CRIMSON GLORY - Chasing The Hydra
Tohle album je důkazem perfekce. Zdá se to být neuvěřitelné, když kapela s podobně specifickým zvukem přijde s velmi důstojným návratem a to bez přítomnosti svých dvou, v minulosti stěžejních členů. Opravdu si hodně cením toho, že se CRIMSON GLORY snažili co nejvíc držet dědictví vlastní minulosti, ale bezvýhradně jí nepodlehli, přidali totiž výsledné skládačce ještě trochu něco navíc. Konkrétně na modernějším vyznění v rámci melodického a progresivního power metalu. Díky současnému zvuku a aktualizované sestavě, nadechnuté jasně patrnou chutí posouvat se dál, to všechno nepůsobí jako pouhý revival zašlých časů. Zvlášť když u této floridské kapely, považované za průkopníky a mistry progresivního power-metalu osmdesátých let, se nachází laťka očekávání velmi, velmi vysoko.
Po smrti zpěváka Midnighta (2009) se zdálo být jeho nahrazení za mikrofonem úkolem vpravdě mezigalaktickým, jenže současný pěvecký objev v řadách kapely - Travis Wills - si s touhle fantasy poradil vlastně docela dobře. Nejenže jeho vokál původního frontmana CRIMSON GLORY prakticky ve většině poloh připomíná a obstojně si dokáže poradit i s nejnáročnějšími momenty, ale co víc, působí naprosto přirozeně a uvolněně a rovněž dokáže všem devíti skladbám vdechnout i vlastní feel. Midnight dost možná působil čistěji, ale Wills dokáže navodit obdobně teatrální atmosféru a rovněž vládne nezanedbatelnou schopností přinést hlubokou emoci. Asi nejpřesněji to lze vyjádřit tím, že majestátní zvuk CRIMSON GLORY z časů největší slávy (okolo roku 1988) se nyní dokázal modifikovat na drsnější podmínky roku 2026.
Jasně, stále zde chybí hlavní skladatel a kytarista Jon Drenning, výsadní autor všech mystikou protchnutých postupů a kytarových harmonií, nicméně jejich úbytek na novince není až tak závažný, aby fanoušek této kapely musel mluvit o jejich nedostatku či dokonce o zklamání. Zvlášť pak když druhý kytarista (Ben Jackson) z časů nepřekonatelného albového milníku „Transcendence“ dělá opravdu vše pro navození specifických příchutí zvuku CRIMSON GLORY a ještě je v tom podporován svým novým parťákem od šestistrunky, jmenovitě rovněž přesvědčivým Markem Borgmeyerem. Myslím, že tři pětiny původní sestavy, posílené dvěma velice šikovnými novými členy, daly dohromady materiál, který reprezentuje značku kapely s velkou pokorou a ctí, a to o znatelný kus lépe, než tomu bylo u předchozího comebackového alba „Astronomica“ z roku 1999.
Dalším pozitivním zjištěním je, že se CRIMSON GLORY podařilo složit opravdu solidní skladby, které jsou dostatečně progresivní a zároveň dokáží vtáhnout i milovníky přímočařejších kompozic, a tak je zde jen málo prostoru pro nudu nebo deziluzi. Pokud se zde objevuje jen trochu slabší kousek, stejně je tažen vzhůru vynikajícím Willsovým hlasem a vkusně posazenou instrumentací, dokonale vyvažující prostor mezi technikou a atmosférou. Tak třeba závěr alba v podobě trojice rozevlátých a svým způsobem spíše orchestrálně blouznivých suit „Armor Against Fate“, „Pearls Of Dust“ a „Triskaideka“ (mystický název pojmenovávající strach z čísla třináct) přijde mnohým kritikům fádnější, nicméně, dle mého, skvěle definuje podstatu CRIMSON GLORY, jako kapely upřednostňující delší čas na vstřebání, či prožití absolutní kvality. Leckdo rovněž letos může kritizovat suché ozvučení rytmičáku Dany Burnella nebo nalézat další menší nedostatky, ale i vzhledem k tomu, jak bohatě a svěže je v rámci kytarových zvuků aktuální materiál pojat, nejsem si úplně jistý, jak moc bude právě tohle kdo řešit. Prostorovost skladbám však dodává i baskytara Jeffa Lordse, jediného člena CRIMSON GLORY, který byl přítomen u všech dosavadních kapitol.
První polovina alba působí o něco dravěji, řekněme o něco power-metalověji (ne však tak jako třeba na debutu), kdežto v druhé je více strukturálních proměn, progrese a abstraktnější atmosféry. Posluchač má nejprve pocit, jakoby první polovina alba přinášela to jednoznačně lepší a energičtější, ale s dalšími poslechy se kvalita obou pólů alba vyrovnává, až vše působí takřka dokonale sehraně a propojeně. Titulní kvapík „Chasing the Hydra“ není jen tuctovou speedmetalovou jízdou, kdy kytarové letky nešetří tryskové motory ve stylu někdejší speedařiny „Red Sharks“, ale song dokáže překvapit i čarokrásným bridgem a propojením Willsova ječáku s proměnlivější instrumentální vrstvou. Kytary působí ve vyhrávkách, sólech i soustavné tónohře jako proměnlivé vrstvy zžité s vesměs hodně orchestrálním prostorem skladeb a to aniž by to celé působilo přepáleně. Už od titulní, s předstihem vypuštěné skladby bylo zjevné, že nebudeme mít co do činění s banalitou. Zbytek materiálu mne však doslova vyrazil dech a má očekávání mnohonásobně překonal.
Odér majestátnosti a mystiky je vlastní emotivní zvukomalbě „Broken Together“, kde fascinují nejen blízkovýchodní kytarové ornamenty, ale i melancholicky teskná nálada Willsova zpěvu, ženoucího song do katarze teatrálního vztahového dějství. Opravdu fantastická záležitost skrze níž se ocitáme pod nazdobenými klenbami kolosálních katedrál horoucích dějství. Dálkami čpí další perla „Indelible Ashes“, jejíž blízkovýchodní kytarový part doslova uhrane každého milovníka podobně dramatické metalové hudby. Do progresivnějších hájemství plných nebezpečných snů nás zavádí třeba „Angel Of My Nightmare“, tenhle poněkud táhlý song potvrzuje, že CRIMSON GLORY vždy platili za víc než jen za banální powermetalové těleso. Dle mého se návrat floridských perfekcionalistů prostě povedl a to i bez druhdy vůdčí persony, kytaristy Jona Drenninga, jehož kytarové party udávaly koncem osmdesátých let ráz jejich nejlepších skladeb. Bravo - skvělá práce!
| 28.04.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
