CHRPY - Co mohlo být
Zmínky o nové kapele CHRPY z Prahy jsem začal registrovat v hudebních médiích už loni, v souvislosti s jejich prvním singlem „Co mohlo být, to se nepočítá“. Ověřil jsem si, že ano, tohle se mi bude líbit a trpělivě čekal na desku. Ta se vyklubala na světlo světa v únoru letošního roku a je to trefa do černého. Nostalgie, která zní současně a která nás vede do budoucnosti. Nebo jednoduše skvělý indie/emo/pop-punk-rock, který má hlavu a patu. Díky bohu, že to z nápadu v baru nad pivem dospělo až sem.
Jan „Vegy“ Táborský, Tomáš „Tomsn“ Bursík, Josef „Stoláč“ Stolárik a Tomáš Blažek fungují dlouhodobě hned v několika domácích formacích. THE PROSTITUTES, WILD TIDES, JUST FOR BEING, HOMESICK, SLEEP TWITCH. Člověk by si řekl, že díky tomu budou dostatečně hudebně saturovaní. Zejména když jim už taky není dvacet let a mají i rodiny, děti, práci. A přece se objevil jeden faktor, který dal věci do pohybu. V žádné z výše zmíněných kapel se nevěnují hudbě svého mladí, kterou poslouchali v době dospívání, která zůstala zapsaná navždy v jejich vnitru. Midwest emo a pop punk-rock, kapely jako JIMMY EAT WORLD, BLINK 182, BRAND NEW, TAKING BACK SUNDAY nebo SUM 41. Sny se mají plnit nejen o vánocích, a tento si pánové splnili vrchovatě. Ve finále v tom nejsou sami, emo rock zažívá i mimo naše hranice určité znovuzrození, takže to rozhodně není nějaké unylé nostalgické vzpomínání v rámci krize středního věku.
Pojem „emo“ je protkaný celou deskou od začátku do konce a zhmotňuje se na všech úrovních. Vznik kapely jsem už popsal. Dalším kapitolou jsou texty. CHRPY se rozhodly jít cestou českého jazyka, což není úplně standardní věc v tomto hudebním žánru. Tleskám za odvahu a vyslovuji hned i uznání za kvalitu. Texty jsou více než slušné. Prolínají se v nich vzpomínky na mládí a vyrovnávání se s aktuálním světem, a taky věkem a s tím spojenými životními situacemi. Dovolím si generačně se přiřadit ke kapele (já vím, fandím si…), zřejmě i proto se s tématy dokážu přirozeně identifikovat. Přesně vím, o čem kluci zpívají, zasahuje to ty správné receptory v mém mozku, oživuje ty správné vzpomínky. Další kapitola v našem „emo“ příběhu má název producent-studio. Damián Kučera je nejen kamarád kapely, ale i člověk navýsost povolaný pro tento typ muziky. Sám je jejím fanouškem a ve svém domácím studiu na Slapech dokázal zachytit CHRPY přesně tak, jak to mělo znít. Žádné AI, žádné elektronické krabičky, žádné programy na úpravu nahrávek. Poctivý analog, poctivý gear, poctivé nástroje. Přesně tak, jak se to dělalo v dobách největší slávy zmiňovaných hudebních stylů. Některé dodělávky pak proběhly ještě v pražském Parlay Studio, kde pro změnu působí jako zvukový inženýr přímo Vegy. A tím se dostávám k poslední kapitole naší „emo“ výpravy. Zvuk desky. Jedním slovem paráda. Pardon, musím se opravit – velká paráda! Neskutečně šťavnatý, mnohovrstvý, barevný. Umí být poctivě tvrdý, ale zároveň pop punkově hravý a hladivý. A zejména zní 100% živě, intenzivně, přítomně.
Devítka songů působí velice sevřeným a vyrovnaným dojmem. Deska proto výborně odsýpá. Hned od otvíráku „Mládí“ nás pohltí všechny atributy výše zmíněných hudebních stylů. Změny tempa, dva hlasy na zpěv, který je často doplňovaný o správný emo řev, druhá kytara přidávající spoustu kudrlinek nad hlavní sonický zvukový proud, parádní bicí s jasný rytmičákem a krásně hlubokými přechody. A v textu probleskují neskutečné hlášky typu „Nosím stále trika kapel, které v roce 2005 přestaly hrát“, které mají v sobě generační výpověď existenciálních rozměrů. Singlovka „Co mohlo být, to se nepočítá“ je hudebně sice jemnější, popovější, ale intenzivnější řev v několika pasážích ji nenásilně překlápí zpět na správnou stranu barikády. „Ztraceni v hlubinách“ ale opět přitvrzuje. Intenzivnější a zemitější kytary songu vysloveně sluší a dodávají jí poctivý rockový drive. Zvukově se blíže aktuální podobě IMODIUM. Hymnický refrén je opojný a na koncertech bude určitě skvělým materiálem na společné burácení s fanoušky. Nostalgická „Bouře“ v post-hardcorovém ladění připomene mé oblíbené BRAND NEW. Dynamické změny burcují naše emoce, elektronické zvuky v pozadí některých pasáží song modernizují a dodávají mu na aktuálnosti. „Lepší zítřky“ je relativně přímočará, nic zbytečně nekomplikuje. Drive, poctivý refrén, slušné mezihry, všechno správně. Začátek songu „Stráž“ je asi největší popařina v rámci kolekce, ale v momentě jak kytary pořádně zaberou, jsme stylově hned v jiné dimenzi. „Šrámy“ opět přidávají do tempa a v refrénu znova míří do hutnějších tónů. Tyto tvrdší, někdy až téměř grungové vsuvky, jsou přímo geniální. Skladby díky nim působí mohutněji a správně chlapácky. „Verze tebe“ pokračuje v nastoleném směru a dál do nás tlačí tu parádní atmosféru. Závěrečná „Dnes ještě ne“ se postupně vykrystalizovala v mojí nejoblíbenější skladbu desky. Tajemnější rozjezd na sekaných riffech, pak přechod na pořádnou řežbu. Intenzivní řev kombinovaný s tvrdým zpěvem, tohle není nic pro slečinky. Tohle je pořádný rokec!
Kapela svůj vlastní styl nazvala „dadrock“ (taťkovský/fotrovský rock). Zní to možná až zbytečně ironicky, protože tihle „fotrové“ dokážou s přehledem rozmést nejednu indie kapelu přemotivovaných mladíků. Ne, že by to měli zapotřebí, oni hrají zejména pro radost. Poctivé řemeslo generuje poctivé výsledky, to je jediná pravda, díky které „Co mohlo být“ je tak skvělou deskou.
| 09.04.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
