CHAT PILE - Who Loves The Sun
Ne že bych někdy byl aktivním jestřábem v rámci podzemního dění v tvrdé hudbě. Ovšem již v době vydání jejich debutu „God´s Country“ z roku 2022 jsem americkou noise/post-hardcore kapelu CHAT PILE zaznamenal a shledal jejich vyznění velmi zajímavým. Jejich neúhledné malby odpudivými tóny opravdu nešlo přeslechnout. Baskytara posazená výrazně do popředí, kytary mnohdy v poloakustické podobě, do toho neustálý pocit napětí a rytmika, od které vlastně netušíte co čekat, to byla čtveřice chlápků z Oklahomy, která dva roky poté na svou prvotinu navázala albovou dvojkou „Cool World“.
Už estetika, s jakou kapela pracuje, působí velmi civilně a vlastně i nerockově. Ať už jde o obaly desek s fotografiemi městských objektů či prostranství nebo klipy natočené s minimem střihů na surovou „zpravodajskou kameru“ budí dojem určitého zmaru. Prázdná prostranství a absence čilého ruchu umocňuje ve vizuálu CHAT PILE onen všudypřítomný chlad. O kapele navíc nelze říct, že by se v jejich skladbách nacházel byť jen náznak melodií a to i když na novince lze nalézt mírnou návaznost na cosi, co před třiceti lety proslavilo kalifornské KORN. Samozřejmě, upozorňuji na to na základě jistých prvků ve vyznění, ale parta okolo Jonathana Davise na rozdíl od CHAT PILE uměla napsat hitovky. Jasně, na novince a třetí desce „Who Loves The Sun“ je znát určité zčitelnění a přehlednost. Posuny tímto smněrem však nejsou bůhvíjaké. CHAT PILE jsou zkrátka kapelou, která dokáže udělat ze zvukové nepohody přitažlivou záležitost, ale že by tvořila hymny, tak to ani náhodou.
Kytara Luthera Manholea staví v nejintenzivnějších momentech na těžkých, deformovaných riffech, baskytara vytváří práskavý spodek, zatímco bicí udržují posluchače v neustálém napětí. Nad tím se nachází rozervaný hlas Rayguna Busche, jehož vokál střídá bezemotivní přednes člověka na sedativech, s paranoidním mumláním a výkřiky šílence zápolícího s vlastní existencí. Už to je důkaz, že CHAT PILE stojí mainstreamu zády. Novinka je však zřejmě nejvzdušnější a nejméně natlakovanou sadou z jejich krátké diskografie. CHAT PILE se musí přičíst k dobru, že právě v tišších a atmosféričtějších pasážích dokáží uhranout a získat si pozornost posluchače. Právě Raygun Busch se ve svých civilních textech věnuje tématům jako je sociální nerovnost, frustrace, odcizení nebo životní beznaděj na odloučených či vykořeněných místech amerického vnitrozemí. Rozhodně se však vyhýbá nějakým politickým sloganům a prvoplánové agitce. Snaží se se svým bandem ukázat, jak se životní poměry otiskují do každodenního chování lidí.
Klaustrofobní náladou opatřená skladba „Creature“, jež
celé album zahajuje, pracuje s představou světa, v němž se
katastrofa stala normálním stavem věcí, což vyplývá především z nálady této písně a rovněž z úsporného textu. Hypnotická „Deep Blue“
upozorňuje na navyšující se závislost člověka na všudypřítomných obrazovkách
telefonů, počítačů, televizí či sledovacích monitorů. Její
text míří na společenskou masku, kterou mladý člověk nosí,
aby v dnešní době vyhověl svému okolí a vytěsnil tak skutečný svět. A
právě zde se nachází největší podivnost CHAT PILE, dokáží
totiž zhudebnit odcizení naprosto chladným, ale zároveň
přitažlivým způsobem.
Z počátku takřka grungeově rezignovaná „Same Rules“ staví na úsporných aranžmá, kytarové akustice a sugestivním přednesu. Skladba však postupně nabere na intenzitě a nakonec se jedná o jednu z nejnápadnějších věcí na albu. Pracovní prostředí coby prostor, kde se nebezpečí, šikana a ponižování stávají běžnou součástí dne, to je zde jedna z nejtvrdších skladeb „Pen I S Mall“. Následuje „Shrine“ připomínající temný obřad uvnitř rozpadajícího se světa. Ženské doprovodné vokály umožňují skladbě „Intruder“ zabrousit do melodičtějších a přístupnějších míst, kde se hudba CHAT PILE dosud málokdy vyskytla. Skladba je důkazem, že by posuny tímto směrem mohly opravdu fungovat, ale jak se to bude postupem doby dařit realizovat, se zjevně nedozvíme letos. Skladbu po skladbě by se dalo pokračovat i u následujících položek, ale intenzita se postupem materiálu spíše vytrácí a tak poslední dvě skladby „Family Funeral“ a „October All the Time“ pracují s rozvláčnělejšími pomalými strukturami a symbolizují tak spíše plynulý rozklad. Každopádně je třeba výsledek zhodnotit slovy, že se CHAT PILE podařilo i napotřetí nahrát obstojný a osobitě pojatý materiál, který však opět nemusí vyhovovat každému.
| 15.10.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@seznam.cz |
 |
