COLOURS OF OSTRAVA 2025 - Ostrava, Dolní Vítkovice, 17.-18.července 2025

Už druhým rokem jsem zavítal na část festivalu v průmyslovém areálu Dolních Vítkovic uprostřed naší moravskoslezské metropole. Prostor Vítkovických železáren zahrnuje bývalé ocelárny, koksovny a vysoké pece a je svým genotypem zcela specifický. Vzhledem k jeho kontinuálnímu využívání v průběhu roku nejde o prostor unikátně spojený s Colours of Ostrava. Tanečníci sem jezdí na Beats for Love, metaleros na Ostravu v plamenech, milovníci alternativního rockpopu a world music na Colorsy. Každopádně magický areál, který stojí za návštěvu i sám o sobě. Jde svým způsobem o symbol jedné zhasínající éry. Uhelný průmysl u nás postupně končí – letos zavřela Dětmarovická elektrárna, poslední vozík z černouhelného dolu (ČSM) vyjede příští rok a po krachu Liberty už máme v Česku funkční vysoké pece jen v Třinci. Návštěva impozantního vítkovického kolosu nás tak přenáší do ne tak vzdálených časů, kdy bylo hornictví a ocelářství srdcem zdejšího regionu. Při poslechu hudby tu nestojíme ani na štěrku ani na písku, ale na strusce. Návštěvníkům hudebních klání pak vysoké pece, koksovny a veškeré další průmyslové zařízení poskytuje jak dostatek stínu, tak možnost alternativního vyžití. Nehledě na to, že koncerty v tomto prostředí jsou jednoduše působivé. Letos jsme byli ve čtvrtek a v pátek.

Čtvrtek

Hlavním důvodem naší návštěvy bylo vystoupení dědečka rocku a punku IGGYHO POPA. James Newell Osterberg junior je přezdívaný Iggy podle své první kapely Iguanas a Pop, jelikož to podle něj znělo dynamicky. Na producírování ve Vítkovicích měl zpěvák vyhrazenu pouhou hodinu. Docela málo na to, že šlo možná o tu hlavní hvězdu celé čtyřdenní přehlídky. Nevím, zda hrály roli peníze, nebo to Iggy při svých 78 letech drží raději kratší, ale podle jeho energického třeštění na pódiu to na to druhé nevypadalo. Rozhodně nám ukázal, že punks not dead. Jak je jeho zvykem, vystupuje nahý do půl těla. Kde byly kdysi dokonale vypracované svaly, je dnes stařecké vetché tělo, které nám ale Iggy s pravou punkovou otevřeností stále rád ukazuje. Jedna noha kratší než druhá, což mu ale ani dnes nebrání v rozverném křepčení a autenticita byla znát z celého jeho vystoupení. Žádná hvězdná aura, jen charisma, radost a pořádná dávka pokory a poctivé muziky, kterou s ním dělají o dvě generace mladší muzikanti. Zazněla dvanáctka dávných hitů jak z jeho sólového období, tak z dědečkovy předchozí kariéry s THE STOOGES, plus jedna novinka v podobě „Frenzy“ z dva roky starého alba „Every Loser“ (2023). Největší nadšení v publiku pak logicky vzbudily ty největší hitovky, tedy „The Passenger“ a „Lust for Life“ ze stejnojmenné desky z roku 1978, na které Pop autorsky spolupracovas DAVIDEM BOWIEM. Nejhezčí a pěkně dadaistický moment pak byl asi, když k principálovi doskákal plážový míč, kterým si pinkalo publikum. Iggy se najednou rozesmál a na jeho obličeji byl vidět zároveň překvapený výraz – „sice nevím, proč se směju tomu, že tu mám balon, ale proč se nezasmát, že jo…“

Čtvrteční den nebyl jen o Iggym. Dalším vystoupením, které nás zajímalo, byl koncert zpěváka FINNEASE, což je starší bratr BILLIE ELLISH a spoluautor všech jejích písní. Čili typický umělec pro tenhle festival – pozoruhodný, ale ne natolik hvězdný, aby se na něj pištělo a fandové ho pronásledovali na každém kroku. Má za sebou dvě sólovky, tu druhou z loňského roku, na kterých se vydává cestou přitažlivého ale neprvoplánového popu. Pro mě hudební objev festivalu. Chytlavé melodie, svižné písně a solidní texty. Ohledně pódiové prezentace se ale má tenhle sedmadvacetiletý Američan co učit. Hudebně v pořádku, ale výraz a chování takové klackovité, jako kdyby se na pódiu zastavil jen tak náhodou cestou někam jinam. Trochu nadšení a energie by neškodilo. Iggy toho měl násobně tolik.

I vzhledem k přesunu přes republiku do Ovy jsme toho ve čtvrtek tolik nestihli, a tak jsme ten den viděli už jen kusy vystoupení dvou dalších interpretů, v obou případech na velkých pódiích. Závěr koncertu izraelské zpěvačky NOGY EREZ, která hraje chytlavý a celkem zajímavý elektropop, což se ale z oficiálních propagačních materiálů festivalu nedozvíte. Nedá mi, abych se na tomto místě nepodělil o krátkou ukázku. „Tahle hudba vám rozhodně neuškodí. I když se prezentuje Noga Erez jako The Vandalist, spíš než majetek, případně duševní zdraví, vám zpěvačka zničí pohled na svět a zažité představy. Noga Erez, to je pokřivený pohled na dospěláckou realitu optikou dobře vychovávaného, ale trochu rozmazleného a rozzlobeného dítěte. Zběsilá zábava v muzice s hlubokým sdělením v textech. Názor, který neodvrací zrak od špatných věcí, které se kolem dějí, zároveň si nechává v sobě jistou dávku poťouchlosti a drzosti a možná i mylného úsudku.“ Z tohoto stylisticky kostrbatého pseudofilozofování těžko pochopíte, co interpretka hraje a proč byste měli jít na její vystoupení. Vedle navýšení počtu záchodků je dalším úkolem pro organizátory festivalu omezit pro příští ročník tohle vesmírné éterické blouznění v popiscích k interpretům.

Posledním účinkujícím, kterého jsme ten den kus viděli, bylo francouzské duo JUSTICE kombinující elektroniku s diskem a rockem. Elektronika hraje prim, stejně jako propracovaná vizuální stránka. Za dvacet let existence vydali Francouzi čtyři alba a vyhráli Grammy. Předpůlnoční vystoupení bylo hodně nahlas a přišly na něj desítky tisíc lidí, my to ale brzy zabalili, jelikož nás ještě čekala třináctikilometrová cesta do Poruby a nechtěli jsme s nimi soutěžit o to, komu se podaří sehnat taxíka.

Pátek

Zatímco Trutnov Open Air nebo Rock For People nabízí pravidelnou porci borců tvrdého žánru, jsou Coloursy přísně nemetalové: world music, folk, pop, rock, elektronika. Razí také filozofii vícera méně známých interpretů plus na každý den nějakou tu hvězdu, která natáhne lidi i na to ostatní. Těmi byli vedle Iggyho letos také STING (středa), SNOW PATROL (pátek) a CHAINSMOKERS (sobota). Core festivalu pak spočívá v brouzdání se mezi málo známými interprety z celého světa, kde člověk vydrží třeba jen pár písní, ale zároveň se hudebně-geograficky obohatil a může přemýšlet nad tím, co se kde hraje. Pro takový „hudební turismus“ je dramaturgie i prostředí ostravského festivalu ideální. V pátek jsme se tak odrazili od Bártových ILLUSTRATOSPHERE, povečeřeli Katalánce ALVARO SOLERA, dipli si Tchajwance OUTLET DRIFT, ochutnali Brita PAULI THE PSM, zanořili se do Korejce Jung Jae-ila, přebrodili VLADIMIRA 518 a 7KRÁT3, abychom skončili se SNOW PATROL.

Dana Bártu a spol jsme využili spíš k aklimatizaci, prvnímu pivu a konverzaci s kamarády a známými. Zjevně sympatický člověk a držím mu palce s jeho problémy se sluchem, protože to musí být pro rockového muzikanta hrozná pozice. Jeho hudba mě ale nikdy moc nebrala a ani na Coloursech se mi nepodařilo si tenhle názor opravit. Z výše zmíněných důvodů bylo vystoupení potichu, ale mně tam chyběla také energie a vlastně i jakékoliv výrazné nápady.

Ty má mnohem víc katalánský krasavec ALVARO SOLER, jehož koncertu jsme se věnovali naplno. Jedna z těch větších hvězd současného španělského popu má řadu docela chytlavých věcí. Vzhledem k tomu, že ale bohužel rozumím těm textům, tak jsem si ho zařadil do kategorie interpretů, na které se z pohledu děvčat asi hezky kouká, ale celkově jde tak trochu o solidně udělaný a místy nápaditý, ale venkoncem sladkobolný prefabrikovaný tovární plast. Musím ale uznat, že naživo to bylo víc než dobré. Během odpoledního vedra na něj bylo před obřím pódiem plno (tedy nejméně deset tisíc lidí) a on si tohle publikum omotal okolo prstu profesionálním výkonem, veselými songy a sympaticky přirozenou komunikací s publikem. Podle jeho slov šlo asi o největší dav, před kterým vystupoval a zjevně si koncert užíval on i celá jeho multi-kulty kapela, kde najdeme i třeba Japonku nebo Peruánku. Živé vystoupení, ze kterého lidé odcházeli příjemně roztančení a s úsměvem na rtech. Ještě jednu poznámku – bravurně zvládnul i situaci, kdy někdo v obřím davu zkolaboval. Na několik minut zastavil koncert, upozornil mikrofonem záchranáře a trpělivě čekal a držel publikum v klidu, než se vše vyřeší. Byl jsem jednou u situace, kdy – po kapelou vyprovokované wall of death – nedaleko pódia spadnul a nereagoval člověk na koncertě jedné z velmi známých metalových kapel. A přestože jsme my v publiku jasně dávali najevo, ať to skupina zastaví a zavolá záchranáře, tak nás ignorovali. Velmi nepříjemný pocit, když máte během hlasitého deathmetalu a v naplněné hale přes tuto aroganci upozornit zdravotníky, že někdo potřebuje pomoc…

Následně jsme se přesunuli na jedno z těch menších pódií na tchajwanské trio OUTLET DRIFT ve složení kytara, basa, bicí, vokály. Na funkovém a rockovém spodku kouzlily s lidovými melodiemi a postupy a bylo to hybné a živé, ale my se po chvíli zas přesunujeme dál, a to na rapové trio pod vedením perkusisty hvězd PAULIEHO THE PSM. Kluci dobře tančili a byli veselí, ale hodně věcí jelo z pásku plus šlo o čistý rap, kde se toho melodicky ani jinak příliš nedělo. Pro mě paralelní vesmír. Na hlavním pódiu mezitím zkoušela Janáčkova filharmonie Ostrava, která se pustila do zajímavého projektu s korejským skladatelem Jung Jae-ilem, jenž se proslavil hudbou k oscarovému „Parazitu“ (2019) a k nejúspěšnějšímu netflixovskému seriálu „Hra na oliheň“ (2021-). Mistr v bílé košili byl přítomen za pianem přímo na festivalu a šlo o příjemné zpestření, ale asi ne o moc víc. Nazvučit ideálně orchestr s klavírem na fesťáku, kde se ze všech možných stran ozývá další hudba a lidé v publiku si povídají, je sisyfovská práce. Slyšet to bylo, ale ne tak aby si člověk nějaké ty jemné detaily dobře vychutnal. Další dva interpreti byli pro mě opět ze série doplňování hudebního vzdělání ve spektru, kde se běžně nepohybuju. Rapper VLADIMIR 518 a zpěvák 7KRÁT3 spolu natočili desku, která byla i základem prvního stoprocentně nočního vystoupení toho dne. Samozřejmě zazněly i jejich sólové hity a obří dav před zdejší druhou největší scénou byl myslím spokojen. Jiný rap než v případě předchozího Paulieho, tady je to za doprovodu živé kapely a ne krabiček, ale pro mě s podobným výsledkem. Proti rapu jako takovému nic nemám, když se tam děje i něco hudebně. Ale tady toho ve většině věcí moc neslyším. Texty asi dobré, rapper s trikem Judas Priest sympaťák, ale to je pro mě vše.

Hlavním lákadlem druhého dne pro nás byla rockovka SNOW PATROL. Atmosférický a elektronikou mírně okořeněný brit-rock, jenž světu učaroval před dvaceti lety hitovkou „Chasing Cars“, která má i dnes na YouTube 400 milionů zhlédnutí. Nejsou ale kapelou jednoho hitu, mají celou řadu dalších svižných a nápaditých písní. Přirovnal bych je k lepším COLDPLAY, oproti kterým disponují větší osobitostí a menší dávkou kalkulu a studenosti. Je to takřka neuvěřitelné, ale šlo po třiceti letech existence o vůbec první vystoupení skupiny v Česku, což může být mezi těmi slavnějšími britskými interprety rekord. Lídr a jediný konstantní člen Gary Lightbody nebyl zpočátku moc ve formě a vokální figury spočívající ve střídání běžného hlasu a jemně procítěného falzetu spíš odbýval, což odhalilo, že naživo spolehlivým zpěvákem není a nějaké hodiny tréninku s učitelem zpěvu by mu prospěly. Postupně se ale naštěstí dostal do formy a společně se svými kumpány vystřihl povedený půlnoční koncert, který mě nakonec bavil z příjemného dvoudne asi nejvíc. Kvalitní repertoár, spolehlivý výkon kapely, přirozený kontakt frontmana s publikem a promyšlená vizuální show s intenzivními barvami, které prozářily ostravskou noc. Iggy nás letos zlomil, abychom jeli, ale teprve SNOW PATROL dali naší návštěvě punc uceleného zážitku.