DANKO JONES - Leo Rising

70%

Několik z nejlepších riffů AC/DC nevzniklo v teple a pohodě Austrálie, ale v zasněžené Kanadě. A nesou podpis místních dělníků rock´n´rollu DANKO JONES. Trochu samozřejmě přeháním, ale stín australských legend v tvorbě powertria z Toronta je nepřeslechnutelný. A podobně jako jejich pravzory i oni nahrávají pořád dokola stejná alba, a to myslím jako kompliment. „Leo Rising“ je konkrétně dvanáctým kouskem jejich diskografie a přináší přesně to, co od kapely čekám, proč mě baví. Znova mi tím jen potvrzují, že některé věci prostě není potřeba měnit.

Je to neuvěřitelné, ale příští rok kapela oslaví třicátiny. Píšu neuvěřitelné, protože se mi zdá, jakoby od prvních alb ze začátku nultých let vůbec nezestárli. Pořád nám servírují energetický mix hard a garage rocku s jemným dochucováním punk rockem, indie nebo i bluesovým drobením. Jasně, nikdy sem je nepovažoval ze revoluční kapelu, která by měla přepisovat hudební dějiny. A tipoval bych, že to ani nebylo jejich ambicí. Jejich desky se ale vždy pohybovaly v segmentu slušného průměru 60-70%, s občasnými malými úkroky směrem nahoru, nebo i dolů. Mají svůj zvuk, svůj styl a to úplně stačí. Zmiňované AC/DC se v jejich tvorbě potkávají i s odkazem dalších legend jako THIN LIZZY a KISS, ale servíruje se v moderním kabátku a s velkou dávkou humoru. Vždy se mi nejvíc líbili právě jejich „romantické“ písničky, které k tématu lásky a vztahů přistupovaly velice svérázně a často vyvolávaly úsměv od ucha k uchu. Stačilo se ponořit do textů hitovek jako „First Date“, „I Want You“ nebo „Sticky Situation“. Je tam přesně ta „mačo“ drzost, kterou se vyznačovaly legendy klasického rocku, než se stalo všechno extrémně politicky korektním. Je to ale podané s velkou nadsázkou a kratší konec provazu většinou svírá hlavní hrdina songu.

Co mě samotného překvapilo, že od prvního alba „Born A Lion“ v roce 2002 kapela v podstatě jede nonstop. Každé dva až tři roky se připomene řadovkou, občas to proloží výběrem b-sides, výběrem hitů nebo prolustruje archiv nevydaných skladeb. Stali se prostě stabilní součástí mého života a já se na každou novou desku upřímně těším. A na tomto modelu zatím kapela nic nemění. Po slušné „Electric Sounds“ z roku 2023 zde teda máme další zářez. Jestli DANKO JONES něco umí na jedničku, tak jsou to otvíráky. Zde nic neponechávají náhodě a vždy vyberou výbornou pecku, která vás perfektně nakopne a připraví na pořádnou jízdu. „What You Need“ tradici ctí. Slušný riff, přiměřeně tvrdý a agresivní, stadionový refrén, či nakažlivý drive. Rytmika šlape, kytary řežou, sólo je poctivé. Hravější, old school hard rockově postavená „Diamond In The Rough“ se pochválí i hvězdným hostem, když se o sólo postará samotný Marty Friedman. Další silnou disciplínou kapely jsou songy o paření a užívaní si života obecně. Zdejší kousek se jmenuje „Everyday Is Saturday Night“ a je to nebezpečně nakažlivá hymna. Zvukově se album drží v obvyklých mantinelech tvorby DANKO JONES. Máme zde výborný zvuk, který je správně natlakovaný a produkčně slušně ošetřený. Líbí se mi, že zpěv není zbytečně vytažený dopředu, ale je pěkně zapuštěný uprostřed a ze všech stran krásně obklopen instrumentací, která díky tomu působí velice plasticky a přítomně.

Když už jsme u zvuku, mírně vybočuje „I Love It Louder“, která svými kytarovými nájezdy a zvukovými odstíny odkazuje až někam k původnímu britskému punku, nebo možná spíš k jeho verzi reprezentovanou třeba legendárními MOTÖRHEAD. Zpěvák a hlavní tvůrčí postava kapely, který si náhodou taky říká Danko Jones, je velice sympatický maník. Jestli se podíváte na jejich živá vystoupení, uvidíte obrovskou škálu grimas, které při své performanci využívá. Není to ale jen herecký talent, díky kterému umí parádně pracovat s publikem. Tahle mimika má samozřejmě dopad i na jeho zpěv. Aniž bych ho fyzicky viděl, slyším velice zřetelně jak pracuje se svým projevem. Od štěkaných, téměř rapovaných slok, jako třeba i v docela ostré „Hot Fox“, přes různě šeptané, pološeptané, vlídné nebo naopak polo-ouchylné slizké polohy se propracuje k chlapáckému čistému zpěvu, následně někdy až na hranice řevu. Není sice žádným geniálním pěvcem, co se týče rozsahu, ale tyhle drobné nuance, tahle teatrálnost a dynamika je obdivuhodná a vždy mě dokáže strhnout. Na tempu se přidá v „It´s A Celebration“, dalším poctivém rockovém kousku s punkovým nádechem. Odér klasického rocku sedmdesátkového střihu po vzoru THIN LIZZY vystupuje z „Gotta Let It Go“, kde v některých pasážích dostává více prostoru i nádherně zabarvená basa. Ona vlastně celé poslední třetina alba se veze právě na této vlně a je to svým způsobem retro pasáž. Sice se ubere na rychlosti, ale skladby jsou hravější a pracuje se s vícero motivy, které jim dodávají na zvukové a dramaturgické bohatosti.

„Leo Rising“ je přesně ten typ řemeslně poctivé desky, která vám zvedne náladu a příjemně vás nabije energií. Nemusíte u ní nic rozplétat, objevovat, bojovat s pochopením. Pustíte „play“ a hned jste doma. Čistý rock´n´roll. Puritánský, hlučný, drzý, dravý, strhující, melodický. Kytara, basa, bicí. Nic víc není potřeba. Co k tomu dodat? Další slušná deska, díky pánové, slyšíme se opět za dva roky.

03.12.2025	Diskuse (0)	Tomáš