BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 5.-9.srpna 2025 - pátek

Gazďa: Jelikož jsem celý čtvrtek fyzicky protrpěl, tak jsem na to musel následující den jinak. Šel jsem zas sice znovu spát až ve tři ráno a díky vedru ve stanu již po osmé vstával. Musel jsem tedy zvolit jiný přístup, než když je člověk na jiných festivalech, bydlí v baráku a přichází čerstvě vyspaný a odpočatý. Vytvořil jsem tak Gazďovo desatero pobytu na Brutale, které jsem od té doby aplikoval. 1) nezačínat ani jedním pivem, ale kafem a jídlem, 2) když se nic neděje, zaplout do kina a dát si rest ve tmě a klidu, 3) pravidelně si namáčet čepici do vody a polévat se pro ochlazení organismu, 4) pivo dávat až v pozdním odpoledni, 5) vyhledávat stín, když je to možné, 6) vyhledávat volnější prostory, nemačkat se na lidi, šetřit energii, 7) používat (dobré) špunty, když je to moc nahlas nebo když je to řvavá muzika, která mi nesedí, 8) dávat si občas pauzy, nelze vidět vše, 9) i drobnosti zlepšují celkový feeling, utáhnout si třeba správně pásek, ať si člověk nemusí popotahovat kraťasy, 10) zajistit na obloze co nejvíc mraků. Nevím, jestli mi pomohlo, že jsem se tím v pátek a v sobotu řídil, ale moje kondice se zlepšila o dvěstě procent. Velký díl podle mě spíš udělalo lepší počasí, tedy bod deset, takže to nebyla taková výheň. Každopádně štěstím bylo, že se festival nekonal o týden později, protože by bylo standardně přes třicet.

Teď k hudbě. Pátek byl další našlapaný den a papírově asi druhý nejsilnější po středě. Potvrdilo se mi to tak napůl. Do areálu přicházím někdy po jedenácté a cestou do kina míjím produkci deathcoreových ANGELMAKER. Docela dobré riffy, ale vokální prezentace je pro mě – jak je u tohoto žánru zvykem – neposlouchatelná. Spokojeně tak zaplouvám do kina, kde dávají mnou nikdy neviděnou hororovou klasiku Maniac Cop (1988). Před pódia se vracím okolo jedné, abych nakouknul na Španěle AVULSED, které mě při letmém předchozím náslechu zaujali. Solidní madridský death metal se slušnými riffy a patřičně hlubokým growlem Davida Sáncheze Gonzáleze, což je sympatický týpek, který vtipně komunikuje s publikem. Třeba, že mu padají kalhoty, protože je tlustej. Skutečný kontakt, nejen u řady metalových kapel typické „máte se dobře?“ a „make some noise“.

Stray: Po návštěvě jaroměřského koupaliště a povinném obědě přicházím do areálu až v půl třetí v průběhu neskutečně přeřvaného setu kapely MNEMIC. Je to tak nepříjemně nahlas a vybuzené, až se divím, že někdo před tím pódiem vůbec vydrží. Tomu zhluku fans to však asi nevadí a kapela do nich hrne moderní uřvaný metal plný riffů a agresivních groovů. Stát tam deset minut, tak mi asi začne krvácet z uší. U podobné hudby sázet především na hlasitost je fakt za trest a tak mizím kdesi na zadní louce, abych se vrátil na únosnější typ hudby devadesátkové provenience. Newyorští PRONG už mají zvuk posazený v normálních intencích a tak nevidím problém v setrvání, ta kapela spousty lidí fakt baví, byť jde o tradiční band držící se svých zavedených automatismů, který navíc na Brutale vystupuje již poněkolikáté. I když Tommy Victor znovu obměnil sestavu, zdá se, že se stále svou hudbou baví. Letos je to spíš metalický rock´n ´roll než strojový metal crossoverovější podoby. Pod pódiem tak hopsá spousta spoře oděných cvičenců s kšiltem dozadu i pamětníků devadesátých let. Slušné vystoupení, byť po všech stránkách rutinní. PRONG si to nedělají složité, jsou přímočaří, nekomplikovaní, bez kudrlin a s nutnou porcí elánu. Zpočátku zní songy novějších etap, kdežto největší hitovky zlaté éry koncert zakončují.

Následují pražští ABBIE FALLS mixující podle propagačních materiálů metalcore a deathcore. Kluci prominou, ale pro mě to je jen nelibozvučný řev a hluk, takže je vynechávám a vracím se na o něco lepší MNEMIC. Lepší jen relativně a tím, že je tu méně řevu, ale ne o moc víc nápadů. Ale kotel jako obvykle žije, na tomhle festivalu jen málokdy někdo nerotuje v moshpitu. Obecně jsem ale rád, že jsou těmhle subžánrům určeny spíš ty časnější hodiny a večer si můžu vychutnávat něco méně agresivního. Rozskákaným PRONG věnuju jen krátký čtvrthodinový pozdrav, protože na druhé straně areálu čeká SYLVAINE. Chci si trochu odpočinout od toho řvaní, chrochtání, bručení a chropotu. Projekt norské multiinstrumentalistky Kathrine Sheperd slibuje přinést patřičné zjemnění, jelikož přebíhá mezi folkem a blackgaze a jen v nejtvrdších pasážích zachází někam k ALCEST. Bohužel mi ale bylo dopřáno vidět jen malou část, jelikož jsem cca půl hodinu musel strávit kvůli osobním věcem na telefonu.

Na Obscure stage navštěvuji vystoupení německého dua MANTAR. Z desek mne opravdu bavili a tak jsem zvědav, jak budou působit naživo. Je to dravé, velmi civilní, garážově koncipované vystoupení, ze kterého je cítit nejen sludge a rock´n ´roll, ale také určité blackmetalové ingredience. Žádný zázrak, ale na půlhodiny si mne dvojice dokáže získat. Pro posluchače rozmanitější hudby to rozhodně není, ale pokud máte rádi tyhle bordeloidní výplachy, co navazují na odkaz MOTÖRHEAD po svém, můžete být spokojení. 

Život v poklusu znamená rychlé přemístění k hlavním pódiím, kde si už vesele ryjí a chrochtají prasátka PIG DESTROYER. Kdysi jsem si je kvůli podobným názvům pletl s CATTLE DECAPITATION, ale nakonec zaujali. To neznamená, že si tohle grindcorové třeštění nějak zvlášť užívám. Na rozdíl od deathcoru u toho ale netrpím a musím uznat, že nápady tu jsou. Je pět hodin odpoledne a na HENTAI CORPORATION původně zůstat nechci, ale strhne mě to. Prostě si to užívám a směju se od ucha k uchu. Zpěvák Radek Škarohlíd je prostě živel, vtipný a zábavný. Geniální frontman, ze kterého nemůžete spustit oči. Celá kapela pak důkazem toho, že sranda v muzice být může, ale musí ta muzika být dobrá. Hentai je špičkově poskládaný i zahraný a předvedený mix rock n´rollu, hard rocku, thrashe, grind coru, blues jazzu, popiny a kdovíčeho ještě. Opravdový crossover všeho, kdyby tahle škatulka už nebyla zabraná. Škarohlíd to ve svém třeštění má samozřejmě lehčí tím, že české publikum už ho dobře zná a taková předváděčka Sáblíkové bude zahraničním divákům těžko vysvětlitelná. Ale on by si našel zas jiný způsob, jak být srandovní i mimo český kontext. Je tam autenticita i schopnost stvořit něco z ničeho.

Holandští ASPHYX okolo šesté večerní svým hutným kytarovým soundem dokonale masakrují josefovský areál. Zvuk Baayensovy kytary je masivní, v souladu s rytmikou prostorově navrstvený, avšak v každém ohledu čistý. Zaujal mne tlouštík Hüsky za bicími, jak si to v tom přímočarém deathu užíval. Set Nizozemců, navzdory perfektnímu koncertu OBITUARY z předchozího dne, tak považuji za to úplně nejlepší, co jsem zde v rámci old-school death metalu viděl. Tohle byl prostě metal s velkým M a podaný ve vrcholné formě. Brutální cesta legend srocených okolo postavy Martina Van Drunena, jehož dlouhý vlas sice za ty roky dokonale zbělal, ale hlasově to má dotyčný řvoun hodně slušně uchopené, neměla příliš žánrové konkurence. A to jsem tento ročník od začátku považoval za death metalem až po okraj naplněný. Na ASPHYX se mě zkrátka nelíbilo jen nasazení, ale koncert jako celek - tedy zvuk, stylizace a komplexně i všechny ty hymny. Hodně autentická záležitost. Na druhém pódiu se však tou dobou chystalo něco ještě o něco lepšího. 

Americké OVERKILL jsem sice nikdy neviděl odehrát byť jen průměrný koncert, ale co se rozpoutalo právě letos na Brutale, nemělo nejen v rámci poctivého thrashingu obdoby, ale přesahovalo už tak vysoko nastavenou laťku. OVERKILL totiž potvrzují, že jsou jednou z úplně nejlepších koncertních kapel v celosvětovém metalovém měřítku. Vytaženou basu už znovu krotí uzdravený D.D.Verni, Bobby „Blitz“ Ellsworth je tradičně generátorem energie a chrličem slov, tak trochu připomínající barvou hlasu Uda Dirkschneidera, nicméně parádním manévrem se ukazuje účast nového bicmana Jeramie Klinga, jenž koncerty OVERKILL dnes pohání v obrovském nasazení a navazuje tak na práci svých předchůdců Rona Lipnického a Jasona Bittnera. Kam na ty skvělé bubeníky OVERKILL pořád chodí? V neposlední řadě prvotřídní je i kytarový tandem Dave Linsk/Derek Tailer, který zde přispívá značnou měrou znovu k skvělému koncertnímu výsledku. V Josefově si kapela střihla průřezový výlet do historie a tak nechyběly legendární vály jako „Rotten To The Core“, „Hello From The Gutter“, „Deny The Cross“, „In Union We Stand“ nebo „Elimination“, novější část tvorby naopak reprezentují věci typu „Ironbound“ a několik zářezů z poslední řadovky „Scorched“. Pod pódiem je totální nával, ale i tak se zde rozpoutává dokonale zběsilý circle pit. Výstup tradičně zakončuje punková zdravice „Fuck You“ a na place ani nemůže být fanouška zelené grupy, který by byl nespokojen.

V šest hodin přichází konečně první kapela, kterou jsem si v programu podtrhnul dvojitou vlnovkou. A Nizozemci ASPHYX nezklamali. Starý dobrý prďácký a hodně přímočarý death metal bez serepetiček a zbytečných sypaček. Dobré nápady, dobré riffy, sympatická prezentace. „Death the Brutal Assault Way“. Mauglí a Stray jsou z další kapely rozechvělí jak panic před prvním sexem, ale já můžu OVERKILL věnovat jen dvacetiminutovku. Publikum je vítá hodně nadšeně a Bobby Ellsworth a spol. do nás hned zaříznou letité klasiky. Prvotřídní a dobře odprezentovaný thrash: „There is one rule – don´t be a fucking pussy“ (Existuje jedno pravidlo – nebuď sralbotka), hlásí frontman z pódia prověřenou pravdu a lidé mu nadšeně přisvědčují. Je ale čas se přesunout, neboť chci zkouknout u nás mnohem méně obvyklou skupinku. Na Obscure stage totiž přistává vesmírná raketa HALLAS. Progresivní švédský space rock se zvonivými kytarami a velkolepými synťáky, který mnohým připomíná legendární německé ELOY. Nebylo nás tu málo, odhadem tak 1500 a někteří pod pódiem zřejmě opravdoví vesmírní lidé, protože znají texty, tancují a zpívají s kapelou. Pohodová retro atmosféra jak z časů, kdy Arthur C. Clarke a Stanislaw Lem psali své eposy o tom, jak v současné době už dávno kolonizujeme Sluneční soustavu. Když zavřu oči, tak mám pocit, jako bych poslouchal desku – tak dobré je zvukové provedení a vokál Tommyho Alexanderssona je asi to nejpříjemnější, co bylo možné letos na Brutalu slyšet.

I nadále zůstáváme ve Švédsku, ale jsme zpátky na hlavním pódiu i u death metalu. GRAVE, jedna z kapel velké švédské deathmetalové čtyřky, sem přilákala dost lidí (druhý den mají vystoupit další zástupci čtveřice UNLEASHED). Je to hodně nahlas a dost brutální, ale zvuk solidní. Publikum se asi baví, ale já se marně snažím identifikovat nějaké nápady. Potvrzuju si tak dojem ze svého domácího poslechu – primitivní přímočará rubačka, kde nevyčnívá žádný riff ani nic jiného. Přemýšlím, jestli se vrátit na Obscure kvůli Portugalcům GAEREA nebo zůstat na PARADISE LOST na hlavní scéně. Nakonec zůstávám a na první čtyři songy jsem i pod pódiem. Na začátku úplně rozpadlý zvuk, není slyšet zpěv, přehulené klávesy a kytara skáče nahoru a dolů. Ani mi to tolik nevadí. Pokoušel jsem se tuhle kapelu poslouchat už v devadesátkách, ale přišlo mi to šedivé a nudné, bez výrazných riffů, linek i melodií. Jako když nemá nahrávka žádné výšky a hloubky, jen středy. Coby vokalista mi také připadal Nick Holmes vždy slabý a naživo to je ještě horší, prakticky nijaké. Postupně se zvuk sice zlepšil, zpěv ale ne. Holmes pokračoval ve svém mluvení, charisma také nula. V čem spočívá kouzlo téhle skupiny prostě nechápu. I moje jediná oblíbená skladba ze setlistu „Faith Divides Us – Death Unites Us“ byla zprasená a bez jakékoliv dynamiky. Nic jsem nečekal, ale dostal jsem ještě méně. Jediným plusem byla závěrečná „Ghosts“, která fungovala dobře.

Zástupci švédského záhrobního zurčení GRAVE již u nás dlouho nehráli, vlastně ta kapela poslední roky docela stála, neboť jí poslední nahrávka vyšla přesně před deseti lety, ale to co zde bylo předvedeno v rámci výročního koncertu, připomínajícího především odkaz debutu „Into The Grave“, stálo za shlédnutí. Zajímavostí se ukazuje nejen skutečnost, kdy je koncert odehrán sestavou, jež tehdy měla právě debutové album na svědomí, ale také to, že hlavní growl, stejně jako v případě éry okolo roku 1991, zastal baskytarista Jörg Sandström namísto kytaristy a šéfa Oly Lindgrena. Hrají se převážně nejstarší věci a vystoupení má patřičný old-school tlak... a průrazný zvuk, příznivec severského deathu nemůže být nespokojen.

PARADISE LOST jsou dlouhodobě v rámci koncertů vcelku kritizovanou kapelou, ale nemyslím si, že by jejich výstup byl až tak špatný. Každý, kdo je již několikrát viděl, prostě dostal jejich klasický standard a v podstatě průřez osvědčenými hity, z nichž největší ohlas měly samozřejmě všechny ty velké skladby z devadesátých let. Sympatické na této kapele také je, že svůj program dokáže rozprostřít napříč dlouhou diskografií, takže nebylo vynecháno ani několik hitovek novějšího data. Holmesův zpěv má samozřejmě svoje limity, ale letos to zkrátka průser nebyl. Mašina PARADISE LOST tak v pohodě směřuje ke své záhy vydané albové novince. Kolikáté už? Osmnácté? Vždy budou velká kapela, VELKÁ!

Podruhé za sebou nás čeká velké blackmetalové finále, tentokrát jako norský dvojkoncert. A přestože k samotné blackmetalové hudbě přistupují MAYHEM a DIMMU BORGIR z opačných pólů, koncertně mají tyhle dvě grupy leccos společného. MAYHEM jsem viděl poprvé a bavilo mě to. Není to bezduchá smažba, ale svým způsobem přemýšlivá hudba, kde se střídají rychlé i pomalé pasáže, kterých byla možná překvapivě většina. Intenzivní, ale ne ubíjející. MAYHEM mají image založenou na své démoničnosti a prodávají se jako praví zástupci služebníků pekelných na zemi. Slušná hudba doprovázená hypnotickou show. I když to hudebně nemusí být někomu po vůli, tak jsou lidi fascinováni a konsternovaně zírají, co se na pódiu děje. Na velké obrazovce v lo-fi běžela pseudohistorická videa a animace + záběry z minulosti kapely, pod tím pak Attila Csihar střídal převleky a ostatní se tvářili dostatečně temně. Velké divadlo, image a dobře zabalený marketingový artikl, simulakrum vlastní legendárnosti a démoničnosti, ale nějak to fungovalo.

Už předem mne lákalo srovnání mezi dalšími dvěma velkými kapelami, tentokrát z norského blackmetalového ranku. Světy MAYHEM a DIMMU BORGIR nemůžou být v rámci žánru totiž vzdálenější. Ani jedna z obou těchto kapel mne však naživo nezaujala. MAYHEM jsou na mne až příliš avantgardní a nemám se v jejich tvorbě prakticky čeho chytit. Přijde mě, jakoby prostě hráli nějakej náhodně vystavěnej bordel, v jehož abstrakci prakticky není možné najít byť jen jedinou záchytnou melodickou linii. Navíc mumlavý projev Atilly tomu také nepřidává. Tomuhle „progresu pro progres“ prostě osobně nehovím a vlastně ani nerozumím, plusem je však, že MAYHEM tvoří schopní muzikanti a kapela má originální, svou podobou sice čistý, avšak podivně rozostřený sound, umocňující umělecké hledisko věci. Stejně jako obrázky jdoucí za nimi na plátně k dokreslení nihilistického feelu performace. Sympatické je rovněž, že nevyužívají žádných přehnaných podkresů a vše jedou organicky jen skrze živý nástrojový park. Naproti tomu DIMMU BORGIR si sice hrají na velké, melodické symfoniky v black metalu, kteří v žádném případě nedávají velkoleposti a chytlavým partům červenou, ale jejich výstup zaházený horami přednahraných klávesových a smyčcových aranží, budí dojem strašného podvodu. Což o to, zvuk měli DIMMU BORGIR čistý a velkolepý, ale z jejich vystoupení nešla vůbec žádná uvěřitelná energie, ale naopak to celé působilo jako divadýlko, které zásadně ovlivňují nadýchané party jdoucí sem z datového úložiště. Přijde mi, že se DIMMU BORGIR v současnosti svým přístupem dostali na úroveň všech těch velkolepých evropských cinametiků jako NIGHTWISH, SABATON, POWERWOLF apod. Škoda, nebavilo mně to.

Následující DIMMU BORGIR jsou dnes vedle BEHEMOTH asi tou největší blackmetalovou kapelou. Symfonické aranže, silné melodie a velké chorály jsou běžnému publiku samozřejmě mnohem přístupnější než syroví MAYHEM. I tady je to ale hlavně velké představení, profesionální, dokonalé, ale pouštěním všeho možného z pásku hodně vzdálené původní blackmetalové ideji. DIMMU BORGIR byly hlavní páteční hvězdou a jejich takto velká oblíbenost mi zůstává trochu záhadou. Jde totiž o nejlínější kapelu na světě, která dlouhodobě kašle na fanoušky. Jedna deska za posledních patnáct let, roky žádné turné, jen vystupování na festivalech. Tady na Brutale zkrátili ohlášený čas o patnáct minut, podobně neodehráli plnou stopáž ani loni na Metalfestu. Proste fuck off, jako co… Ale byl to dobrý koncert ne že ne. Prohlédli jsme si i nového kytaristu Kjella Åge Karlsena alias Damegeho, který přišel z CHROME DIVISION, rockového projektu zpěváka Shagratha.

Je čtvrt na jednu a přichází čas při minimálně jednom pivu zhodnotit v Šatlavě proběhlé dění. Bohužel to také znamená, že nechtěně prošvihnu svou oblíbenou skladbu od CULT OF LUNA „Cold Burn“, kterou tihle post-metaloví prevíti zahráli bůhvíproč jako první. Rychle se tedy vracím, abych napravil, co jsem zameškal. Místo toho jsem svědkem živého debutu novinky „In the Shadow of Your Shadow“. Na place je pořád několik tisícovek fanoušků a jejich reakce napovídají, že k těmto Švédům přistupují někteří z nich skutečně s kultovní oddaností. Dávám celý koncert a nechávám se unášet těmi dlouhými repetitivními plochami. V klubu by to vytvářelo určitě nesnesitelné hlukové stěny, na volném place to působí mocně a velkolepě. Dvě piva, která mám v sobě, tenhle zážitek ještě umocňují.