si ale začali tvořit i vlastní písničky, které byly silně ovlivněné alternativní scénou, která začínala dominovat u nastupující generace mladých posluchačů. A byla to alternativní scéna skutečně ve všech žánrech, od rocku, metalu, až po hip-hop nebo punk a hard-core. A všechno tohle se přirozeně promíchávalo a docházelo k různými fúzím, průnikům a propojením. Tady a teď se rodí devadesátkový crossover.

U DEFTONES se věci daly do pohybu relativně rychle. 1990 první koncert. Daří se jim budovat regionální fanouškovskou základnu, objíždějí kluby, aktivně koncertují. 1992 první demo. Jen pro zajímavost, vzniklo jen 15 originálních kopií na kazetě. Jedna se předloni prodala na Discogs za 5 tisíc dolarů a drží rekord nejdražší zde obchodované kazety. V roce 1994 je jejich manažer propojil s nastupujícími hvězdami KORN, se kterými pak pravidelně vystupovali. V tom samém roce „kukuřičnáci“ vydali svůj eponymní debut, který se považuje za jeden ze zakládajících stavebních kamenů nu-metalu. Najednou byl hlad po podobných kapelách, každý label hledal další interprety, kteří by se na této nové vlně mohli udat. A tak se stalo, že po jednom z koncertů za nimi přišel maník jménem Guy Oseary, který působil řekněme jako hledač talentů u labelu Maverick. Ten spoluzakládala jistá zpěvačka jménem Madonna. Každopádně Guy kapele zaplatil letenky do jejich sídla v Los Angeles, kde v malé zkušebně měli zahrát pár songů pro vedení. Kluci se do toho opřeli a prakticky obratem jim byla nabídnuta smlouva. Při jejím podepisování prý do kanceláře na chvíli vešla i samotná Madonna, která potřebovala informaci v nějaké jiné záležitosti. Na to ale člověk nezapomene, že? Každopádně kapela byla spokojená, protože smlouva jim ponechávala uměleckou svobodu a nakonec u labelu vydrželi přes 10 let.

S nahráváním debutu se na nic nečekalo. Zvolili studio Bad Animals v Seattlu a jako producenta se kapele povedlo získat legendu – Terryho Datea. Chtěli ho zejména kvůli jeho práci na albech PANTERY. Podobně tvrdý zvuk plánovali dosáhnout, ale neměl být tak uhlazený, měl být syrovější a špinavější. Mě „Adrenaline“ zvukově přijde až moc syrové, téměř undergroundové. Jestli to bylo cíleně udělané do této formy, nebo prostě tohle bylo maximum, co Terry z kapely, která poprvé okusila profi studio, vydoloval, nevím. V této oblasti má dle mého názoru deska rezervy. Přijde mi trochu plochá, lo-fi, nevybalancovaná, hodně alternativní, zejména v kontextu dalších nahrávek, které se následně relativně rychle propracovaly do první ligy z pohledu technické kvality.

Co se týče samotných skladeb, dostává se nám zde blízké setkání s kapelou, která je na rozcestí. Jasně slyšíme spoustu inspirací a vlivů, které její muziku formují, ale zároveň zde už vnímáme, někdy jasněji, někdy možná ještě jen v náznacích, charakteristické prvky, které se v budoucnu stanou trademarkem tvorby DEFTONES. Každopádně album je primárně natlakovaným kotlem, energetickým zásobníkem, kterého bezpečnostní ventily jen s největším úsilím a jen na krátké okamžiky dokážou zadržet kvantové výbuchy nasranosti, adrenalinu a mladické revolty, kterou kvarteto potřebuje vykřičet celému světu. Nahlas, napřímo, rovnou do ksichtu. Možná to někdy působí až lehce naivně, ale je to absolutně upřímné. Kapela dostala životní šanci a vydala ze sebe maximum. Nebylo to jednoduché. Terry musel využít všech svých zkušeností a mentorských dovedností, aby kapelu motivoval, když se jim při nahrávání nedařilo, nebo aby je lehce usměrňoval, když jim neznalost práce ve studiu bránila dosáhnout požadovaného výsledku. 

O texty se postaral Chino, který byl ovlivněn abstraktním přístupem ve stylu Morrisseyho. Více než jasné příběhy zde dostáváme zamlženou poetiku, která sice reflektuje témata typická pro mladou generaci na počátku devadesátek, ale významy spíše tušíme, než bychom je jasně viděli. Mladická rebelie, frustrace, agrese, zranitelnost, nepochopení u rodičů a společnosti, útlak, vztahy, každodenní rutina nebo nuda. Celá generace kapel těžila v této době z těchto témat, protože právě tím žila. Nejenom oni, ale samozřejmě i jejich fanoušci. A pro tato ne právě pozitivní a příjemná témata se hodila muzika, která je ještě více zdůrazní, dodá jim váhu, vážnost i údernost. Která bude jasně deklarovat, že jsou pro tuto generaci důležitá, a že je to všechno skutečně hodně, hodně tíží. Když jsem si teď po dlouhé době debut pouštěl, začal jsem podvědomě objevovat možné inspirační proudy. Než k souputníkům, podladěným a hutným KORN, kteří už od debutu aktivně pracovali i s rapem, bych „Adrenaline“ směřoval víc k alternativnímu metalu kapel jako TOOL a HELMET, nebo crossoveru FAITH NO MORE (bez synťáků) a RAGE AGAINST THE MACHINE. Někdy tam zaslechnu i SEPULTURU, nebo prvky, která se později stanou typickými pro SYSTEM OF A DOWN. Zatím spíš nesměle kapela pracuje s více atmosférickými polohami, které bude v budoucnu aktivně rozvíjet a právě ty se stanou jedním z hlavních pilířů jejich tvorby. Rapování je zde přítomné, ale v rozumné míře. Co už ale zde naplno slyšíme je typický projev China. Šepot, rap, zpěv, řev, ideálně všechno zkombinovat v rámci každého songu, a ještě navíc propojit v razantních dynamických změnách. Je plný animální zuřivosti a vzteklosti. Klidné pasáže vybuchují do agresivních frenetických bouření, nervózní pobrukování přechází do přímočarých ataků. Jede naplno, jakoby už nebylo zítra, jakoby musel vše říct okamžitě a hned. Podobnou pestrost a stylovou flexibilitu předvádí i Stephen Carpenter. Od sekaných, téměř trashových riffů, k mohutným zvukovým stěnám, od jemných alternativně rockových vyhrávek k agresivním a rychlým hardcoreovým jízdám. Chi Cheng pak s oblibou stínuje svými basovými linkami kytarové riffy, což dodává kompozicím šťavnatost, mohutnost a pevnou strukturu. A Abe Cunningham? Ten do sestavy buší jak o život, prokládá to rychlými breaky, žene kapelu neúnavně dopředu. Jeho hra má v sobě určitý nádech groovu, není tak ortodoxně metalová. Přirozeně do ní fúzuje i prvky z funku a soulu.

Kromě notoricky známých výborných singlů „7 Words“ a „Bored“ je na albu několik na první pohled možná lehce nenápadných skladeb, která mě ale vždy hodně bavily. Temnější „One Weak“ s výraznou basovou linkou, která dynamicky skáče mezi klidnějšími, lehce psychedelickými pasážemi a agresivními výpady. „Lifter“ s „toolovskou“ atmosférou přichází s „jemnější“ kytarovou hrou a košatější strukturou, kde Chino dokazuje, že ani normálního zpěvu se nebojí. „Birthmark“ je pak skutečně symbolickým mateřským znaménkem, které zřejmě nejvíc naznačuje směr, kterým se kapela v budoucnu bude vyvíjet. Rozvláčně pojatý song, hypnotický riff, bicí ve vlnách nakopávají děj, aby se drive nezastavil, a na závěr pořádný hardcore nářez. Když se tak zamyslím, tak zde preferuji ty méně „tvrdé“ skladby, které ale přesto bezpečně patří do metalového ranku. Oslovují mě svojí propracovanější strukturou, stylovou fluidností a pestřejší dramaturgií, než ty vysloveně dravé, super agresivní a více konzervativně tvrdé metalové masakry.

Deska vychází v říjnu 1995 a žádnou velkou díru do světa ze začátku upřímně neudělala. Minimálně komerčně. Prodalo se jí v té době zhruba čtvrt milionu kopií. Až v roce 1999 dosáhla na zlato (500 tis. kopií) a dalších deset let se propracovávala k platině (1 milion). Díky intenzivnímu koncertování si ale kapela budovala fanouškovskou základnu a bylo jasné, že nezůstane jen u debutu. Můžeme mít výhrady ke zvuku, i já se při něm vždy lehce ošívám, ale písničky samotné dávají dohromady velice silný debut. Živočišní drive, výrazné hudební nápady, pestrá dramaturgie, to vše jsou trumfy, které i 30 let od vydání desky pořád zůstávají v platnosti. Perlička na závěr – jestli jste až dodneška netušili, co to vlastně je na coveru alba, nedej bože jste to považovali za nějaký instrument se sexuálním podtextem, tak budete překvapeni. Je to manuální odsávačka hlenů pro malé děti. Schválně na titulku alba, které je hlučné, syrové a drsné, vybrali něco, co naopak symbolizuje něžnost a citlivost. Teda to tvrdí kapela. Já si dodnes pamatuji ten řev dcery, když jsem to na ní aplikoval.

07.02.2026	Diskuse (0)	Tomáš