DEFENDERS OF THE FAITH - Odes To The Gods

70%

Většinou bývá postup přesně opačný. Na těleso hrající celý život metal na klasické tři nástroje přijde krize středního věku, a aby ji vyřešili, pustí se do velkolepého projektu. Najmou si nějakého zdatného aranžéra, který adaptuje písně pro symfonický orchestr. Je tu buď jednodušší cesta, kterou kdysi prošlapávala METALLICA, a kde se pouze ke stávajícím nástrojům přihodí nějaký ten smyčec a pozoun a spáchá se živák, ze kterého se utvoří deska. Nebo vznikne přímo nový symfonický projekt, kde třeba ani nemusejí původní nástroje kapely hrát vůbec žádnou roli. Tuhle verzi před pár lety zkusili například BLIND GUARDIAN a nedopadlo to špatně. Třetí cestou může být velkolepý muzikál, ideálně z post-apokalyptické budoucnosti alias například „Astonishing“ od DREAM THEATER. Ve výsledku ale většinou tyhle pokusy ve fanouškovské obci vyvolají spíš rozčarování a ohrnování nosů. Kapela se tímto krokem ale zklidní, zodpoví si klíčovou existenciální otázku, zda je toho vůbec schopna, a může v klidu a bez zbytečných výčitek pokračovat v dosavadní činnosti.

Co má ale udělat skupina, která stála u zrodu symfonického metalu, hraje ho třicet let a sbory a orchestr používá celou svou kariéru? Musí logicky zvolit cestu opačnou a vydat se směrem ke zjednodušování a osekání všeho až na dřeň. Smyčce, trubky, chorály, složité aranže – všechno pryč. Tuhle cestu zvolili i lídři současných THERION (nejsem si jist, jak moc byli zainteresováni další členové) – kytarista Christofer Johnsson a zpěvák Thomas Vikström a stvořili album k poctě svým největším idolům a co nejvíce ve stylu osmdesátkového heavy metalu. Aby to bylo jasné na první dobrou, tak projekt pojmenovali podle jednoho z nejslavnějších alb JUDAS PRIEST a po celém albu také rozeseli celou řadu textuálních i hudebních narážek (eastern eggs) na konkrétní skupiny a někdy i písně. Mohlo by to znít jako každý pes jiná ves, ale naštěstí drží deska pohromadě dobře. Víc než konkrétní narážky jde totiž o styl celé fošny, který odkazuje k ranně osmdesátkovému heavy metalu jako celku.

Je to deska funkční, ale zároveň pro posluchače poučná. Člověk si při poslechu totiž uvědomí, jak daleko už jsme od toho metalového pravěku a jak jsou už dnes i různé poklony hevíku zmixovány pozdějšími styly. Pokud necháme promluvit samotného Johnssona: „Co se mi obecně nelíbí na způsobu, jakým se vyvíjel klasický heavy metal, je to, že se jaksi spojil s thrash metalem. Poslechněte si „Firepower“ od JUDAS PRIEST, refrén písně mohl být od METALLICY, jak kompozičně, tak zvukově. Je skvělý, líbí se mi. Taky mám rád thrash metal a je to úžasná písnička. Ale preferuju zvuk 80. let.“ Tahle deska se snaží všechny pozdější vlivy odstínit a zajímavé je naslouchat tomu, jak čistá a nekompromisní se v tom snaží být. Logičtější by bylo ji nazvat dokonce dle „Screaming for Vengeance“, protože ta vyšla už v roce 1982 a o dva roky dříve než Defenders, kteří už začínali soupeřit s thrashem. Po tom není na desce Johnssona a spol. ani památky. Jenomže jako název projektu zní DEFENDERS OF THE FAITH samozřejmě mnohem lépe.

Původně Christopher Johnsson plánoval, že deska bude v dost odlehčeném stylu a každá píseň napodobovat konkrétní kapelu. Ale postupně, jak na albu pracovali, se z toho stal trochu vážnější projekt, který si začal pro sebe vyhrazovat konkrétní stylové kontury nezávisle na jednotlivých skladbách. K tomu Johnssona přimělo také to, že u některých písní se nakonec nedohodl na spolupráci s preferovanými vokalisty, kteří měli imitovat konkrétní zpěváky. Řada hostů ale klapla a některé písně či jejich pasáže tak víc přímo napodobují určité hvězdným kapelám osmdesátých let (JUDAS PRIEST, IRON MAIDEN, ACCEPT, SCORPIONS, QUEEN), ale ne tak otrocky, jak bylo asi původně zamýšleno. Myslím, že tahle zvolená cesta je jednoznačně správná. Album drží pohromadě, má vlastní styl a různé odkazy sice vystrkují růžky, ale nebortí celkový dojem. Defenders se tak sice inspirují všude možně, ale ve výsledku zní nakonec jako Defenders, což je dobře.

Album nicméně trpí nevyvážeností. Kdyby byla druhá půlka stejně silná jako první, tak by to bylo skoro na plný počet bodů. Úvodní rychlá smažba „Heavy Metal Shakedown“ ve stylu ACCEPT a chorály a kytarovými harmoniemi alla JUDAS PRIEST a IRON MAIDEN by se před čtyřiceti lety mohla stát klasikou. Opravdový otvírák z dob, kdy se nejsilnější písně dávaly na začátek, aby plnily funkci marketingové vlaječky pro celou desku. Tempově sice následně zvolníme, ale druhá „I´m in Love with My Tank“ má nejen opravdu top osmdesátkový název, ale je snad ještě chytlavější. Myslím, že půjde o jednu ze skladeb, která se objeví v mém top žebříčku na konci roku.

Zajímavý příběh má třetí, progovější osmiminutová „Time Machine“. Pokud pustíme ke slovu opět Johnssona. „Když jsem si koupil album „Senjutsu“, nemohl jsem si ho z nějakého důvodu hned poslechnout. Tak jsem se jen díval na seznam skladeb na zadní straně a jeden název písně mě zaujal; „Time Machine“. Začal jsem přemýšlet, jak by ta píseň asi zněla, a napadlo mě, že text by mohl být založen na klasické knize/filmu od H. G. Wellse. Představoval jsem si píseň atmosférickou a dobrodružnou jako „To Tame A Land“ nebo „Alexandr the Great“. Když jsem si ji později mohl poslechnout, byl jsem zklamaný, že má jiné textové téma a hudebně píseň vůbec nezněla tak, jak jsem si ji představoval. Je to dobrá píseň a samotný text není špatný, ale prostě to nebylo to, co jsem očekával. Takže když jsem začal psát hudbu pro své vlastní heavy metalové album, rozhodl jsem se napsat svůj vlastní „Time Machine“, s hudbou i textem tak, jak zněl v mé fantazii, když jsem se ten den podíval na seznam skladeb.“ Pokud bych si měl vybrat, tak dávám jednoznačně přednost té Johnssonově „verzi“. Stejně silné jsou i následující „Northern Stones“ se zajímavými zpěvnými harmoniemi ve vokálech a „Darkside Brigade“ s výraznými kytarovými motivy v úvodu a před refrénem. První pětice písní je vynikající a nemůžu jim vytknout nic. Další čtyři už ale tak výrazné nejsou, ale pořád jde o dobré songy, kde například „Intruder“ ozvlaštňují typické mnohohlasé harmonie, které namohou patřit nikomu jinému než Timovi „Ripper“ Owensovi.

Nenáročná a zábavná deska, která se nás snaží nostalgicky přenést zpět do dob, kdy se rodil metal a nebyl zatížen stylovými komplikacemi dnešní doby. Ideální oddechovka, u které stojí především první polovina za poslech. Škoda, že skladby z ní neuslyšíme naživo, protože THERION se rozhodli koncertování radikálně omezit (tím víc jsem teď rád, že jsem se na ně před rokem vypravil do Meet Factory). Může to ale znamenat horečnější aktivitu ve studiu, protože Johnsson už podle všeho maká na následovníkovi „Odes to the Gods“.

25.08.2025	Diskuse (0)	Gazďa