CANDLEMASS - Nightfall

90%

Epičtí doom-metalisté ze Švédska CANDLEMASS měli na svém kontě již velmi povedenou debutovou desku „Epicus Doomicus Metallicus“ z léta roku 1986, když se konečně chystali přijmout za mikrofon stálého zpěváka, osobnost, se kterou si celé roky existenci tohoto bandu spojovalo asi nejvíce lidí. Ďábelského mnicha Messiah Marcolina ještě dnes řada lidí považuje za toho pravého frontmana kapely a jeho znělý a sytý hlas plný charismatu, výšek i arogance, nedává mnohým příznivcům osudových žalmů spát. Poté, co se skvělý Johan Langqvist po nazpívání slavného debutu odebral bůhvíkam, baskytarista a šéf Leif Edling na podzim 1986 konečně projevil odvahu přijmout opravdu silného lídra k mikrofonu a CANDLEMASS umožnil, že se kapela, i s dvojicí kytaristů – Mats Björkman a Lars Johansson a bicmanem Janem Lindhem, konečně ustálila na sestavě, která vydržela čtyři hektické sezóny na následná tři studiová alba a jeden živák. Obecně se má za to, že právě tohle složení CANDLEMASS z druhé poloviny osmdesátých let platí za jejich klasické.

Hudebníci zpětně přiznávají, že celé album „Nightfall“ se mělo původně jmenovat jako jeho intro, tedy „Gothic Stone“, ke změně došlo až když byla pro cover alba zvolena fantaskní olejová malba od Thomase Colea. Úvod v podobě „Gothic Stone“ měl původně znít bombastičtěji, ale kapela nakonec zvolila sevřený a uhrančivý ráz jeho vyznění, zhudebńující větší temnotu. Možná i díky tomu mnoho lidí považuje „Nightfall“ za opravdu temnou, zlověstnou a až strašidelnou desku. Každopádně jde o jedno z nejoslavovanějších alb historie švédských CANDLEMASS, milník osmdesátkového doom metalu, album, na které přísahá mnoho následovníků.

Hned po výše zmíněném intru „Gothic Stone“ následuje majestátní hymna „The Well Of Souls“, jejíž text je volně inspirován dějovými fragmenty z filmu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy, konkrétně pak momenty, kdy je v centru zájmu ona truhla plná duší. Ve skladbě se kapela dokonale předvede a po jejím poslechu snad nikdo nezůstane ve fázi pochyb, že by CANDLEMASS nedokázali navázat na své fantastické debutové album. Kytary dvojice Björkman/Johansson vykreslují do prostoru tíživé ornamenty a Marcolinův vokál, zacházející zde až do netradičních výšek, jakoby písni vdechoval duši. Leif Edling mohl být tehdy opravdu spokojený ze zdařilého nástupu nové sestavy. Po dalším intru „Codex Gigas“ následoval další majestátní kus plný bolesti a smutku, konkrétně šlo o jemnější věc „At The Gallows End“, která značila ještě větší prolomení bariér směrem k náladotvornosti a hlubší míře zmaru. Byl to právě zpět Messiah Marcolina, co utvářelo až pateticky emotivní ráz nových skladeb a jejich pochmurné zabarvení. Snad ještě zpěvněji pak „tlustý mnich“ zní v následující suitě „Samarithan“, na poměry kapely až nezvykle melodické věci, která má potenciál prostor spíše rozjasňovat. Skladba údajně vznikla pro tohle album jako zcela první, již v průběhu amerického turné, které CANDLEMASS absolvovali ve společnosti domácích SOLITUDE AETURNUS.

Jednoznačně nejdepresivnějším a nejpohřebnějším kusem je pak instrumentální předěl nazvaný „Marche Funebre“. Šlo o ponurý pohřební pochod navozující u posluchače ty nejstísněnější pocity, tohle byl opravdový umrlčí horor. CANDLEMASS ve své nejfunerálnější chvilce tak zahalují scénu tmou, aby se záhy ukázali v plné sabbathovské parádě se skladbou „Dark Are The Veils Of Death“, songem, jež proslul především kytarovou bohatostí – konkrétně záplavou riffových figur, vyhrávek či střídání temp, stejně jako nezastavitelným maratónem marcolinovského zmaru. Skladba vlastní asi nejrychlejší pasáže na celém albu a reprezentuje jeho progresivnější stránku. Kromě barvitosti kytarové vazby, zde rovněž zaujme ozvěnový dozvuk úderů do rytmičáku Jana Lindha, který působí hodně osmdesátkově a výsledku dodává na bombastičnosti. Osudové zvony znějící v průběhu „Mourners Lament“, jakoby proklamovaly, že se posluchač vrací na prověřená kolbiště. Tenhle song však upoutá i znamenitým dvojitým sólováním ve své druhé polovině.

Asi nejznámější skladbou z tohoto alba je samozřejmě „Bewitched“, ke které byl nahrán sugestivní videoklip, první s Messiah Marcolinem za mikrofonem. Zmíněný zpěvák znovu opanovává prostor silou svého hlasu a píseň si doslova podrobí. Skladba je dnes již dávno naprostou klasikou doom metalu a jednou z nejznámějších skladeb portfolia CANDLEMASS. Instrumentálka „Black Candles“ může být vnímána jako takové sympatické outro sloužící ke zklidnění. Z této sklaby je vlastně poznat, kterak Švdové nejenže vycházeli z odkazu BLACK SABBATH, ale jak blízko již tehdy měli k tvorbě dánské kapely MERCYFUL FATE. Asi není náhodou, že Mike Wead, pozdější kytarista v řadách Dánů, u jejího vzniku byl a celkově je jeho hudební pouť dosti propojena právě s CANDLEMASS (nemluvě o tom, že se stal v roce 1992 rovněž Marcolinovým spoluhráčem u jeho pozdějšího bandu MEMENTO MORI). V roce 1987 však album „Nightfall“ platilo za skvělou jízdu a dodnes je chápáno jako jedna z nejlepších albových položek portfolia kapely.

16.01.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz