BRUTAL ASSAULT 2026 - Pevnost Josefov, 5.-8.srpna 2026, úterý - den nultý

Tak zas po roce na místě činu. A to v opravdu ďábelsky brutálních podmínkách. Teploty už nám podruhé toto léto dostoupaly na čtyřicítku a opět u toho byli Obscure, jelikož prvně situace nastala v průběhu Basinfirefestu na konci června. Když se začala tahle předpověď zhmotňovat, spustil jsem záchranou operaci, jelikož pět dní ve stanu na slunci v tomhle počasí by mému zážitku příliš neprospělo. Jsem máslo, a to na slunci rychle taje… Nechal jsem tedy propadnout finance za již zakoupený stan v kempu Dagon, abych se usadil v Hradci Králové, odkud jsem se rozhodl každý den pendloval automobilem. Kamenná základna a možnost se pořádně v normálních teplotních podmínkách vyspat dávala základní předpoklad, abych byl schopen v náležitém stavu protáhnout návštěvy do nočních hodin, kdy se často v areálu děly ty nejzajímavější věci.

Jedna z takových nastala už v úterý večer, a já se tedy, trochu nedobrovolně, do Jaroměře vydal už v úterý. Čtyři dny festivalu je pro mě o jeden den déle, než bych běžně potřeboval, a přidávat si pátý je za hranicí masochismu. Ale AHAB jsou prostě AHAB. Chtěl jsem si také poprvé (a možná i naposledy) očíhnout festival i ještě ve stadiu zrodu, kdy nefungují hlavní pódia a na place je „minimum“ návštěvníků. Tohle minimum bych měl dát po této zkušenosti do dvojitých uvozovek.

Použity pouze fotografie z oficiálního FB profilu festivalu.

Byl jsem rád, že mohu AHAB věnovat speciální večer. Je to natolik zvláštní kapela natolik zvláštního žánru, že je dobré si je užít separé. Jako fanoušek spíše rychlých kompozic zde trochu nelogicky ulétávám na pomalém a mrtvolně se vlekoucím pohřebním doomu, kde má každá píseň deset minut, aniž by se v ní něco překvapivého stále dělo. Jsou to skladby táhlé jako nekonečné vlny oceánu, o kterém na všech deskách zpívají. A stejně studené a hluboké jako temnota několik kilometrů pod jeho hladinou. Právě u takto pomale se vlekoucí muziky může docházet k těm největším kontrastům. Jako když se na dalekém obzoru objeví plachta a vy se můžete těšit z narušení jednotvárnosti oceánu. Nebo se dokonce přižene bouře a námořníci na pódiu spustí pár tónů v rychlejším kvapíku. Podobně úžasně pak působí protiklady mrtvolně hlubokého bručení kytaristy a zpěváka Daniela Drosteho s jeho občasným vysokým kvílivým čistým hlasem. Jako kdyby náhle do konstantního ryku příboje zazněl hlas trosečníka volajícího zoufale o pomoc.

Tahle partička z Mosbachu v Badensku-Württembersku k nám nejezdí vůbec často, naposledy u nás byla právě na stejném festivalu před čtyřmi lety a předtím v roce 2012. Oni vůbec často nekoncertují. Udělají si tak deset vystoupení do roka, většinou v rodném Německu a šlus. Už jsem se na ně jednou vypravil, když před dvěma lety křísli naši hranici v Halle v Sasku-Anhaltsku. Jaroměřská pevnost tak představovala unikátní možnost, i když se nejednalo o plnohodnotný celovečerák a stopáž byla omezena padesáti minutami.

Svým věky prověřeným korábem Opel Astra jsem zaparkoval na parkovišti příznačně nazvaném 666 mezi Labem a Metují a při pohledu na tuto louku na konci Langiewiczovy ulice jsem marně přemýšlel, zda z ní avizované bouřky neudělají bažinu, ze které nepůjde vyjet. Ale na tenhle pesimismus bylo dost času. Jelikož parkovací řady nebyly nijak číslovány, tak jsem si nejprve pořídil krátkou videodokumentaci, abych pak ve tmě svou loďku zas našel, a pak se již vydal pln očekávání směrem k pevnosti. Už letmý pochod Josefovem mě přesvědčil, že moje představy o malém počtu návštěvníků a komorní úterní akci byly naivní. Na první dobrou jsem získal pocit, že jsem zaplul do festivalu v plné fázi rozkvětu. Všude stany a zaparkovaná auta. Soucitně jsem pozoroval zejména ty, kteří si své plátěné domky postavili u sousedů s velkými aparaturami. Ti toho moc nenaspí…

Jako warmupový panic jsem ignoroval plakát, který naznačoval, že se dnes nepůjde tradičním vchodem, takže jsem si poctivě nejdřív obešel hradby k hlavnímu vstupu, abych se zas pokorně vrátil a přes náměstí domašíroval k Bastionu, kde jsem bez jakýchkoliv front dostal pásku a pak proniknul dovnitř. Zavalila mě nostalgická vlna očekávání… U dobíjení čipů byla sice řada solidní, ale obsluha profesionální a milá, takže jsem po nějaké čtvrthodince stál prvně vyzbrojen k prvnímu prozkoumání areálu a vystupujících. Na nádvoří u Obscure stage to vypadalo jako na nějaké středověkém jarmarku. Všude roztažení lidé, klábosili, jedli, pili, hodovali, nakupovali. Vzadu na stagei někdo hrál, ale devadesáti procent osazenstva to bylo zjevně jedno. Přijeli se potkat s kamarády, užívat atmosféru. Jelikož do AHAB zbývalo dost času, tak jsem vyrazil na krátkou obhlídku.

Pochopil jsem, že hlavní pódia jsou v úterý zcela odříznuta, stejně jako stánky v jejich okolí a na polovině „hlavní třídy“ směrem k nim. Nedokážu odhadnout, kolik bylo v areálu v úterý lidí. Osm tisíc? Vzhledem k omezenému počtu stánků mi fronty přišly větší, než je jinak běžné. Třeba pivo se dalo koupit asi jen na dvou nebo třech místech. Nic, co by byl nějaký problém, ale komorně to tu rozhodně nevypadalo. Neodpustím si jednu negativní poznámku. Pisoáry u Obscure stage už po několika prvních hodinách vypadaly jako středověká latrína. Všude stojaté chcanky o hloubce několika centimetrů, co nevidět z toho začne růst puškvorec. Holt když máte dlouhé strouhy, tak by měly být alespoň mírně z kopce. Jinak vše organizačně fungovalo bezvadně.

Dal jsem si jedno pivko a pak se odebral podívat se, co se děje na pódiu. Zrovna začínal norský hevík MORAX, který byl příjemným překvapením. Neslyšel jsem dosud od tohoto severského uskupení ani notu, ale asi to někdy napravím. Po pódiu pobíhalo několik vlasatých barbarů, kteří máchali stejně dobře svými dlouhými blonďatými kšticemi jako ESP kytarami. „Jsme Morax z Norska a přijeli jsme sem šířit trochu toho zlého heavy metalu. Tohle je píseň o obrácené církvi,“ zahlásal ústřední nájezdník oděný v kožené vestě tak, aby co nejlépe vynikly jeho svaly. Nápadité vyhrávky, solidní riffy, nijak složité, ale funkční melodie. NWOTHM, ale místy obarvené thrashem i blues a pentatonickými sóly. Takhle na první poslech naživo hodně zábavné.

Naopak AHAB patří k mým velkým oblíbencům. A možná že právě protože jsem čekal hodně, tak jsem nakonec z tohoto vystoupení příliš nadšený nebyl. Zajímavý byl setlist, který bohužel obsahoval jen čtyři věci, ale tři jsem od nich naživo ještě neslyšel. Unikátní byla zejména počáteční „The Isle“ alias první věc z desky „The Boats of the Glen Carrig“ (2015), kterou prakticky nehrají. Ani „O Father Sea“ ani „Mobilis in Mobili“ také úplně nejsou mými favority, na rozdíl od finální hypnotické „The Sea as a Desert“. To by ale nebyla ta potíž. Možná to bylo tím, že jsem byl dost vepředu, ale takřka nebyla slyšet Drosteho kytara a ani moc jeho čistý hlas. Solidně zvučelo jeho growlování, ale u čistého vokálu musel člověk napínat uši. To je problém právě u této kapely, kde jsou kontrasty síly a jemnosti zásadním stavebním kamenem celé působivosti. Ani příliš nevypadalo, že se zpěvák snaží, spíš si tam tak něco pro sebe broukal. Vystoupení působilo unaveně a nijace. Ponor Nautilu tak byl tentokrát jak krátký, tak i dost mělký.

Nehodlal jsem úterní warm up moc protahovat, ale následující prezentaci songů SARCÓFAGO alias brazilské legendy první vlny blacku jsem si nechtěl nechat ujít. Pod hlavičkou „THE LAWS“ (odkazuje na jejich druhé album) dal někdejší basista kapely Gerald “Incubus” Minelli dohromady tenhle projekt, který oprašuje dávné klasiky. Natřískaná Obscure stage dostala energickou porci ranné satanské krmě a po loňské poctě BATHORY šlo o další revivalový tribut ranně blackmetalového bandu, který jinak vidět nemůžeme. Proč ne? Svůj účel to plní a zvlášť tady v pevnosti.

Po desáté jsem spokojeně opustil areál, dokráčel na parkoviště a nahodil motor svému korábu. Ještě v Jaroměři se mi na paty nalepilo nějaké další vozidlo, které jsem nemohl setřást, pečlivě se mě drželo a svítilo mi idiotsky do zrcátek i na dálnici. Jel jsem sto, bylo za mnou, jel jsem sto dvacet, bylo za mnou. Jinak samozřejmě prázdná dálnice. Nadával jsem u toho nahlas jako pohan. Najednou blik blik a auto mě předjelo. Lekci z dodržování „bezpečné“ vzdálenosti ve tmě mi dávali policisté. Nepochopíš.