DAWN OF OUROBOROS - Bioluminiscence
Ostřejší progmetalová deska s maximálně variabilním vokálem, která má blíž k shoegaze než k blacku, o death metalu nemluvě, přestože sem tam se zde něco takového najde. Když nad tím tak přemýšlím, za čistě metalová lze na „Bioluminiscence“ považovat zejména některá virtuózní sóla. Zapomenout bych asi neměl ani na technické, přitom však kvalitně nasypané bicí s nekompromisními dvoukopáky a pochopitelně též na growly. Přívlastek post či škatulka blackgaze jistě nebudou od věci. Podstatné jsou ovšem melodie. Těch mají DAWN OF OUROBOROS na své třetí řadovce tolik, že se po většinu hrací doby nalézám takřka v euforii. Tedy ne, že by se kapela o něco takového nesnažila. Nevadí, jsou totiž přesvědčiví. Proto také uvedené album v poslední době poslouchám dost často, což mě nakonec přivedlo k myšlence udělat výjimku a napsat recenzi na jeden neaktuální titul.
Neaktuální? No, jak se to vezme, zas tak moc času od vydání zmíněného alba neuplynulo. Podobné nahrávky u mě budou každopádně bodovat vždy, tedy i s daleko větším odstupem. Přestože „Bioluminiscence“ (2025) představuje jasný počin (dnešní) doby, oplývá vším, co by ho mohlo posunout mezi trvalky. Samozřejmě jen z hlediska posluchačů, kteří dávají přednost kvalitě před trendem a prožívání před konzumací. Zmíněná kvalita má v daném případě podobu nejen formální, ale i obsahovou, kam zahrnuji i silný emoční náboj. V epicentru pocitovosti zuří vokál. Zpěvačka Chelsea Murphy není z průměrných. I do třetice se vydala po všech stránkách a zas o něco přesvědčivěji. Disponuje širokou škálou screamů. Necítím z nich ovšem plochost, umanutost, bolestínství, natožpak samožerství. Ženský svět jakoby dával podobnému vokálnímu projevu větší hloubku. Chelsea nabízí autentické prožívání, k němuž patří i klidnější, rozjímavé chvilky či snové obrazy. Vyjadřovat podobné, decentnější chvíle jí pomáhá zejména čistý rejstřík.
O všudypřítomné bio-světélkování se pak stará hlavně „elektrizující“ kytarista Tony Thomas, který se sice pohybuje ve svých vlastních sférách, ale současně se stará i o to, aby právě vokální složka prospívala co nejlépe. Nebo jinak; Chelsea, jako správná múza, vdechuje Tonyho atmosférické kytarové výstavbě autorsky i vokálně život a současně si ji tak trochu přivlastňuje. S podobnou magií jsem se naposledy setkal na posledních albech ENTHEOS a FORGOTTEN SILENCE. Třetí deska Američanů DAWN OF OUROBOROS tak dobrá není, ale k podobné úrovni, nebo spíše k dojmu, zde chybí jen velmi málo. Možná se však jedná jen o důsledek zbytečného upozadění solidní baskytary Iana Bakera a specifického zvuku jinak výtečných bicích (hlavně virblu) Rona Bertranda, který se po nahrání bicích z kapely odporoučel.
Poslech „Bioluminiscence“ znamená totální ponor. Intenzita prvních dvou skladeb působí až neskutečně. Název alba s hudební i výtvarnou složkou koresponduje. Přináší pozvání do fantaskních světů, plných decentních barev, třeba na pomezí zelené a modré, kam proniknou jen zbytky slunečních paprsků. Zmíněné světelkování či jiskření však provází každý z nich, ať už se vše odehrává v oceánu, nebo v setmělém baru. Střety a intimní chvilky, prožívané Chelsea v kulisách Tonyho kytarových ploch, neskutečně svádí. Podlehnout se jím dá velice snadno. Střídání vokálních poloh nepůsobí rozpolceně ani přepjatě. Euforizující melodie fungují dobře jak v přeplněném metru, tak při volném výhledu do krajiny. Stačí se více rozhlédnout a s tímto soundtrackem v uších začnou světélkující siločáry života z jednotlivých obrazů hned vystupovat.:-)
Úvod alba, završený neutuchající palbou „Nebulae“, je enormně silný, jenže ani částečné vypuštění v baladické „Slipping Burgundy“ neznamená ústup do sevřenosti. Téměř osmiminutová klipovka „pouze“ otevírá jiný svět. Nutno dodat, že pár dalších světů ještě přibude. Méně agrese, více naléhavosti s ostřejšími vpády. Ve výsledku a ve spojení s „Poseidon´s Hymn“ k nám pak promlouvá artový až progresivní metal par excellence. Tony se v každé chvíli opravdu činí. Poté se opět přiloží pod kotel a situace se tak trochu obrací. Do výchozí agrese vpadá snivost, dokud se v závěru „Dueling Sunsets“ vše nespojí a neodezní. Ani po tomto monumentálním vrcholu nepřichází propad, alespoň ne velký.
Přes veškerou atraktivitu mi dal poslech „Bioluminiscence“ vcelku zabrat. Náladami ani ne, spíš samotnou hudbou. Myslel jsem, že půjde o pozitivní a zábavnou jednohubku. Realita byla mnohem složitější. Dojem z povrchní efektnosti záhy zmizel jako pára nad hrncem. Poslechů přibývalo, přesto jsem do nahrávky pronikal jen velmi pomalu a stále přitom narážel na nové zajímavé momenty či rovnou překvapení. Nakonec bylo jasné, že výše zmíněné světy nemají ostré hranice, že se prolínají a společně vytváří poněkud vyšší universum, což poslech kvalitativně posunulo o další level. Tohle objevitelské a pocitově vděčné mapování jen tak neskončí, proto také boduji dost vysoko.
| 02.09.2026 | Diskuse (0) | Pekárek hackl@volny.cz |
 |
