CORROSION OF CONFORMITY - Good God/ Baad Man

80%

Když se podobně zkušená kapela jako CORROSION OF CONFORMITY vrátí na scénu po osmi letech ticha, které se rozhostilo po několika ne úplně zdařilých albech, ale rovněž po úmrtí původního bubeníka Reeda Mullina a posléze i po odchodu dlouholetého basáka a zakladatele Mikea Deana, musí zbývající členové kapely cítit, že právě po letech obnovené aktivity budou stát jednoznačně za to, jinak by jejich zažehnutí jednoduše nedávalo smysl. Když tak novinku od jižanských nespoutanců opakovaně poslouchám, mám na jednu stranu velmi pozitivní pocity, protože se kapele na ploše jedné hodiny podařilo zaznamenat celou řadu různorodého materiálu v pro ně dosud ne úplně typických polohách, na druhou stranu však cítím jistou obavu, jak na podobný materiál bude reagovat jejich nejpravověrnější a nejdrsnější hardcore/punk základna.

Novinka „Good God/ Baad Man“ je po muzikantské a stylařské stránce totiž velmi ambiciózním dílem, na kterém kapela prokazuje obrovskou vyhranost a zkušenosti, takže posluchač dostává nejen agresivní vály v typickém sludge-metalovém stylu, ale také celou řadu experimentů a jemněji vypilovaných skladeb ovlivněných jižanským rockem, country a blues. Album je koncipováno jako 2LP, kde první část tíhne spíše k dravějším (řekněme grooveovějším a riffovějším) kusům, kterým je vlastní sludge/hardcoreová dravost a stonerová hutnost, kdežto druhá část vzhlíží ke klasicky rockovému prostředí a jeho tradici. Je zde blues, southern rock, ale i psychedelické fáze působící tak, jakoby by byly vytrženy z nějakých nekonečných jamů, stejně jako v poslední skladbě probleskující vokální záchvěvy černošského soulu, to všechno však v onom energií překypujícím kotli jaksi funguje a naplňuje mne spokojeností.

CORROSION OF CONFORMITY jsou kapelou, která zažívala svá nejlepší léta v poslední dekádě 20.století, konkrétně pak v časech svých tří alb vydaných u majors: „Blind“ (1992), „Deliverance“ (1994) a „Wiseblood“ (1996), a svůj úspěch z tohoto období, kdy jezdila velká turné v předprogramech velikánů jako METALLICA, PANTERA nebo MEGADETH, už nikdy později nezopakovala, byť se kdysi na scénu dokázala vrátit s obdobně povedeným a stylově rozmáchlým materiálem, který si nic po kvalitativní stránce nezadal s devadesátkovou minulostí, konkrétně když CORROSION OF CONFORMITY v roce 2005 vypustili parádní stoner-metalovou sadu „In The Arms Of God“. Už tehdy šlo o jistý příklon k rozmáchlému rockovému terénu a pouštním groovům. Ubylo drsnosti, do zvuku se začaly dostávat akustické rozjezdy a toulavé slide-kytarové tóny. Podobné pocity, i když ve stavu ještě větší pestrosti a vyhranosti, však zažívám nyní prostřednictvím novinky, o které jsem naprosto jistě přesvědčen, že by obdobně koncipovanou desku nějaká mladá kapela jen stěží nahrála. Zde je totiž patrná odžitost, nadhled a muzikantská jistota. Tihle borci si zkrátka zavírání vlastních hlav do nějaké miniaturní škatulky, do nějaké těsné zrezivělé hardcore pixly, nenechají líbit a hrají si prostě to, co je v jejich věku těší.

Dva stále aktivní dlouholetí členové, zpívající kytarista, skladatel a frontman Pepper Keenan a sólový kytarista Woody Weathermann před dvěma lety kontaktovali dva nové parťáky – baskytaristu Bobbyho Landgrafa a bubeníka Stantona Moorea a jali se s nimi skládat nové skladby. Naprosto bez omezení, z jamů vzniklo prostě to, co je těšilo hrát. Výsledek dnes poznáváme. Je bouřlivou směsí, kde se ingredience stoner/sludge metalu snoubí s jižanským a blues-rockovým prostředím. Takhle totiž zní deska, kterou ve svěžím provedení nahrají staří borci, co si už nepotřebují na nic hrát a plnit něčí předpoklady. Že půjde o silnou sadu, to mě bylo jasné již od úvodního songu „Good God?/Final Dawn“, který předznamenal dramatický slide-kytarový rozjezd, skladba posléze nabrala na tempu a ve výsledku nám poskytla heroický stoner-metal. Stejně výživně pak zapůsobila i následná „You Not Me“, ale i nejdravější a nejrychlejší kousek alba „Gimme Some Moore“, což je ve výsledku asi největší punk na desce. Každopádně jde o valivý špinavý rockec poplatný cítění této sebranky, osobně si však myslím, že coby pilotní singl reprezentuje celé dílo poněkud nepřesně. Že je novinka hodně jinde a přesto zůstává výbornou kytarovou sadou, mimo jiné ovlivněnou metallicovskou etapou alb Load/Reload, dosvědčují i robusní vály jako „The Handler“ či „Run For Your Life“. Byť se v nich ubírá z tempa, kapelu neopouští zápal a ta chrlí před posluchače slušnou porci kytarových výbojů. Exotikou nasáklá je halucinační instrumentálka „Bedouin´s Hand“, song, který jakoby vypadl z nějakého nekonečného experimentálního jamu.

Jak už jsem výše psal, druhá polovina alba vyznívá jednoznačně méně metalově a působí spíše jako experimentální souhrn rockových vlivů, které si hudebníci toužili vyzkoušet. Podstatné je, že z nich nápady jdou naprosto přirozeně a vše působí hodně sympatickým dojmem. Když mluvím o experimentu, mám na mysli experiment pouze na poměry sludge-metalové jednotky, jakou jsou právě Korozivci. Songy působí vlastně dost klasicky rockově a je jim daná naprostá plnokrevnost a kvalita. Určitě z nich jde vycítit, že byli složeny velmi upřímně a je jedno, zdali byly ovlivněny starou etapou ZZ TOP („Handcuff County“), celkovou hravostí na psychedelikách ujíždějících MONSTER MAGNET („Baad Man“) nebo třeba nespoutaných KYUSS („Lose Yourself“). Vše oplývá potřebným jižanským feelem a bohatostí kytarových tónů evokujících vedro uprostřed vyprahlé krajiny. Jeden z nejlepších momentů nahrávky přichází prostřednictvím ďábelského funku „Swallowing The Anchor“, kdy je člověk vtažen do rejdivého tripu a vše na něj působí tak, jakoby kapela tančila na psychedelikách. Westernové prostředí americany připomíná akustická balada „Brickman“, což je zjevně další pocta jižanskému prostředí. 

Fakt že někoho řada míst na albu působí jako náhodné výřezy z jamů dokládá i další mimořádný moment a sice tříminutový loudavý úvod závěrečného kusu „Forever Amplified“, díky jehož rozmáchlosti a opakujícímu se obloukovému kytarovému motivu jsem si uvědomil, jak moc byli SLAYER na albu „South Of Heaven“ ovlivněni rukopisem starých dobrých BLACK SABBATH, když pak song nabere na tempu, dostáváme jednu z jejich nejvydatnějších stoner-metalových erupcí, která skvěle graduje a ve svém největším laufu je dokonce tuněna parádním soulovým hlasem nějaké doprovodné „sestry v akci“. O experimentálním zabarvení alba hovoří třeba i několikaminutové kytarové blouznění uprostřed jinak docela drsného kusu „A Sleep On the Killing Floor“, ten totiž dost dobře stvrzuje momentální nespoutanost a upřímnost téhle kapely, která se nebála přijít s něčím riskantním. Za mne je tohle vysoce kvalitní matro, byť na první signální na leckoho nezapůsobí a řada lidí bude mluvit o roztříštěnosti a dramaturgickém bloudění. Já se však již chytám a jsem naprosto spokojen.

16.04.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz