DEEP PURPLE - Praha, O2 Aréna, 7.října 2026

Končí úvodní Holstovy planety, zazní úder bicích synchronizovaný s basou, kytarou a klávesami a Ian Paice přechází do klasického virblového beatu, ke kterému se po chvíli přidává spolehlivá basa Rogera Glovera. Po zádech běhá mráz a za chvíli už je „Highway Star“ v plném proudu. Je to neuvěřitelné, ale tahle skladba má už čtyřiapadesát let a stále neztratila nic ze své údernosti a zábavnosti. Nemůžu úplně říct, že ji DEEP PURPLE hrají jako zamlada, na to samozřejmě ani nemám tolik zkušeností, ale je to pořád solidní odvaz. Spolehlivá rytmika i perfektně sehraná solíčka Dona Aireyho a Simona McBridea. A pak Ian Gillan, který vůbec nezpívá špatně a občas se pustí i do svých tradičních ječáků. Když zavřu oči, tak se nedá vytušit, že většině těchhle odvázaných týpků na pódiu táhne nebo dokonce protnuli osmdesátku. Možná je u nás ještě někdy uvidíme, možná to bylo naposled. Tak i tak šlo o večer, který dávalo smysl navštívit.

Jelikož jsem tentokrát zavítal do klubového patra, tak jsem se před produkcí věnoval i jídlu a zmeškal předkapelu, respektive ji poslouchal jen jako kulisu při večeři a šel se na ni jednou dvakrát podívat. Šlo o retro band čtveřice čerstvých dvacátníků z West Midlands zvanou JAYLER. Kluci se z takto letmého poslechu zdáli dost schopní jak na svůj věk, tak na to, že mají na kontě pouhou jednu desku. Mauglímu i mě stylem i hlasivkami frontmana Jamese Bartholomewa připomínali GRETU VAN FLEET. Šlapalo to, ječelo to, fungovalo to. K tmavé fialové tenhle sedmdesátkami načichlý heavy blues rock pásne a JAYLER jako příjemný předkrm zaskórovali dobře. Možná byla chyba, že jsem jim nevěnoval plnou pozornost, a že toho – až se stanou jednou světoznámými – budu trochu litovat. Ale už se stalo.

Zatímco JAYLER se po sedmdesátkovém rocku opičí, DEEP PURPLE stáli přímo u jeho zrodu. Za dva roky oslaví šedesát let na scéně, a to je výkon, který nemá až na pár výjimek – jako THE ROLLING STONES, THE WHO, THE BEACH BOYS nebo naši OLYMPIC – obdoby. Kapela je tak starší než sedmačtyřicátník a nový kytarista Simon McBride a obsahuje i tři zástupce z klasické sestavy MK II. Ian Gillan (81 let), Roger Glover (80) a Ian Paice (78), které doplňuje ještě „rainbowovský“ klavesák Don Airey (78). Ta energie, kterou tito pánové stále vyzařují, je neuvěřitelná. Těžko pochopitelné mě to přijde zejména u Paiceho, neboť bubeníci ze sebe vydávají během vystoupení vůbec nejvíc energie, a ještě si u toho kazí záda. Jenže tomuto rodákovi z Nottinghamu ani tourování s DP nestačí, v mezičase vyráží na šňůry i se svou bokovkou PURPENDICULAR, kterou jsme měli možnost vidět loni také na čtyřech štacích v Česku.

Po úvodní solidní, ale ničím překvapivé úvodní animaci prolétávající všechna dosavadní alba se tedy pouštíme do „Highway Star“, která všem dosvědčuje, že pánové stále umí a že stálo za to tenhle koncert navštívit. Následuje „A Bit on the Side“ z předposlední řadovky „=1“ (2024), kterou vystřídala šestapadesát let stará „Into the Fire“. Tímto způsobem byl pak poskládán celý koncert, kdy se dávné a publikem milované klasiky organicky střídaly s novějšími kusy, které fungovaly vedle osvědčených čísel zcela spolehlivě. Dědečkové přicházejí každé dva až tři roky s novým albem a žádná z těch desek není špatná, včetně letošní „SPLAT!“. Z té zazněly hned čtyři kusy, z nichž byla koncertně nejpůsobivější singlovka „Arrogant Boy“ s charakteristickými sólovými orgiemi kytary i kláves, které dávají vzpomenout na prastaré klasické vály.

V osmnáctičlenném setlistu si to nové a staré zápisy rozdělily půl na půl, čímž bylo jasně řečeno, že se Angličané v žádném případě nepovažují za jakýsi legacy band. Z novinek bych vyzdvihl ještě melodickou „Lazy Sod“ nebo bluesově něžnou „Sometimes I Feel Like Screaming“. Ze starých fláků nepřekvapilo vůbec nic neb „Lazy“ a „Perfect Strangers“ hrají desítky let, stejně jako se končí dvojzápřahem „Hush/Black Night“. Nějaké osvěžení i starších věcí ze setlistu bych uvítal, ale na druhou stranu – jde pořád o skvělé písně, tak proč si je ještě jednou neužít, když nám je chtějí Párplové zahrát.

Došlo i na intermezza v podobě jednoho kytarového a tří klávesových sól. Nic, co bych potřeboval, ale chápu, že staříci si potřebují oddechnout. Tedy až na Dona Aireyho, který ale jako služebně mladší musel zjevně plnit stranické úkoly. Nepředvedl nic světoborného a šlo o kombinaci přehrávaní klasických čísel, honitbu a zvukové onánie, publikum ale dojal úryvek ze Smetanovy Vltavy. Podobně v tomto otřepaném žánru nezaujal McBride, který pouze nezajímavě proháněl hmatník. Jde o spolehlivého a melodicky zpěvného kytaristu, který je oproti skřípavému honimírovi Morseovi jednoznačným krokem vpřed. Možná by se ale mohl trochu víc odvázat a netrpět takovou úctou k originálním partům, které hraje notu po notě. Našinec sice ocení studiově přesné sólo v „Highway Star“, které takto profesorsky před ním asi nikdo naživo nikdy nepředvedl, na druhou stranu DEEP PURPLE byli vždy i o improvizaci a hravosti a této stránky muzikálnosti jsme se u kytaristy nedočkali. Pouze drobná výtka k jinak bezchybnému výkonu kapely. Samostatnou položkou byl Gillan, který i ve svém věku dával veškeré party zcela spolehlivě. Klobouk dolů. Za minus bych označil pouze netečné publikum vesměs starších pánů a paní, na kterém se věk asi podepsal výrazně víc než na křepčícím frontmanovi. Téměř vyprodaná O2 Arena se do pohybu dostávala jen zřídka a nerada. Jinak velmi dobrý koncert nesmrtelné legendy, který potvrdil, že DEEP PURPLE jsou i dnes relevantní a stojí za to jim věnovat pozornost.