DAN FRIML - Skutečná produkce je zcela jiný level (rozhovor)

V životě jsem narazil jen na pár perfekcionistů takového kalibru. A zároveň tak všestranných a činorodých. Byl jsem tudíž opravdu rád, když mi Dan kývl na rozhovor, ve kterém jsem chtěl poněkud více nahlédnout pod jeho producentskou pokličku. A když už kývl, tak i poutavě odpovídal, za což mu patří – i vzhledem k počtu otázek:-) – velký dík. Řada postřehů by se dala tesat. Za nejdůležitější ovšem považuji jím demonstrovaný zápal pro každý aspekt jeho aktivit. Myslím tudíž, že se dočkáme ještě řady velmi kvalitních nahrávek, o kterých se bude mluvit.

Kdy sis poprvé uvědomil, že bys chtěl hudbu nejenom hrát, ale i nahrávat? Byl zde okamžik nějakého osvícení či zlomu, nebo šlo o evoluci?

Myslím, že to z těch tvých definic úplně nebylo ani jedno, ale nejblíž je asi termín evoluce. První potřeba něco nahrávat přišla, už když mi bylo zhruba třináct a začal jsem skládat svoje první, úplně primitivní písničky. Měli jsme doma takový gramo-magnetofon Europhon a k němu byl i mikrofon na nahrávání mluvenýho slova. To bylo poprvé, kdy jsem něco nahrával za účelem zaznamenání hudebního nápadu. A pak už se to vyvíjelo a s rostoucími nároky vzrůstala i sofistikovanost nahrávacího procesu. Přes dva kazeťáky, podomácku vyrobený jednoduchý “mixpult”, až po nahrávání přes zapůjčený aparát od místní tancovačkový kapely. Až v roce 1991 přišlo první profesionální nahrávací studio, a to už jsem věděl, že to je něco, co bych rád v životě dělal.

Jak dnes z hlediska produkčních možností vzpomínáš na podmínky, ze kterých vzešlo první album SEBASTIAN „Snÿ O Marii“? Natáčeli jste ho v Propasti, což byl tehdy standard a dobrý, jestli se nepletu...

Především považuju za zázrak, že jsme ho vůbec byli schopni natočit, protože zpětným pohledem jsme byli fakt úplní amatéři a celkově jsme vlastně ani moc netušili, co děláme. Že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo, je zásluha především Tomáše Vrába, který dělal engineering, ale defacto to album i produkoval. V bookletu je sice jako producent napsanej Luděk Adámek, ale šlo spíš o tah Monitoru, aby tam bylo nějaký známý jméno. Tomáš nás pečlivě a trpělivě vedl skrz celý proces nahrávání a díky tomu ta deska celkem slušně hraje, zároveň z nás dostal i to nejlepší, čeho jsme v tu chvíli byli schopni. Co vlastně Tomáš dokázal, je patrný, pokud si pustíš naše dema a porovnáš je s albem.

Co zpětně soudíš o zvuku starých českých alb z oné první až druhé monitorácké metalové vlny (Propast, Citron, Dodo, Hanzlík atd.)? Osobně mi přijde solidní a svým způsobem originální. Možná jde ale jen o zkreslení v důsledku nostalgie…:-)

Sám sis odpověděl. Jde o nostalgii. V porovnání s tehdejším západním standardem to byla fakt bída, ale svý kouzlo mají. I já jsem s odstupem času ke zvuku tehdy vznikajících alb smířlivější, ale objektivně vzato je to nesrovnatelný. Ale je to logický, úplně tu chybělo těch 20 let zkušeností, které na západě přinesl ten rychlý vývoj nahrávacích technologií v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nějaké technologie se sem dostaly, ale nikdo s tím neuměl pořádně dělat, chyběla i znalost teorie a postupů, jak co nahrát. Díky tomu tu vznikl i prostor pro spousty nesmyslných dogmat a pravidel, který si vykonstruovali čeští zvukaři na základě svých ničím nepodložených dojmů, a to tu prorostlo vnímání zvuku a produkce jak rakovina. Ještě v první dekádě nového milénia domácí nahrávky zněly hrozně. Výrazně se vše začalo měnit k lepšímu až někdy zhruba před deseti lety.

Obecně si myslím, že se nevyvíjí jen zvuk, ale i pohled na něj. Souhlasíš? A máš zpětně nějakého oblíbence či oblíbená alba, která ti kdysi zněla špatně či přinejmenším divně a nyní jejich zvuk akceptuješ, příp. považuješ za inovativní?

Určitě! Opět to souvisí s technologiemi, ale v tomhle případě s těmi, na kterých posluchači hudbu poslouchají. A taky jde o to, jak se vyvíjela samotná hudba napříč žánry a měnily se i role jednotlivých nástrojů v celkové zvuku, respektive mixu. Alb, který svého času zněly divně, ale teď se na to koukám jinak, je spousta. „Principle of Doubt“ od MEKONG DELTA, „Us“ od Petera Gabriela nebo „Ozzmosis“ od Ozzyho. A mohl bych pokračovat dál a dál. Všechny ty alba, respektive jejich mix, jsou inovativní a na svou dobu jiný. Za absolutní gamechangery pak považuju „Tao“ od Ricka Springfielda, „…and Justice for All“ od METALLICY a „Hysteria“ od DEF LEPPARD. Rozebírat detailněji proč, by bylo na hodiny.

Vždy jsi obdivoval velké americké producenty, kteří se podíleli na nejlepších deskách melodického metalu (hair, glam, street rocku/metalu a AOR). Jak šel takový obdiv a zájem dohromady s produkcí APOSTASY a posléze SEBASTIAN? Asi jsi měl vždy poněkud větší záběr….

Ani jednu s těch nahrávek jsem neprodukoval, respektive APOSTASY jen okrajově, to jen na okraj. Ale chápu to tak, že myslíš, že jsem obdivoval DOKKEN a DEF LEPPARD a dělal extrémní alternativu. Bylo to z části tím, že v těch kapelách bylo vždycky dalších několik úplně jiných osobností s úplně jiným vkusem a preferencemi. V SEBASTIAN šlo fakt o míchanici a podle toho to vypadalo. A nutno dodat, že i přes moje zaměření jsem spousty těch extrémních vlivů do kapely přinesl já. A pak se stalo, že jsem do blast beatu zpíval melodicky nebo jsme se inspirovali u PSÍCH VOJÁKŮ, což byla zase doména Dana DDC. A mě to bavilo. U APOSTASY jsme třeba v tu dobu, přesněji já a Láďa Kohoutek, naprosto zbožňovali FATES WARNING. A když si to rozebereš tam a zpátky, tak je to z toho EP dost slyšet. To křížení stylů a vlivů jde se mnou od začátku a děje se to i v MEAN MESSIAH. Když bys třeba rozmontoval naši skladbu „Fire“ na jednotlivý vrstvy, tak bys zjistil, že s jinou produkcí by ty nápady mohli hrát třeba DOKKEN nebo DEF LEPPARD.

Dá se říci, že svou ideální (svobodnou) představu o produkci a zvuku si poprvé realizoval na eponymním albu projektu COSMETIC PUNK? Tehdy šlo celkem o zjevení…

Jen velmi částečně, protože album jsem sice produkoval během celého procesu vzniku, ale u mixu už jsem byl jen symbolicky, protože v tu chvíli už byla kapela v podstatě nefunkční. Bylo to poprvé, kdy jsem dělal v digitálu a začal jsem objevovat jeho výhody a uvědomovat si i nevýhody. Výhody například neomezené editace, nevýhody nekonečných množství “tejků” a následné rozhodovací paralýzy. Kdybych to album míchal já, znělo by dost jinak. Desku míchal člověk, kterej měl sice drahý nahrávací studio, ale věděl o tom úplný hovno. Moje mixy vyšly na singlech „Sedm vteřin“ a „Dance“ a troufám si říct, že oproti desce jsou dost jinde.

Jak tě vlastně ovlivnil pobyt ve Spojených státech? Uvědomil sis něco ve stylu, „když chceš a něco umíš, tak můžeš“. Nakolik si zde ve svých představách o zvuku a nabízejících se možnostech dospěl či se posunul.

Uvědomil jsem si, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, který jsem mohl s ohledem na vnímání zvuku a produkce udělat. Jak jsem mluvil o těch nesmyslných dogmatech, tak ty mi tam byly vyvráceny v podstatě okamžitě. Co jsem tu slýchával od místních zvukařů, bylo rozmetáno na prach a s tou vyčištěnou hlavou už jsem nabíral jen ty informace, který opravdu dávaly smysl.

Jenže cesta k vlastnímu studiu byla ještě dlouhá. Kdy ses poprvé posadil za vlastní šavle a zároveň sis uvědomil, že jsi to dokázal?

No, já průběžně produkoval a točil jako host nebo session player v cizích studiích, ale to, na co se ptáš, se začalo dít, když jsem u sebe doma produkoval několik comebackových nahrávek SEBASTIAN, to bylo nějak kolem let 2008 až 2010, no a naplno během nahrávání „Hell“, prvního alba MEAN MESSIAH. Když se to začalo klubat na povrch, tak jsem si uvědomil, že tentokrát už v tom jsem jen já sám za sebe, a že už se na nikoho nemůžu vymlouvat. Naučilo mě to hodně. Pracovat čistě a přesně, dělat producentský rozhodnutí a definovat, kdy je hotovo. Zní to banálně, ale nejedná se úplně jednoduchou věc.

Studio bylo, nicméně asi nestačilo dát na net: „Jmenuji se Dan Friml a vím, jak nahrát vaši hudbu tak, aby se líbila…“ Předpokládám, že i teď jde o neutuchající boj, nebo už si trochu vybíráš?

Dost mi v tom právě pomohly nahrávky MEAN MESSIAH. Na jejich základě to začalo, a ke mně pomalu začaly chodit nahrávat kapely. Ale šlo o pozvolný, ze začátku fakt pomalý proces. Ke změně došlo, když to se mnou riskli FLESHLESS. Šlo o první velkou kapelu, a jelikož to dopadlo skvěle, ty dveře se mi pootevřely trochu víc. Na tom základě přišli TORTHARRY a s těma už jsem realizoval tři alba. Jde o neustálý boj, člověk nesmí usnout na vavřínech a zároveň je nutný se neustále vzdělávat, modernizovat hardware i workflow. Zatím si moc nevybírám, jsem vděčný za každého klienta, i když občas, a to jsou fakt jednotky případů, je potřeba některé projekty malinko “moderovat”.

Možná poněkud osobní otázka, nicméně nedá mi to? Za úspěchem řady mužů se často skrývá zásadní podpora životního partnera, resp. někoho blízkého. Jde i o tvůj případ?

Absolutně! Alice je integrální součástí studia už od začátku, a kdyby mě nepodporovala, nic z toho by se asi nestalo. V současný době se stará o booking a běžný provoz studia, stará se taky o kapely a jejich, někdy i zvláštní, požadavky.

Jaká je vůbec tvoje nahrávací filozofie?

Každej projekt je originál. Žádný šablony, žádný rychlý “copy/paste” a snažím se, aby nahrávka už ve stádiu náběru hrála dobře. Tím občas překvapím klienty, když mi už během nahrávání říkají, že takhle dobře hrající náběry ještě neslyšeli. Snažím se pracovat rychle a pečlivě, aby by se při mixu nemuselo nic schovávat. Čím lepší je nahrávka, tím líp hraje výsledný mix.

V čem se lišíš od ostatních studiových inženýrů/producentů (minimálně v Česku) a v čem vidíš svou nejsilnější stránku?

Strašně dobře slyším. Extrémně dobře, takže dokážu odhalit i marginální falše a nahrávku naladit co nejdokonaleji. Dobře ladící nahrávka znamená lepší sound. Silnou stránku vidím i v tom, že jsem sám aktivní muzikant, multiinstrumentalista, takže dokážu vyřešit i hráčské věci, když se muzikanti na něčem zaseknou, nebo mají problém něco zahrát. A jako producent samozřejmě dokážu pracovat se sebekomplikovanějšími aranžemi a řešit problémy.

Vzhledem k tvému nahranému portfoliu a jeho znění děláš dojem univerzála. Máš nějaké žánrové limity?

Ani ne, měl jsem tu projekty od folku až po grind core. A tím, že sám poslouchám dost široký záběr hudby, dokážu s podobně širokým záběrem pracovat i ve studiu.

Být univerzálem, držet si z technologickou úroveň a z trendového hlediska přehled, hm, necítíš se být občas přeci jen pod tlakem?

Jasně, že jo. Už jsem na to částečně narazil. Je potřeba neustále sledovat aktuální trendy. Sice jsem svým způsobem univerzál, ale přesto, moje těžiště je v metalu a hard rocku. Vesměs muzika se zkreslenými kytarami. A to je vlastně i drtivá většina mých klientů. Jsou ale už subžánry, který ke mně moc často nechodí. Například takový ty trendy deathcoreový party, kterých je plný Spotify. Tyhle kapely totiž nepotřebují velký studio. Oni všechno naklikaj, kytary nahrajou doma přes plugin a všechno pak smíchaj u někoho, kdo se přímo úzce specializuje na podobnou produkci. Všechno jsou to vlastně presety, zažil jsem, že kapela poslala do jednoho nejmenovaného studia náběry a během půlhodiny jim přišel zpátky hotovej mix. Dokonalej, ale naprosto konfekční a bez osobitosti. Tohle já nedělám.

A co schopnosti klienta, musí mít zájemce nějakou úroveň, nebo jsi schopen i povodit za ručičku…, třeba zájemce, který finanční prostředky moc neřeší? Narážím teď například na spolupráci Ivy Kubelkové s Michalem Pavlíčkem.

Jasně, tohle je vlastně ukázkový producentský projekt. Z toho může vylézt zajímavá věc, koneckonců producentský projekty byly ze začátku třeba VIXEN a o deset let později například LINKIN PARK, anebo z toho může vyjít totální ptákovina. Strašně záleží právě na schopnostech produkované entity. Několik podobných projektů jsem dělal a dopadlo to přesně, jak jsem říkal. Něco je skvělý, něco blbost. Víc než kde jinde tady platí: Shit in, shit out.

Teď budu konkrétnější. Mám blackovou kapelu. Jsme celkem čtyři, umíme celkem dobře hrát a chceme nahrát desku ve stylu dvojky EMPEROR:-), šel bys i do toho?

U takhle specifických zadání je potřeba se mít trochu na pozoru. Nejde jen o to, jaký máte nástroje a jak na ně umíte hrát, ale jde především o to, jestli umíte vytvořit, možná doslova zreplikovat ten “vibe” nebo i styl skládání. Samozřejmě zkušení studiový hráči ti zreplikují v podstatě cokoliv, u fandovských projektů to ale bývá nenaplněné zbožné přání. Pokud by ale takový nebo podobný požadavek přišel, muselo by to být zřejmě za velmi specifických podmínek, kdy bych do projektu asi dost zasahoval producentsky. Ale spíš bych kapele doporučil, ať zkusí jít svojí cestou, byť třeba i hodně inspirovanou tou předlohou.

Teď jsem si uvědomil, že moc chceme pěkná virtuózně-melodická sóla, ale tak dobří zase nejsme. Vypomůžeš, někoho seženeš, na někoho dostupného odkážeš, nebo nás s uvedeným požadavkem pošleš o dům dál?

Kapelám běžně nahrávám kytarové party i další nástroje, často třeba zpívám a podobně. Buď je to výsledek nějaké potřeby, která vyvstane během nahrávání, nebo je to přímo součást produkce, pokud nahrávku produkuju. Tady je potřeba podotknout, že ne každou nahrávku, která vzniká u mě v The Barn, skutečně plnohodnotně produkuju. Produkční rady dostávají všichni, ale skutečná produkce je zcela jiný level a taky i něco stojí. Takže mnoho kapel se spokojí s mojí přítomností u nahrávání s tím, že pohlídám, aby se nedělaly blbosti a produkuju okrajově.

Dá se říct, že se tvému studiu nevyhýbají ani hodně tvrdé party, např. již zmínění FLESHLESS a TORTHARRY. Ve spojitosti s přípravou rozhovoru jsem si konečně poslechl poslední desku těch druhých a musím říct, že old school s tak parádně zakaleným ostřím jsem si opravdu užil. Připadá mi, jako by ses snažil, aby zvuk nejen plnil něčí představu, ale vždy i kousal či prošel nějakou modernizací/revitalizací…

Je to vlastně old-school s trochu modernizovaným zvukem. Poslední dvě alba TORTHARRY už jsem produkoval od A do Z, nahrávku jsem smíchal, zmasteroval, udělal pořadí skladeb a poslal kapele. U předchozí desky to bylo bez jediné připomínky, u „Paměti kamenů“ se tuším jen o jeden decibel ubíraly sóla. Takhle zrealizovaný projekty dopadají naprosto nejlíp, především se vyznačují jistou konzistentností a trvanlivostí. Vtisknu do toho svoji představu jako producent, třetí osoba, která stojí mimo zaběhnutý mechanizmus kapely a není zatížená tím primárním, intimním tvůrčím procesem. A to prostě funguje úplně nejlíp.

Nemrzí tě trochu, že aktuálně, a v ČR zvlášť, už moc nefrčí AOR, melodický hardrock či metal, resp. že podobně orientované mladší kapely se zde prakticky nevyskytují, a že tudíž přicházíš o možnost s podobnými „srdečními“ kapelami spolupracovat?

Mrzí, ale takhle to tu bylo vždycky. Masivní promyšlený produkce si užívám s MEAN MESSIAH a tam aplikuju i postupy z AOR či melodickýho rocku. Skutečně dobrých kapel z ranku AOR a podobně tu stejně moc není, pokud vůbec jsou…

Jak si v tomto směru stojí heavy/doomoví TRAHIR? Užil sis nahrávání i samotnou hru? Mimochodem, kvality jejich debutu mě zpětně dost pozitivně překvapily…

No, dobře, že se ptáš, s TRAHIR se právě posouvám k tý klasický glam metalový osmdesátkový velký produkci. Proběhl totiž takový personální posun. Odešel kytarista, takže já jsem z basy přešel ke kytaře, Adam ke zpěvu přidal ještě basu a na bicí nás samozřejmě doplňuje Martin. Jsme tedy power trio, oproti debutu jsme se s novou tvorbou posunuli zhruba do roku 1985. K inspiraci DOKKEN, VAN HALEN a MÖTLEY CRÜE jsme do toho hodili trochu klasickýho heavy metalu, občas tam flákneme trochu AOR a gotiky a výsledek je TRAHIR. Myslím, že by to fandy žánru mohlo dost bavit.

Představ si, že máš moře času. Ke komu by si aktuálně šel na měsíční „studiovou“ stáž či alespoň na workshop?

Bob Rock, Robert Lang, Beau Hill a Michael Wagener. Strašně mě inspiruje ten naturální přístup ke zvuku, kdy kapela zní skvěle a čistě, ale zároveň není její zvuk zamatlán tunou autotune a sterilních samplů na bubnech. Každej z nich má přednosti trochu jinde a od každýho těžím dodnes. Je to bible produkce a zvuku. Měl jsem třeba šanci pracovat na projektu v Sonic Train Studios s Andym LaRocque, což mi taky dalo strašně moc. Člověk se pořád učí, a to mě na tyhle práci baví hodně.

Co říkáš na umělou inteligenci, bojí se jí kdekdo. Předpokládám, že ve spojitosti s mantrou snížení nákladů či náhrady již nezpůsobilých se za pár let masivně prosadí i v nahrávacích studiích, pokud se tak již nestalo. Jak se k ní v daném oboru stavíš a jaký máš v tomto směru pocit z posledních alb Ozzyho?

Hele, já nevím. Já hudbu dělám, protože mám rád ten proces. Když máš nápad a buduješ z něj něco většího. Když z tebe tryskají nápady, ale i když prostě nic nejde a seš totálně vyhořelej. To JE umění a většina skvělých děl vznikla na základě nějaké emoce. Pozitivní i negativní. Já to na tom mám postavený. I to, že něco nedokážu zahrát nebo zazpívat, a že se to musím učit a trénovat to, a že to bolí, což je přece naprosto skvělý! Ten pocit, když to tam konečně dáš, je absolutně nejkrásnější emoce! Fakt, že někdo tenhle proces přeskočí a napromptuje si písničku v AI, protože si chce ušetřit práci, nebo že by normálně nesložil ani Prší, prší… To je u mě normální dno, který nestojí za řeč.

Ozzyho mám moc rád, ale jeho poslední desky mě nechávaj chladným. Pokud je na nich nějaký výstup z AI, tak mě je to asi jedno, protože já ty desky obě slyšel tak dohromady čtyřikrát a víc to možná ani do budoucna nebude. Ozzy toho dokázal tolik, že jestli si tím kupuje ještě trochu času, tak budiž mu přáno. Já si ale stejně půjdu pustit „The Ultimate Sin“.

Ve svých recenzích se čas od času navážím do producentů typu Sneapa a Bogrena. Striktně vzato, asi nezaslouženě, mají úspěch a dokonale plní poptávku. Jsou pro tebe uvedená jména v rámci metalového kolbiště v něčem inspirativní? Případně můžeš zmínit jiná …

Sneap udělal skvěle ACCEPT a JUDAS PRIEST, zbytek je konfekce. Bogrenovu práci vlastně ani moc neznám, možná dělal něco, co jsem slyšel, ale jelikož u věcí, které se mi líbí, hned hledám informace o tom, kdo je dělal, tak jsme se asi minuli. Ale podobných producentů je víc. Dělaj toho tolik, že jít po nějaký osobitosti snad ani dobře nejde, což platí i o vlně moderního deathcoru, kterým je zaplavená scéna, jak jsem tom mluvil výše. Ta unifikovanost totálně zabíjí celou hudební scénu, ale dokud budou lidi podobné věci chtít, budou je chtít i labely, a taková produkce bude tudíž i dál vznikat. Když si pustím playlist „All New Metal“ na Spotify, tak mnohdy ani nerozeznám jednu kapelu od druhý. Je to vlastně strašně smutný, ale co naděláš.

Co si vlastně s postupem doby užíváš víc, práci s technikou (za pultem), nebo s lidmi, s jejich nápady, či s nástroji?

Všechno to patří k sobě a baví mě to asi všechno stejně. Když mi do studia přijde někdo fakt zajímavej a inspirativní, tak to mě baví úplně nejvíc a člověk se i něco přiučí. Takový projekty pak končí i dost zajímavým výsledkem. Jinak mě všeobecně baví se vrtat v kytarách, sám si svoje kytary servisuju a modifikuju, takže pájka, vrtačka a další nářadí mi není cizí. A občas, logicky, vezmu do parády i nástroje jiných muzikantů, typicky, když ve studiu zjistíme, že jim nástroj neladí nebo má jiné mouchy. Jde o takovej hezkej koníček.

V poslední době jsem opět zaregistroval nějaký ten analog. Jak se vlastně stavíš k něčemu takovému? Dává to ještě vůbec nějaký smysl? A plánuješ ho i v The Barn, event. rozhodne poptávka?

Myslím, že jde tak trochu o pózu, v dnešní době nedává sebemenší smysl nahrávat na pás, pokud se ptáš na tohle. Něco jiného je analogový outboard, ten mám i já ve studiu. Mám analogový pult SSL a nějaký ty preampy kompresory a podobně. V The Barn se celkově jedná o takový vyvážený mix starého a nového, digitálu a analogu. Jsme typické hybridní studio, které, podle mého názoru, nabízí vše nejlepší z obou světů a dává perfektní smysl i pro klienty.

Kdybys měl z odborné perspektivy velmi stručně okomentovat „historickou“ produkci (zvuk) těchto pěti alb. Čtenáři, a hlavně já mám něco takové rád.:-)

EXTREME – III Sides to Every Story

Brilantní produkce i zvuk. Bob St. John je genius a tohle album má na svou dobu naprosto neuvěřitelný sound.

SODOM – Agent Orange

Harris Johns, prostě osmdesátková klasika, relevantní i dnes. V rámci žánru a tehdejších poměrů nadprůměrně znějící kytary a bicí.

IRON MAIDEN – The X Factor

Album, na kterém se Iron Maiden začali pomalu vracet k naturálnějšímu zvuku. Pěknej, plnej sound. Alba s Blazem jsem v době vydání odzíval, ale po letech jsem je docenil a mám je rád.

POISON – Native Tongue

Brilantní práce! Richie Zito dokončil proces dospívání Poison. Už „Flesh & Blood“, kterou produkoval Fairbairn, byl skok kupředu, ale „Native Tongue“ je masterpiece. Dlužno podotknout, že výrazný podíl na tom má i Richie Kotzen.

FAITH NO MORE – Angel Dust

Další mistrovské dílo. Strašně syrově a přirozeně znějící album kapely, která věděla přesně, co chce. Je z dnešního pohledu neuvěřitelné, jak komerčně úspěšné bylo, ale to byla taková doba.

Podělíš se s námi na úplný závěr o nějaké novinky ze světa MEAN MESIAH a studia The Barn?

S MEAN MESSIAH jsme v březnu vydali EP „Re:incarnations“, což je takový appendix k našemu poslednímu albu „In Infinite Illusion“. Trochu ve stylu kapel 80. let, kdy mezi alby vycházely ípíčka, na kterých byly nevydaný věci, dema a covery. Na „Re:incarnations“ jsou dva covery („The Number of the Beast“ a „Kiss the Rain“) a remaky skladeb „Ashes“ a „Clouds“, které jsou na EP ve verzích bližších těm původním demáčům. Vydali jsme i dva klipy a třetí chystáme. EP prolétává trochu pod radarem webzinů a dalších médií, protože vyšlo jen na streamech, ale přesto se mu daří dobře. V tuhle chvíli už začínají práce na dalším albu, respektive na prvním singlu, kterej vyjde začátkem roku 2026.

V The Barn vznikají další nový věci, aktuálně u nás nový album točí například LIMETALL, nedávno vyšlo nový EP mladíků DESTROY!, které jsem produkoval, a samozřejmě neustále rozšiřujeme nabídku služeb a vybavení, abychom udrželi krok. Zároveň pracujeme na rozvoji našeho YouTube kanálu a točíme nový epizody jak pořadu „Recky na vaše pecky“, tak samozřejmě i na „Hračkách na hraní“, kde recenzuju kytarovej gear. Nezastavujeme!