CORONER - Dissonance Theory

100%

Nestává se často, aby se metalová kapela vrátila po třiceti letech nečinnosti na scénu a stvořila album, které nejenom že znamenitě naváže na jejich umělecky hodnotnou minulost, ale ještě jí posune do aktuální podoby a zaboduje napříč scénou plnou mladých štik. V souvislosti s novým albem CORONER se, dle mého, po právu hovoří jako o jednom z nejlepších metalových alb roku. K tomu bych však ještě něco osobního dodal. Víte, v oné dávné minulosti, zvlášť pro mne jako pro příznivce spíše chytlavějších forem tvrdé hudby, nebylo vůbec lehké dostat se pod krustu techno-thrashovým CORONER, ale tento problém, kdy se stará díla vzpírala posluchačově náklonosti, letos vůbec řešit nemusím. Natolik je zde všechno dokonale sladěné a ve své vrstevnatosti dobře poslouchatelné. „Dissonance Theory“ je dílem prakticky dokonalým.

Ve srovnání třeba s čelními představiteli německé thrashové scény byli pro mne Švýcaři vždy méně lákavým bandem. Kapelou, která zde, i díky těžší prostupnosti vlastní tvorby, opravdu nebyla pro každého. K mé radosti tohle pravidlo s novinkou zmizelo a to aniž by se kapela jakkoliv zřekla svých uměleckých vizí. Současní CORONER totiž krom obměny stylové, kdy do jejich thrashmetalového zvuku vstupují i progresivnější pasáže vycházející z groovu, djentu či post-metalu, vyšlechtili i onu nejdůležitější složku své DNA, se kterou měli v minulosti problémy, stali se totiž skladatelsky otevřenějšími a posluchačsky přijatelnějšími. Jestliže jsem za jejich naprostý vrchol diskografie vždy považoval mistrovské techno-thrashové dílo „Mental Vortex“ z roku 1991, tak si dnes myslím, že novinka jej, co do kvality, minimálně dorovnává, ne-li překonává. Ve prospěch aktuálního matra hovoří nejen pestrost a větší muzikantská otevřenost, která však pod rukama trojice neopustila svou vysokou uměleckou hodnotu, ale především vyzrálost, zkušenost a nadhled. 

„Dissonance Theory“ má všechny předpoklady stát se ozdobou letošní sezóny a v podstatě i velkým milníkem v kariéře znovuoživené švýcarské kapely, u které to dlouhá léta rozhodně nevypadalo na plnokrevný albový návrat. Osobně je pro mne tahle nahrávka tím největším překvapením letošní sezóny. Mnozí pamětníci nyní hovoří o náklonnosti kapely k tvorbě takových velikánů moderního metalu jako VOIVOD nebo MESHUGGAH, já však vím o jednom jménu, které v souvislosti s aktuálním materiálem CORONER ještě nezaznělo, to jméno zní GOJIRA. Ano, trojici se podařilo dostat do své hudby přesně to napětí, s jakým celosvětově boduje slavná francouzská harpie a dostat jej na ještě o něco umělecky atraktivnější level. Je zde drtivý tlak, neúprosná přesnost a agresivita, ovšem neschází ani silná atmosféra a schopnost skladeb uhranout postupně budovaným napětím. „Dissonance Theory“ tak má šanci posluchače moderního metalu dokonale vtáhnout.

Asi nikdo nečekal, že se družina zpívajícího basáka Rona Brodera a vynikajícího kytaristy Toma Vetterliho do své nové tvorby tak opře, že ta doslova, na první dobrou a s naprostou jistotou, sejme veškerou nejen thrashmetalovou konkurenci. Z materiálu je poznat, že byl tvořen dlouhodobě, s velkou rozvahou a že na něm byl pulírován a promýšlen každý detail. U podobně vrstevnatých alb bývá zvykem, že nedrží moc pohromadě, ale to se tady vůbec neděje a dostáváme naprostý monolit metalu dvacátých let 21.století, kolekci, kterou CORONER mohou závidět leckteří o dost mladší borci s progresivními ambicemi. Podle mého za podobnou kvalitu může především zkušenost a dlouhodobá práce, zkrátka něco, co nelze obejít či jakkoliv fabulovat. Vždyť i onen nováček u bicí soupravy Diego Rapacchietti není jen pouhou náhradou za původního tlučmistra Marcuse Edelmanna, ale naprosté monstrum, které zvuk CORONER ještě posunuje na dokonalejší level. Tak schválně vnímejte ty polyrytmické výboje ve vesmírně chladné „Crisium Bound“, nechte se unášet nepravidelným djentovým tepem „Transparent Eye“ a nebo se ve vší zarputilosti vrhněte do oné riffovřavy „Symmetry“ , vypovídající příběh o tom, jak zhoubná a škodlivá může být lidská touha po naprosté dokonalosti, právě skrze tyto songy vám bude jasné, že aktuální bubeník je naprostou ozdobou současného vyznění této kapely.

Když po tajemném a chladném intru „Oxymoron“ přijde skladba znázorňující hrozby AI v době velkého technologického rozvoje (skoro sedmiminutová šleha „Consequence“), máte pocit jakoby se k životu probouzel zcela nový organismus, od kterého netušíte co záhy čekat. Song se však nezastavuje v rovině prvoplánové agrese, ale okolo posluchače ovíjí smyčku lákavých kytarových harmonií a dokáže uhranout jak hypnotickou pasáží, díky které ve svém středu song zpomalí, tak naprosto mistrovským kytarovým sólováním. Během Vetterliho zdejších kytarových sól jsem pochopil, že tenhle borec je oproti kytaristům ze slavnějších žánrových kapel opravdu jinde (ještě o něco dál). Až post-metalové bujení provází „Sacrificial Lamb“, právě tento více rozmáchlý song reprezentuje právě ony nově nabité horizonty tvorby CORONER. To samé lze říci i o dalších uhrančivých skladbách - o avantgardní jízdě popisující rozvinutý mesiášský komplex u novodobých lídrů „The Law“, djentově laděné „Transparent Eye“, kde kapela testuje vaší bdělost určitým spomalováním tempa a hraje tak, skrze rytmiku, jakousi hru na schovávanou, a nebo o vesmírně chladné bouři „Trinity“ umocňující zde výsledný dojem z celku. 

Deska poté vrcholí naprostou riffovou smrští „Renewal“, tedy ukázkou prvotřídního a moderního thrashe, který se dokáže do posluchače doslova zakousnout a již nepustit. CORONER zkrátka nahráli jedno ze svých nejlepších děl a to po dvaatřiceti letech od poslední řadovky „Grin“, dílo, které skvěle navazuje na minulost, ale zároveň působí neotřele, nově, moderně a je více otevřené melodiím, dílo, u kterého je poznat, jak se kapela v době mlčení ještě zdokonalila. Metalová deska roku 2025 a největší překvapení stejného období.

27.10.2025	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz