BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 5.-9.srpna 2025 - sobota

Gazďa: Poslední den na Brutale, sobota, je co se týče počasí tím vůbec nejpříjemnějším. Teploučko okolo šestadvaceti a až do pozdně odpoledních hodin pod mrakem. Ideální čas pro pobyt venku na čerstvém vzduchu za zvuků příjemné a uklidňující hudby… Festivalový line-up dnes už není tolik nabušený, což mi vyhovuje, protože hodlám mírně zvolnit tempo. Pořád je ale na soupisce dost zajímavých jmen.

Stray: V sobotu jsem se dostal do areálu prakticky už ráno, před začátkem programu, kdy jsem ještě na place, na hlavní tepně i vzadu na louce potkával úklidové čety a viděl, jak se teprve všechno k životu probouzí. Opravdu jsem nikdy nebyl v areálu tak brzy. Poprvé za čtyři dny (vloni jsem zde ani nebyl) zacházím na chvíli do press centra, nějaká soudružka už zde píše článek, a tak si v tichosti udělám kafíčko (nikoliv kapučínko, jak zlí jazykové o mé tradici tvrdí, ale rozpustné kafíčko):-), prohlížím si sobotní program a čekám až se mi nabije mobil. Místnost je to sice temnější než ta předchozí, ale její umístění je určitě lepší než v případě dřívějšího prostoru vedle Octagonu, kde bylo více hluku a života. Je hezké, že se zde něco podobného jako zázemí pro pisálky nachází, na druhou stranu jsem rád, že psaní pro web mám pouze jako hobby a ne jako regulérní práci, a tak nemusím hned promptně a doslova na místě něco sepisovat, natož pak někoho zpovídat.

Slovenská BESNA patří mezi nadějné úderky současné post-blackmetalové vlny, jejich vystoupení má roznodně větší grády, než jsem mohl čekat. Frontman má v sobě dokonce tolik energie, že dokáže zpívat i během šplhání na stožár na straně pódia, odkud následně běží na jednu z VIP tribunek, kde běsní a s přehledem naplňuje název své kapely. Když pak jejich hudbu poslouchám přes spotify, nepřijde mě to až tak zajímavé, ale koncertně to zde na Brutalu byla vynikající jízda. Brazilky CRYPTA vedené okouzlujícím způsobem screamující divoženkou Fernandou Lira jsou od začátku velmi profesionálním tělesem, které si za několik let získalo i u nás v Čechách docela velkou oblibu. Jejich set má sice jen něco přes půlhodinu, ale holky v precizním provedení do něho narvou to nejlepší, čeho jsou schopny. Výtečné nasazení i hráčské výkony, profesionální stylizace, sympatický projev. Ozdobou je pak výkon bubenice Luany Dametto. Můžeme tedy spokojeně do města na oběd a poté do bazénu.

V jedenáct se na hlavní stage vyřítí jedovaté brazilské žáby ze São Paula. CRYPTA tvořená bývalými členkami NERVOSY je zástupcem spolehlivého death metalu, který se nesnaží zaujmout silou, ale zakládá si na solidních riffech a funkční pódiové prezentaci. Holky to podle všeho baví a publikum jim energii vrací nazpátek. Basistka a zpěvačka Fernanda Lira má skvělou mimiku a písně tak přehrává i očima nebo vyšpulenou pusou. Dobrý začátek dne. Poté mám v programu napsané holandské hardcorvníky BORN FROM PAIN, ale ze scény se line něco výrazně něžnějšího, rozhodně ne hardcore. Došlo zjevně ke změně, a jelikož nemá kapela ani plachtu, tak musím hledat na webu. Trio producírujících hudebníků se jmenuje KHAN, jsou z Austrálie a jde o poklidný melancholií vonící progresivní stoner rock/metal. Poslouchám to spíš jako kulisu, možná křivdím, ale výrazné tematické předivo tam takto na letmý poslech nevnímám. K obědu nicméně ideální. Následovat má duo deathcorových a deathgrindových spolků, což v mých nohou vyvolává automatický pohyb směrem do kina, kde běží italská giallo verze klasické hororové látky „Frankenstein 80“, ve které monstrum vraždí obnažené ženy v moderním italském velkoměstě. Ideální na přečkání, když venku zuří stejně vražedná hudba…

Mauglí: Kdo byl zvědav na řízný death metal servírovaný atraktivními dívkami, tak ten musel vyrazit do areálu víc jak hodinu před polednem, jelikož tyto měly start vypsán již na 11:05 hod. Rock či metal v podání něžného pohlaví bývala obecně vždy sázka do loterie, jelikož jejich produkce mívaly občas určité neduhy. Někdy to byla jen (pochopitelná) slabší razance, v horším případě však i nedostatečná instrumentální vybavenost, a to nejen u strunných nástrojů, ale zejména za bicí soupravou. To se však v žádném případě netýká brazilských divoženek CRYPTA, které vtrhly na stage jako utržené z řetězu a po celou dobu jim vyměřených 35ti minut nepolevily ani o píď. Zejména nasazení frontwomen Fernandy Lira bylo obdivuhodné - současně zvládala pódiovou show včetně drsňáckých grimas, prsty drtila basové struny a její growling, který střídala s drsným řevem, rezonoval celou pevností. Naprosto skvělá byla i její souputnice ještě z časů NERVOSA, drobná bubenice Luana Dametto, která s ledovým klidem ve tváři neustále hnala celý smrtonosný CRYPTA-stroj nekompromisně na zteč. A jelikož se nenechaly zahanbit ani velmi solidně hrající kytaristky, nebude zde při hodnocení potřeba žádného genderového přilepšování ba ani lehce přimhouřeného oka. Tahle polední porce CRYPTA death metalu byla totiž nanejvýš výživná, chutná a příjemně stravitelná. Nevěřil bych, že to napíšu, ale řada jiných mužských seskupení (i z letošního festivalového line-up) se jim může pouze závistivě dívat na záda a někteří i z velmi uctivé vzdálenosti. V mém privátním žebříčku tak CRYPTA nečekaně, ale zaslouženě, atakuje první desítku.

Na plac před hlavním pódiem se vracím před druhou, kdy tu mají svou třičtvrtě hodinku vyhrazenu nestoři neworleanského thrashe EXHORDER. Pro mě první seznámení s tímto klasickým spolkem, který se nese na vlně thrashových revivalů posledních let. Z viděného a slyšeného na Brutale jde o návrat funkční a ospravedlnitelný, i když bych EXHORDER nepasoval přímo do první ligy. Do historie se zapsali svým vlivem na pozdější groove metalové hnutí, což je na skladbách slyšet větším přimknutím k repetitivně opakovaným synkopovaným hutným riffům. Přirozeně působící koncert a pohodový frontman: „Tahle píseň je pro všechny ty blbce, co chodí každou neděli do kostela a tam se pohádají, kdo bude sedět v první řadě, pak se pohádají o parkovací místa a zbytek neděle křičí na svoje děti.“

HANABIE je uskupení, na které jsem byl zvědavý už dlouho před festivalem. Kombinace metalu a rozverných japonských školaček mě z povahy věci nepřitahuje, ale tahle pětadvacetiletá děvčata vypadají víc jako kapela a míň jako produkt nahrávacích společností pod přísným dohledem diktátorských producentů, když hudbu a texty skládají kytaristka Matsuri a zpěvačka Yukina. Ta druhá se na pódiu i výborně pohybovala a ukazovala, že umí jak sladké tóny, tak solidní growl. O své hudbě mluví jako o harajuku-core, tedy jako o metalcore protknutém estetikou tokijského centra japonské módy. Fanouškovskou základnu mají i u nás, což dokládá vyprodaný koncert letos na podzim v Akropoli. Produkují chytlavé melodie, písničky jsou dobře udělané a na pódiu různě poskakují a zjevně je to baví. Jejich vystoupení však demonstrovalo problém řady dnešních kapel – jakmile jim vypadne počítač, tak bum bác a všechno končí, protože bez něj se svět zastaví. Tím neříkám, že neumějí hrát, to určitě ano, ale zjevně by to bez všech těch efektů znělo jinak a nedostálo vlastním požadavkům na bohatost zvuku. Nechci se otírat zrovna o HANABIE, kdyby se to stalo řekněme DIMMU BORGIR, tak to dopadne zjevně úplně stejně. Naproti tomu takoví EXHORDER nebo KERRY KING buď samply vůbec nepotřebujou, nebo by to přešli bez mrknutí oka. V případě HANABIE se čekalo dlouhé minuty a holky dělaly, co mohly, aby se mnohatisícihlavé publikum mezitím bavilo, ale bylo vidět, jak jsou z toho nervózní a jak je jim celá situace nepříjemná. Zvládli to se ctí a návštěvníci festivalu se jim to snažili co nejvíc ulehčit. Nakonec to bylo spíš dojemné, když jsme jim všichni přáli, aby se vše dalo do pořádku a po zbytek vystoupení se už nic nestalo…

Přichází čas se přesunout dozadu na Obscure stage, protože se chci seznámit s další klasickou thrashovou úderkou, tentokrát s německými PROTECTOR. Mně neznámý soubor, ale hned z prvního songu jsem nadšen. Rychlé tempo, výborný riff, maximální nasazení. Nevím přesně, oč šlo, ale metodou pokusu a omylu na internetu odhaduju, že to byl „Last Stand Hill“ z vůbec poslední desky „Excessive Outburst of Depravity“ (2022). Bohužel ze zbytku setu už jsem dojmy neměl žádné, jen že jsou pánové v džínách a s nášivkami asi sympaťáci, hudebně ale spíš průměr.

BRUJERIA si udělala image na tom, že jde o členy drogového kartelu, čímž mě vždy spolehlivě odpuzovala. Ani hudebně se s tímto rozskákaným death/groove metalem neztotožňuju, ale naživo předvedli Američané mexického původu strhující koncert, kdy jim obecenstvo doslova žralo z ruky. Mohl za to nejen solidní výkon, ale také poměrně silné zastoupení Mexičanů, Kolumbijců a dalších latinos v publiku (cca 50?) plus prvotřídní frontman Henry Sanchez alias El Sangrón, který dokáže publikum nejen rozpumpovat, ale také si s ním normálně povídat. Takhle vypadá bavič, který dokáže táhnout koncert a zaujmout i toho, jemuž hudba skupiny tolik neříká (já). Po skončení přítomní latinos ještě několik minut skandují a fotí se. Koncert švédských smrtonošů UNLEASHED proběhl přesně naopak. Výborná hudba, ale drhlo provedení a spolupráce s publikem. Překvapením byl plac tak z jedné třetiny prázdný, zvlášť v porovnání s jejich žánrovými i geografickými souputníky GRAVE o den dříve, na které bylo plno. Kapela měla také problémy se zvukem, který byl krotce ztichlý. Celkový dojem rozpačitý, což podtrhovalo přinasrání frontmana Johnnyho Hedlunda, který zjevně očekával lepší reakci publika. Nedivím se mu, zvlášť když na Brutal přiletěla kapela jen na otočku ze Švédska. Myslím, že hrálo roli i to, že se roztrhly mraky a najednou začalo svítit na plac naplno slunce a část lidí se prostě rozutekla. Skupina fakticky podala dobrý a profesionální výkon, ale návštěvníci byli neteční. Co dělá dobrý koncert? U HANABIE lidé ocenili nesmělost, roztomilé pokusy o komunikaci s publikem a snahu dostat vystoupení zpět na nohy. U BRUJERIE extrovertismus a přirozený talent zaujmout a bavit. V případě UNLEASHED to mohla být dobrá hudba, ale to zjevně nestačí. Zaráží to zejména v kontrastu se zmíněnými GRAVE. To je z mého pohledu polomrtvá kapela, která vydala naposledy desku před deseti lety a žije ze svého odkazu, který je hudební kvalitou mimochodem nevalný. Naopak UNLEASHED jedou na plný plyn, poslední řadovka vznikla před čtyřmi lety a letos nás čeká další, která soudě ze zveřejněných singlů přináší další várku kvality, na kterou jsme u této čtveřice zvyklí. Podtrhávám, že zvyklí desítky let, protože – zdá se to takřka neuvěřitelné – poslední změna v sestavě UNLEASHED proběhla v roce 1995. Nevídaná stabilita, která produkuje dlouhodobou kvalitu. Na Brutalu to ale úplně neklaplo.

Švédští UNLEASHED mě v podstatě příliš nenadchli, oproti ostatním švédským deathovým formacím jejich bzučivé generace jsem je vždy považoval jako odrhovačkovou kapelu a svůj názor po tomto koncertu neměním. Jakoby šlo o death metal pro příznivce ŠKWORU, napadá mne během sledování jejich setu. Vystoupení příliš nepomáhá ne zrovna vyvážený zvuk, kdy to celé působí docela neprůrazným dojmem, a také sluníčko, které plochu před hlavními pódii doslova spaluje. Po páté skladbě to tak vzdávám.

Na švédské UNLEASHED jsem se docela těšil a to jsem asi neměl dělat. Seveřanům nebylo na Sea Shepherd Stage vůbec přáno a od začátku je sužovaly výrazné technické problémy. Zvuk byl od začátku celkově zastřený a hlavně kytary nebylo skoro slyšet. Asi po třetí nebo čtvrté skladbě se zvuk kytar povedl na chvíli zesílit, ale pořád to nějak nebylo ono. Pak kytara nalevo vypadla úplně, načež zvukový technik přiběhl ke kytarovému kombu a začal prověřovat mikrofon umístěný před ním. Po chvilce kvapné manipulace se ozvalo strašlivě hlasité zapraskání a kytara hned začala přeřvaně znít, protože jak na mixu hledali proč nehraje, tak nechali její šavli vytaženou nahoře a teď ten důvod problémů našli. Říkám si, tak paráda, konečně to pojede a užijeme si zbývající část setu. A v tom přestala hrát kytara napravo! Jasně, sami hudebníci za tenhle stav přímo nemohli, ti tam jsou od koncertování a tohle by měla být záležitost technického festivalového týmu společně se zvukařem skupiny. A oceňuji, že i za tohohle průběhu se stále snažili pokračovat v hraní. Co mě velmi překvapilo, tak jakým stylem. Frontman Johnny Hedlund totiž i v téhle nepříznivé atmosféře neustále otravně hecoval ztuhlé fanoušky ke sborovému skandování, což nemělo žádný smysl a logicky to drhlo. Technické problémy stále nemizely, do toho se nějak hrálo a vydatně skandovalo, divné. Zvuk se pak ke konci setu přece jen podařilo jakžtakž ustálit, pořád to sice nebylo bůhví co, ale budiž. Když pak Hedlund ohlásil s velkou pompou poslední song Death Metal Victory z alba Warrior (1997) a i po tom všem promrhaném čase začal opět zdlouhavě po publiku vyžadovat víc a víc hlasitější skandování, připadal jsem si už jak na koncertě SABATON. Na konec jsem už ani nepočkal, následovala otočka směr Šatlava, abych tak rychle spláchnul onu pachuť z tohoto velmi nepodařeného vystoupení. 

V rámci pokračujícího odpoledního deathového okénka dělám rychlou otočku na druhé straně areálu, abych chytil aspoň kus Američanů MALEVOLENT CREATION. Také jedna z klasik, která tvrdí muziku už od roku 1987, ale tihle zas nechávají netečným mě, tak se vracím na hlavní pódium, kde mezitím začali dovádět Rakušani HARAKIRI FOR THE SKY. Slunce na plac před tímhle pódiem (Marshall) svítí méně a post-black asi mnoha mladším ročníkům říká víc než švédský smrtonosný kov, takže už je zas všechno v pořádku a nadšení publika je přímo hmatatelné. Já vidím letos Harakiri už podruhé, když mě na jaře příjemně překvapili na koncertě ve Futuru. Jejich letošní fošna rozhodně stojí za pozornost a „Without You I´m Just a Sad Song“ kandiduje na jednou ze skladeb roku.

Byť fungují již dvě dekády, Rakouské HARAKIRI FOR THE SKY dnes mnoho lidí označuje za nové objevy z doom/black/post-metal provenience. Není to úplně zlé, ale jejich dlouhým skladbám a vlastně celkovému projevu chybí nějaké výraznější záchytné body. Od kanadských KATAKLYSM vůbec nic zásadního nečekám a tak mne vlastně ani nemohou zklamat. Jsou vlastně vším, co jsem tak očekával. Jejich generická přehlídka groovy-death metalu prostě plyne a se mnou to znovu vůbec nic nedělá. Existují prostě kapely, které na scéně mohou být v plné aktivitě přes tři dekády a stejně se jim člověk vždycky spíš vyhne. Naopak vzadu na Obscure Stage jsme svědky povedeného bluesově-psychedelického vystoupení kapely ATOMIC ROOSTER. Tu tvoří bývalí spoluhráči Arthura Browna, který zde původně měl vystoupit, ale ze zdravotních důvodů koncert zrušil a za něho přijeli právě jeho ex-spoluhráči. Šlo o rockovou klasiku konce šedesátých let se všemi typickými postupy a zvuky. Kapela starých pánů udělala dobře, když mezi sebe přijala o dvě generace mladšího zpívajícího klávesáka, který celému setu udával energetický puls, skvěle zpíval a držel ráz skladeb pomocí zvuku hammondů. Stylově to bylo docela příbuzné prvním před-gillanovským deskám DEEP PURPLE a vlastně mě to celé bavilo. Když pominu klávesáka, tak těm třem chlápkům kolem něho určitě táhlo na osmdesát, je třeba smeknout.

KATAKLYSM jsem se dlouho pokoušel poslouchat, abych se nakonec přesvědčil, že to za tu námahu nestojí. Dvourozměrně nudný death/thrash, kde mě navíc naživo vytáčí ta neustálá snaha zpěváka Mauricio Iacona tupým způsobem burcovat publikum. Už jsem je pár let neviděl, tak zůstávám, protože stejně není co dělat. Není to tak hrozné, ale ani ničím zvláštní. A Iacono svým setrvalým „Jste ještě naživu?“ spolehlivě otravuje. Zvláště, když je obecenstvo nabuzené až až. Na AGNOSTIC FRONT koukám jen chvíli, a to čistě ze zvědavosti a jelikož je to legenda. Možná kdybych je měl naposlouchané nebo kdyby už těch dojmů nebylo tolik…, ale takhle na první dobrou mi tříakordový hardcore punk nic neříká. Mířím tak zas do opačné části areálu, kde máme se Strayem a Mauglím sraz na ATOMIC ROOSTER. Kdysi tuhle smečku zakládali bývali členové doprovodné kapely ARTHURA BROWNA a prošlo jí řada známých muzikantů, včetně bubeníků Carla Palmera, Gingera Bakera, kytaristy Bernieho Tormého nebo zpěváka Chrise Farlowa. Opět jeden ze zástupců odklánějících tradiční žánrovou formu tohoto festivalu do jiných vod a možnost trochu vydechnout a zrelaxovat namáhané ušní bubínky. Progresivní psychedelo-blues rock připomínající první sestavu DEEP PURPLE nebo SMALL FACES nám všem třem myslím přinesl potřebný relax a zejména v těch rychlejších pasážích i bavil. Do konce ale nevydržím, odcházím na KARNIVOOL, které si chci zas po pár letech dát. Protinožci dokončují novou fošnu, která by měla vyjít už brzo a ze které v pevnosti zazněly tři ukázky. A že už bylo na čase. Je to jejich teprve čtvrtá deska a od té poslední uplynulo dvanáct let. Copak jsou to nějací staří dědkové, kteří žijou ze svého odkazu? Co to povídám? Zmínění DEEP PURPLE od té doby vydali elpíčka čtyři. Tak šup šup… I přes tuhle dlouhotrvající absenci bylo na jejich koncertní hodině plno a diváci možná ocenili i to, že se v těchto končinách tak často neobjevují. Šlo mimochodem o vůbec první letošní evropské vystoupení Australanů. Po chvíli jsem si uvědomil, že přímo vedle mě stojí Mikael Stanne a Niklas Engelin z později vystupujících THE HALO EFFECT. Stanne vydržel až do konce a vypadalo, že ho vystoupení zaujalo, několikrát si i zamáchal rukou.

A my už jdeme do finále… na největších pódiích nás čekají poslední tři koncerty tohoto dlouhého a zajímavými kapelami nabitého festivalu. Hlavním tahákem sobotního večera byli OPETH, kteří se jako obvykle ukázali v dobré formě. Jelikož jde o skvělé hudebníky, tak tomu samozřejmě profesionálně nic nechybělo a Mikael Åkerfeldt je také přirozený bavič, čili mají koncerty švédských progresivistů i přirozený milý náboj. Zpěvák vykládá, o čem zrovna přemýšlí nebo co se mu ten den přihodilo, a jelikož je dobrý vypravěč, tak publikum poslouchá a cítí se vtaženo do dění. Hodinu a čtvrt trvající brutalovské vystoupení přineslo tři písně z nové desky a pětici songů z klasického období 2001 až 2005, opethovský pravěk a novověk byl opomenut. Ani Brutal mě ale nepřiměl novou desku milovat, nic výrazného tam neslyším a z toho, že se Mikael vrátil ke growlu, nejsem také u vytržení. Ale bylo to pod hvězdami a za vycházejícího měsíce hezké a příjemné.

Jasným vrcholem sobotního dne se nakonec stali, se samozřejmostí sobě vlastní, švédští OPETH. Kapela se nedávno prostřednictvím posledního alba vrátila ke svým progresivnějším, growlem, plnokrevným metalem a náladovými proměnami poznamenaným formám. Michael Akerfeldt zde se svou grupou představil prakticky vyvážený průřez svými koncertními highlighty, kde dostalo nejvíc prostoru právě poslední paragrafové album a také několik stěžejních věcí ze slavných alb nultých let. Sám frontman se v průběhu setu ukázal rovněž jako mimořádně schopný řečník a vtipálek, což v kombinaci s precizními výkony celé kapely dodávalo vystoupení ještě trochu jiný rozměr. O žádném členovi této kapely nelze říct, že by nepatřil k absolutní metalové špičce stran hry na svůj nástroj - baskytarista Martin Mendez je nehorázně dobrý, Fredrik Akesson je kytaristou s úžasným citem pro atmosféru, a ta finská mašina za bicími opravdu vyrážela dech, no prostě strašně silná, bestiálně dobrá all-star kapela.

Dělám s klukama krátkou otočku v knajpě na rohu, která se ale zvrhne v delší diskusi o festivalu, takže z dalších THE HALO EFFECT nevidím ani vteřinu a přicházím až na DARK FUNERAL. Skupina, kde miluju první eponymní EP z roku 1994 a zbytek mi je tak nějak volný. Jelikož písně z tohoto EP loni znovu nahráli, tak je teď často hrajou živě, což bohužel nebyl případ Brutalu, ale i tak jsem si popůlnoční vystoupení užíval a pomalu se loučil jak s tímhle prostorem, tak s celou letošní festivalovou sezonou. Sice jsem měl předsevzetí jít konečně brzo spát, ale tohle mávání na rozloučenou mě nakonec bavilo tak, že jsem se ještě přesunul na druhou stranu areálu, kde si to s námi mezi druhou a třetí nad ránem rozdal HELLBUTCHER. Někdejší zpěvák NIFELHEIM a jeho kumpáni rozpoutali během hodiny vlků neuvěřitelnou řežbu speed-heavy-blackmetalu, která se svou energičností vyrovnala tomu nejlepšímu na festivalu. Neznal jsem ani notu, ale byl doslova uzemněm prezentovanou sílou i virtuozitou kapely, kde bubny prohání někdejší člen OPETH Martin Axenrot a kytarový hmatník masíruje Fredrik Folkare z UNLEASHED. A když po osmi skladbách frontman zahlaholil, že už přehráli celou desku a teď je čas na pár coverů, tak jsme čekali něco z jeho předchozí slavné éry, ale místo toho přišla instrumentálka „Losfer Words (Big Orra)“ od IRON MAIDEN. Moje nadšení neznalo mezí, přestože tahle skladba nepatří mezi mé oblíbené. Ale kdo prosím vás zahraje jako přídavek tohle? Zcela nečekané. Finále pak obstarala klasika „Black Metal“ od VENOM, která přinesla ideální tečku za tímto bohatým festivalem.

Pokud bych měl shrnout ty čtyři dny a zmínit nějaké minusy, tak je to neuvěřitelná stísněnost, kdy zjevně kapacita areálu dosáhla svého maxima. A také hodně velké množství kapel, což znamená u všech krátké setlisty, které pak tíhnou ke generičnosti a obehrávání jistot pro všechny fanoušky a ztrácejí punc neopakovatelnosti. Pokud se dívám, tak hrajou ze všech festivalů interpreti na Brutale vůbec nejkratší dobu. Přestože se tak letošní léto všude jedou pocty Ozzymu, tak z viděných téměř šedesáti kapel jsem zaznamenal jen část „Symptom of the Universe“ od BLOOD RED THRONE a „Supernaut“ u MASTODON. Minimálně GOJIRA, OPETH nebo KERRY KING je osekali a posledně zmiňovaní i letos hrané covery z raných let IRON MAIDEN k poctě zemřelého Paula Di´Anna.

Plusy ale jednoznačně převažují. Výborná lokace, profesionální organizace, vstřícná obsluha, většinou dobrý zvuk, pestrý výběr jídla, kontejnery s pitnou vodou, dostatek pisoárů a obrovské množství zajímavých kapel, které mají navíc krátké setlisty, takže to nezabíhá k nudě a je jich možno na malý prostor nacpat opravdu hodně...

Mé tipy na příští rok, alespoň stran těch zavedených velkých kapel, si ani tentokrát nenechám pro sebe, tak tedy: Kdyby Dave Mustaine na příští rok neohlásil poslední album a  poslední turné svých MEGADETH, věřil bych, že je kluci z organizátorského týmu festu reálně mohou přivézt. Pořád v to věřím, ale ta šance se výrazně zmenšila, takže za mne největší lákadlo by měli být v mém případě MEGADETH. Z velkých amerických kapel, které by mohly obohatit soupisku a rozšířit tak stylový záběr zde zmíním snad jen NINE INCH NAILS, DEFTONES a KORN. Vůbec bych se také nebál pozvat ALICE IN CHAINS. Obstojná by byla reflexe na NWOTHM hnutí a zde by samozřejmě potěšili RIOT CITY, VULTURE či AMBUSH, byť jde samozřejmě o malé kapely, které by plnily některou z vedlejších stageí. K death metalu - nejsem příznivcem onoho brutal death metalu, takže se zaměřím na klasiku bagroidnějšího old-schoolu. Díky organizátorům naplno upsaným tomuto žánru, jsem měl za těch skoro dvacet let možnost vidět zkrátka všechno. Pokud by se vrátili alespoń na koncertní reunion švédští ENTOMBED či britští BOLT THROWER, neváhal bych ani chvíli. Black metal je zde rovněž dokonale zmapován a nemám výraznějších absencí. Bez ohledu na tyto skutečnosti ohledně severského extrému bych se také nerozpakoval s další kapelou Nicke Anderssona, rock´n´ rollových THE HELLACOPTERS, která po reunionu funguje dobře, ačkoliv u nás nikdy nekoncertovala. Vlastně tyhle kytarovky vždy mohou ůsobit osvěžujícím dojmem, zvlášť pak Obscure stage. Bodli by rovněž REFUSED, snad i BACKYARD BABIES, QOTSA, MONSTER MAGNET, či THE HIVES, pokud budu zmiňovat jen ty velké. U malých se rád nechám překvapit. Dál asi pokračovat nebudu, protože za ty roky nám organizátoři akce umožnili prakticky vidět cokoliv, co si šlo jen přát, a za to jim patří velký dík. Ať už člověk zabrousil k jakémukoliv alternativnímu, metalovému nebo extrémnímu žánru, vždy dostal širokou paletu aktualit i připomínek historie. Soupisku tedy nechám na nich a jsem prostě jen zvědav. Jediná věc, která mne letos trochu víc zamrzela bylo zařazení dvou mých oblíbenců HELLRIPPER a HELLBUTCHER na velmi pozdní noční sety, a protože ve svém věku nejsem zvyklý ponocoval a decentně kejvat někde hlavou :-), musel jsem jejich koncerty oželet. Každopádně organizátorům patří velký dík za další vynikající ročník, naplněný po okraj skvělými sety.

V reportu použity převážně fotografie z oficiálního FB profilu festivalu.

Stray

Nejlepší vystoupení: MASTODON, OVERKILL, ASPHYX, GOJIRA, GREEN LUNG, OPETH.

Největší zklamání: DIMMU BORGIR, UNLEASHED.

Gazďa

Nejlepší vystoupení: HELLBUTCHER, ABSU, MASTODON, FEAR FACTORY, GOJIRA, STATIC-X.

Největší zklamání: PARADISE LOST, GRAVE, DARK ANGEL.

Mauglí

Nejlepší vystoupení: OPETH, OBITUARY, MASTODON, GOJIRA, OVERKILL, GREEN LUNG, ASPHYX, CRYPTA.

Největší zklamání: UNLEASHED, MAYHEM, DIMMU BORGIR.