DARK TRANQUILLITY, SOEN, EQUILIBRIUM, IOTUNN - Praha, SaSaZu, 6.října 2025

Čtyři podoby současného metalu jsme měli možnost zažít během tohoto říjnového pondělí v pražském SaSaZu. Každý ze čtyř vystupujících představoval jinou odnož tvrdší muziky a publikum si tak přišlo vychutnat pestrý večer, který rychle odsýpal kupředu a měl potenciál mnohotvaré zábavnosti. Tenhle sice zůstal z různých důvodů nenaplněn, ale přesto to bylo zajímavé. 

Nejprve k samotnému klubu. Když si otevřete recenze na Googlu, tak zdaleka nejvíc hodnotících volí dlouhodobě pro tenhle klub tu nejhorší (jedna hvězda) nebo naopak tu nejlepší známku (pět hvězd). Byla to má první návštěva SaSaZu a chápu obě strany. Vizuálně klub vypadá skvěle a je prostorově zajímavě řešen. Sál s údajnou kapacitou 2 500 lidí představuje dlouhý interiér, na jehož kraji jsou cca třístupňová mírně skloněná schodiště, ta jsou obklopena bary, nad kterými jsou balkóny, na podobných koncertech zřejmě určené pro VIP. Jinými slovy všichni nestojí v jedné rovině na place a klub tak nabízí řadu míst, odkud mohou i ti menší bez stresu a natahování krků přehledně sledovat, co se děje na pódiu. Klub je navíc hezky vizuálně řešen a architekt disponoval citem pro barvu i plastické detaily. Elegantní a stylové. Pro odhadovanou návštěvnost 1000 lidí, kteří se v pondělí do pražských Holešovic dostavili, šlo o ideální prostor, aby si mohl návštěvník koncert užít. Vše bylo skvěle prostupné a pohodlně jsem se mohl přemisťovat mezi placem před pódiem, vyvýšenými místy na obou stranách a zvukařským pultem vzadu v sále. V tomto ohledu skutečně na pět hvězd.

I při této kapacitně méně než poloviční návštěvnosti však už byly zřejmé problémy, které bude mít tenhle klub, když dorazí víc lidí. Architekt sice udělal dobrou práci v případě estetična, ohledně funkčnosti si ale zapomněl vzít k rýsovacímu prknu mozek. Zaprvé – do sálu se vstupuje dvěma užšími nudlemi, ve kterých jsou umístěny šatny. Ty nejsou bokem, ale přímo tam, kudy mají chodit lidi. Takže i přes návštěvnost dosahující méně než polovinu  kapacity klubu se v okolí šaten tvořily chuchvalce, které omezovaly pohyb směrem ven. Stejně tak je pódium nelogicky umístěno kousek za vchodem, takže se budou špunty při větší návštěvnosti tvořit i při příchodu, jelikož průchody ucpou lidi, kteří chtějí být interpretům co nejblíž. Personál klubu navíc vypadal, že nějakou takovou akci pořádá snad poprvé – pivo u obou barů došlo už v polovině koncertu a ochranka zjevně není schopna nic zorganizovat, jelikož se vyjadřuje spíš jednoslovnými hýkavými výrazy, ale o to víc je arogantní… Když to sečtu – pokud by byla v budoucnu jakákoliv akce v SaSaZu vyprodaná, tak bych asi s návštěvou váhal. Takhle to byl příjemný zážitek v esteticky hezkém klubu… tedy až na moji diskusi s ochrankou, protože fakt nevidím důvod, proč bych si měl nechat bezdůvodně nadávat.

Teď k muzice. Že mají obyvatelé Faerských ostrovů v současnosti našlápnuto dokazuje nejen nynější trestuhodný výsledek české fotbalové reprezentace, ale také zdejší malá ale výkonná metalová scéna. Před rokem zaujal nejen poslední funeral-doomový počin od HAMFERD, ale na svět přišli s vynikajícím zářezem také IOTUNN. V obou projektech škádlí hlasivky devětatřicetiletý Jon Aldará. Podle mého názoru jde o jednoho z vůbec nejlepších mladších metalových vokalistů současnosti. Pohybuje se spíš v barytonové poloze a stejně dobře ovládá growl. Umí i šplhat do výšek, nejde však o žádné kníkání nebo pištění, ale stále o zemitý, důstojný a mužný projev. Právě kvůli němu a IOTUNN jsem se v prvé řadě ten večer do Holešovic vydal. To jsem ale netušil, že Aldará s kapelou na turné vůbec nevyrazil. Z osobních důvodů zůstal doma a místo něj přijel náhradník Morten Bering Bryld z dánských HEIDRA. Mohutný chlap jako hora s mohutným hlasem se naštěstí stal důstojným záskokem. V ruce třímal mikrofonový stojan stylizovaný do podoby velké pochodně, která vrhala paprsek světla do ztemnělého sálu. Tihle kluci nám prostě přijeli kázat své ostrovní evangelium… IOTUNN hrají progresivný melodeath s dlouhými, proměnlivými a zároveň chytlavými kompozicemi, kde dávají zpěvákovi dostatek prostoru, aby ukázal svůj talent. Jak je u Skandinávců a tohoto typu hudby zvykem, jsou i ostatní prvotřídní muzikanti, naživo zejména zaujali bratři Jesper a Jens Nicolai Gräsovi trpící jako správní Faeřané zjevnou anaserpentní spinózou, tedy nadměrnou kučeravostí. Bohužel jako první předskokani neměli tihle borci na svém vůbec prvním českém vystoupení snadnou pozici, času zaujmout nebylo moc a pro cca 300-400 diváků přehráli jen tři (samozřejmě delší) písně, z toho dvě z novinky „Kingship“ z loňského roku. Výběr myslím nebyl na premiéru úplně nejlepší, měli zejména sáhnout po největší a relativně krátké hitovce „Earth to Sky“, která je nejvýraznější skladbou z alba a letos ji jinde běžně hráli. Celkově bych hodnotil dvojkou.

Překvapivě nejlepším koncertním souborem tohoto večera tak byli následující EQUILIBRIUM, od kterých jsem toho čekal naopak asi nejméně. Skupina, jejíž fandom už je řadu let rozhádaný, jestli měli Němci zůstat u původního folk metalu a jestli se současným melodeath/metalcore zaprodali nebo ne. Já jsem ok s oběma polohami a rozumím, že se chtěli někam posunout, nicméně ta dřívější poloha jim myslím sedí přeci jen víc. I naživo ty starší rychlé šílenosti jako „Blut Am Auge“ fungovaly lépe a vyvolávaly v publiku intenzivní pohybové vibrace, které šikovně rozpumpovával ďábelsky hbitý frontman Fabian Getto. Ani novější věci se ale neztratily a celkově šlo o velmi energické a povedené vystoupení.

Naopak na vlnách zklamání připluli ti, kteří pro mě byli druhým největším tahákem večera. SOEN zní solidně z desek, ale jejich písním se nedostalo v pražském klubu té odpovídající pódiové prezentace. Švédové pohybující se na scéně od roku 2010 byli zástupci té nejměkčí metalové polohy večera a místy mířili skoro až někam k rocku. Písně v klasickém formátu sloka-refrén-sloka-refrén-bridge-refrén bly opatřeny velkým množstvím pentatoniky a nabluesovatělých sól. Image kapely odpovídala spíš rocku – Les Pauly a Fendery, rozhalené košile, čelenky. Měkčí pojetí samozřejmě nemusí znamenat méně energie, ale v tomhle případě tomu tak bylo. Solidně zpívající frontman byl příliš vyklidněný, neudával vystoupení žádné tempo a ostatní se tam také spíš tak nějak komíhali. Bezkrevné a monotónní. Přitom skladby mají SOEN chytlavé. Zvlášť po namakaných EQUILIBRIUM byl toto prudký sešup dolů.

DARK TRANQUILITY zas pozvedli energetickou vlajku výš. Hlavní hvězda večera je u nás pravidelným hostem a v post-covidových letech se jednalo už o jejich osmé vystoupení, z toho letos o třetí. Plus jsme za stejnou dobu měli možnost čtyřikrát (letos dvakrát) vidět i göteborské bratříčky HALLO EFFECT. Přestože dávám přednost DT, tak mi už upřímně skoro splývá, kdy jsem viděl co. DARK TRANQUILITY jsem si užil zejména na letošním Basinfirefestu, kdy šlo o jeden z vrcholných koncertů celého festivalu. Těchto výšin v SaSaZu nedosáhli. Jednak mají půlnoční festivalové koncerty pod hvězdami na širokém place neopakovatelnou atmosféru, jednak u toho nevadí, když je zvuk trochu nahlas, což mají DT rádi. V SaSaZu to ale zvukař zbytečně vohulil nahoru tak, že jsem po dvou skladbách musel prchnout z davu pod pódiem do zadní části sálu. Oproti létu se taky razantně obměnil setlist. Kapela teď jede turné ke třiceti letům historicky druhé desky „The Gallery“, vůbec první platně, na které účinkoval vokalista Mikael Stanne. A zároveň také ke dvaceti letům „Character“. Z obou zaznělo pět písní, a přestože to určitě letité fanoušky potěšilo, zejména ty starší věci mne přinášely spíš utrpení. Právě zde se projevil dopad sadistického soundmastera nejvíc, protože tyhle přímočařejší melodeathové rychty kvůli přebuzenému zvuku a dohromady slitým kytarám spíš jen rvaly uši, zatímco pozdější již více proměnlivé kusy s rozmanitějšími pasážemi přinášely i trochu potřebné úlevy. Postupně se zvuk trochu vyčistil, ale zbytečně nahlas zůstal během celého koncertu. Obecně ty novější a „depešáctější“ klávesové věci vzalo publikum lépe. DT jsou tradiční a letitou kapelou, ale zjevně se jim daří získávat nové fanoušky a v osazenstvu převládaly spíš mladší ročníky okolo třicítky. Možná i proto byla „Atoma“ přijata nadšeněji než třeba „Lost to Apathy“.

Vůbec největší povyk ale způsobila závěrečná „Misery Crown“, při které se řady vepředu synchronně rozskákaly. Asi největší hit kapely nepatří k mým favoritům, ale zdálo se, že někteří přišli hlavně kvůli němu… Já už ale mezitím spíš čekal, až to celé skončí. Škoda: kvůli tomu navazbenému zvuku byl tenhle koncert promarněnou příležitostí. Ale konec byl hezký. Stanne si otevřel pivko a několik minut po skončení posledních tónů si ještě dojatě užíval, jak mu asi dvě stovky zůstavších fanoušků nadšeně tleskají. Pak se tenhle charismatický chlap, co je neustále na turné, otočil, zamával a zmizel v zákulisí. Stejně jsem tě zas rád viděl, Mikaeli…