CONVERGE - Hum Of Hurt

70%

Z metalového ranku snad jen švédští AT THE GATES dokázali emocionalitu na levelu amerických CONVERGE dostat do své hudby. V prostředí hardcore a post-hardcore je však podobný projev více doma a právě slavná kapela z Massachusetts, zejména díky zanícenému přístupu svého frontmana Jacoba Bannona, patří mezi ty nejvýraznější tělesa takového vyjádření. 

Jestliže první letošní počin „Love Is Mot Enough“ sebejistě přeťal pětiletou pauzu ticha a stavěl více na agresi, metalových riffech, větší hutnosti, ale také technické vytříbenosti, jeho v zápětí vypuštěný následovník „Hum Of Hurt“ je intuitivnější a působí o něco více nepředvídatelně. Jakkoliv je parta okolo hlavního mozku kapely, kytaristy a zvukového stavitele Kurta Balloua nespoutaným extrémním tělesem, lze v rámci jejich diskografie vysledovat rozdíly v zabarvení jejich hudby. Právě letní emise alba „Hum Of Hurt“ reprezentuje niterné běsi a lze říct, že vrací vyznění kapely k jejím kořenům. Deska to však není pouze zběsilá, vyskytují se zde i zadumané temné pasáže hrající si s atmosférou. Tyto sugestivní momenty pozvolna budují v posluchači pocit střetu s čímsi tajemným a obtížněji definovatelným. 

Silnou stránkou tohoto alba je samozřejmě zvuk opírající se o kontrasty mezi divokými fázemi a právě pozvolnými mantrickými momenty schopnými posluchače vtáhnout. Prostorový a naturálně živelný sound propůjčuje dílu zajímavost. Poklidné akustické fáze se tedy střídají s intenzivními momenty a v rámci půlhodinového díla nad vším ční titulní song, který jakoby reprezentoval aktuální formu CONVERGE nejpřesvědčivěji. Tuhle strhující hymnu ostatně považuji za jednu z nejlepších, co jsem kdy od téhle kapely slyšel.

Emocemi přetížené dílo je postaveno na myšlence tajemného nízkofrekvenčního zvuku, který je znám jako „The Hum“. Kapela jej na novince přetavila do metafory kolektivního lidského utrpení. Tento nekončící hukot bolesti jakoby provázel spodní proudy zdejších skladeb. Už tato koncepce napovídá, že máme co dělat s dílem, které upřednostňuje atmosféru před technickou brilancí a složitostí. CONVERGE jakoby se dnes přibližovali území sludge metalu, protože jejich groovy tažené baskytarou Nate Newtona se vykazují skutečnou tíživostí. Když se CONVERGE na novince dostanou do obrátek, zvuk jejich kytar připomná spíše hluk průmyslových strojů, což u skladeb udržuje drsnou texturu. Právě proměnlivá práce bubeníka Bena Kollera udržuje u desky rozmanitost kombinovanou s napětím. Právě bicman často střídá tempa či způsob hry. Vzhledem k výraznosti baskytarových linek je tak možné chápat rytmiku spíše jako hlavní proud skladeb, nikoliv jako ten podpůrný.

Hned úvodní „Slip The Noose“ patří k nejintentzivnějším a nejdivočejším položkám kolekce. Dostane album do tempa a nastolí hardcore tlak, který hodlá pochybovače vydusit. Následná „Doom In Bloom“ je hodně emocionální, v rámci svého vyznění trpitelská věc, u které bude mít třeba i člověk, pracně v sobě dolující cosi jako sebereflexe, pocit vstupu na zcela jinou planetu, neb Jacob Bannon zde vykřikuje cosi o marnosti nikde nekončícího kruhu přehnané a neustálé sebereflexe. Ve výsledku jde ale o jednu z nejlepších položek kolekce. 

„Detonator“ je třaskavý song drtící krustu temného, industriálního zvuku. Zřejmě nejlepší příklad moderního hardcoru, který nestaví před posluchače bariéry. Naopak „Dream Debris“ ve spojení s následující instrumentálkou „It Used To Matter“ dokáže vygradovat velkou porci napětí. Jde určitě o nejatmosféričtější část nahrávky, kde baskytara je doslova hypnotizující a bicí staví před posluchače mantrické motivy. Jak už jsem výše zmínil, titulní song je absolutním vrcholem alba, naprostá hymna, kde kapela hraje jako o život. Zádumčivá „Nothing Is Over“ platí za závěr, který je spíše přijetím bolesti, než uvolněním či nastíněním nové naděje. Možná právě díky tomu je deska vnímána jako svébytné a komplexní dílo, na které je třeba využívat jiného náhledu než na předchozí počiny CONVERGE. Každopádně Kurt Ballou se znovu ukázal jako mistrovský zvukový kreslíř, protože právě jeho práce s prostorem, dynamikou a intenzitou zvuků, dělá z tohohle materiálu něco, co se ve škatulce aktuálního hardcore alespoň trochu vyjímá a působí autenticky.

28.07.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz