BRUTAL ASSAULT 2026 - Pevnost Josefov, 5.-8.srpna 2026, středa - den první

Tak už je znovu za námi další ročník festivalu Brutal Assault. Šlo znovu o plnokrevnou přehlídku skvělé metalové muziky, která tentokrát ubíhala hodně rychlým tempem a poskytla spousty skvělých zážitků. Organizátorům se znovu podařilo připravit dokonalou metalovou fiestu, která nejenže držela prst na tepu doby, ale dokázala lehce připomenout i nejednu archiválii ze zlatého metalového věku. Na Brutale si zkrátka znovu každý mohl nalézt to své, srdeční. Oproti několika předchozím ročníkům sice trochu ubylo těch největších headlinerů, ale silná soupiska středně velkých stálic byla snad jednou z nejzajímavějších v historii této akce. Festival čím dál tím více razí cestu žánrové otevřenosti, což bylo znát na řadě vystupujících jmen, které by si zde ještě nedávno jen stěží někdo představil. Stejně tak tuzemský návštěvník pomalu přepouští prostor příchozím ze zahraničí, kteří podle mého již několik sezón v areálu převládají. V souvislosti s tím dochází tak trochu rovněž ke generační obměně. Nápadné omlazení areálového koloritu bylo patrné již u minulých dvou ročníků. Já osobně náročný program tentokrát zvládal o trochu lépe než před rokem a o hodně lépe než před dvěma lety, kdy jsem si poctivě vystál svůj rekordní počet koncertů a tento neuvážlivý přístup se v průběhu akce z roku 2024 promítnul do obří únavy. Nyní jsem věci nehrotil a koncerty absolvoval jen u vybraných intrerpretů, přičemž ty, kteří do třetí skladby až tolik nezaujaly, jsem záhy s lehkostí opouštěl.

Během mého středečního vstupu do pevnosti již dováděli na jednom z hlavních pódií letití britští neurvalci z ONSLAUGHT. Thrash metal historičtějšího ražení, kterému z mého pohledu scházela určitá nadstavba a originální feeling, asi nepatřil k tahákům přehlídky, ale rovněž ani k těm vystoupením, u kterých by fans vznášeli pochybnosti. Možná je to zpěvákem, který mne vždy připadal průměrný, možná také využíváním notoricky prověřených postupů nevybočujících ze stylového nastavení rychlého metalu osmdesátých let. Na Thrash Nightmare v Písku proč ne, ale tady bylo jejich zařazení na Sea Shepperd stage vlastně spíše kuriozitou. Byť šlo o koncert konaný prakticky v poledne, kdy ještě akce teprve nabýrala tempo, stejně si myslím, že na menší scéně hrála nejedna hvězdnější stálice či zajímavější nová kapela. Přemisťuji se tedy dozadu na Obscure Stage, kde očekávám strhující sadu poctivého heavy metalu od ARMORED SAINT. Jejich výstup určitě nebyl špatný, zároveň jsem však měl pocit, jakoby kapela ještě nebyla ideálně rozehřátá, takže při vší úctě k skvělým instrumentálním výkonům kvintetu, šlo ten den jen stěží nazvat koncert Kaliforňanů parádní jízdou bez spekulací. Průlet stěžejními fláky jejich historie opentlený heroickými sóly a hlasovou sirénou sympatického Johna Bushe však dobře naladil na počátku čtyřdenní akce, ale na druhou stranu prostě nepatřil k jejím velkým momentům. Těším se za rok právě na Johna Bushe, kdy zde vystoupí se svým sólovým setem, v němž zazní jím nazpívané skladby od ANTHRAX.

Měřící stanice po celé České republice hlásily překonání rekordů, ale měsíc starý absolutní 41,9 stupně nakonec prolomen nebyl. Krajina v okolí Jaroměře byla ale vyschlá jako troud, obloha bez mráčku a zdi pevnosti sálaly tak, že z nás tekl pot, i když člověk jen stál a nehýbal se. Středa byla v tomhle z celého festivalu nejvíc intenzivní. Jakmile jsem vyschnul, šel jsem si do čepice opět nabrat vodu a vychrstnul ji na sebe, což můj organismus ochlazovalo do té míry, že jsem neměl problém vydržet i dlouho na přímém slunci. Velmi také pomáhá, že jsou velká pódia natočena na západ, takže poskytují stín nejen hudebníkům, ale také s prodlužujícím se odpolednem čím dál víc i lidem pod nimi. Dobře zorganizováno!

Když jsem se tak koukal na svůj středeční plánovaný program, viděl jsem, že tam vlastně nemám ani chvíli na to odskočit si někam na jídlo. Takový maraton samozřejmě nedává smysl a ani bych si ho neužil. Většinu cílů pětiletky se ale nakonec splnit podařilo, i když jsem byl po půlnoci už hodně unavený.  

Jako první mě čekali o půl třetí na Obscure ARMORED SAINT. Rovnou předesílám, že nejsem fanda téhle kapely, na rozdíl od také přítomných Mauglího a Straye, který jejich klání určitě vylíčí v lepších barvách. Šel jsem sem pouze jako turista, abych si odškrtnul významnou památku, která mi v diáři zatím chyběla. Po opětovném poslechu řady známých i neznámých válů těchto Američanů mi v hlavě neutkvělo opět vůbec nic. Ani jeden riff, ani jedna melodie. Jejich věci mě neotravují, ale přijdou mi nijaké v tom přesném slova smyslu. Slyším zero a koncert na Brutalu na tom nic nezměnil. Musím ale uznat, že John Bush je naživo strhující zpěvák, hodně to prožíval a pobíhal ze strany na stranu. Asi má tuhle „anthrashovskou“ neposednost prostě v krvi. Několik písní měl na sobě džínovou bundu a nechápu, jak to v tom vedru takhle zabalený dával. Zvuk na Obscure byl příjemně potichu, jako kdyby k odpolednímu čajíčku. Basák Joey Vera vypadal jako Bushův holohlavý brácha a zbytek tvořila parta s načerno nabarvenýma vlasy, ani jeden šedivý… Taková odkvetlá hudba pro odkvetlé muzikanty.

To VENDED jsou energeticky jiná liga, což k jejich mládí samozřejmě pasuje. Synové otců ze SLIPKNOT by se rádi emancipovali a svorně tvrdí, že schválně nenapodobují slavnější příbuzné, ale ta spojitost je očividná. Agresivní zvuk, chaotické aranže, zběsilé pobíhání, explozivní mix řevu a čistého zpěvu, malůvky a masky. Ne, tihle opravdu nenapodobují PINK FLOYD. SLIPKNOT jsem jako mladé neviděl a se vším tím zapalováním a šíleným stagedivingem byli asi hodně dál směrem k blázinci než VENDED, ale z těchhle mladých pohrobků prýští zdravá výbušná síla, která už profesionálním setupu slipknotů chybí. Hudebně tak silní nejsou, ale pár dobrých věcí mají. Třeba „Dead to Me“ nebo „Asylum“. Čtyřicet minut čisté energie.

To už ale stojíme před vedlejším pódiem, kam jsem si opět turisticky přišel odškrtnout další nutnou položku. K METAL CHURCH mám kladnější vztah než k ARMORED SAINT, ale taky mi ty jejich věci moc do hlavy nelezou. Taková ta kapela, co se mi doma docela líbí a jdu se tedy na koncert přesvědčit, jestli si to ty skladby obhájí i naživo a jestli navnadí k dalšímu průzkumu. Kostelníci mi zůstanou v oné škatulce „docela“. „Ton of Bricks“, „Watch the Children Pray“ nebo „Metal Church“ – prostě docela dobré skladby, stejně jako „F.A.F.O“ z letošní desky. Kapelmeister Kurdt Vanderhoof před jejím vydáním povyházel všechny ostatní členy a musím uznat, že ječák příchozího Briana Allena je i naživo skutečně hodně impozantní. Za basu se nám postavil Dave Ellefson a lidi tohoto světoběžníka vřele přivítali. Ok vystoupení.

Na druhém hlavním pódiu následují hned poté britští GUILT TRIP, což je moderní metal smíchaný s hardcorem, tedy nic, co by mělo být pro mě. Musím ale uznat, že vedle nezpochybnitelných (a v tomto žánrovém mixu logických) schopností rozpumpovat publikum mají také schopnost pro riffy a tvorbu skladeb. Jedna ze zajímavějších kapel tohoto typu hudby. Název mimochodem znamená způsob emociální manipulace, kdy vám někdo druhý podsouvá, že jste sobečtí a necitliví. Nemůžu ale vydržet dlouho, protože na druhé straně areálu nás čekají ELDER, což jsou progresivní stoner rockeři z Massachussetts. Že stoner a progrese nejdou dohromady? ELDER citlivě ukazují, že je zkombinovat lze. Letos vydali velmi dobrou sedmou desku „Through Zero“, ale pokud jsem poslouchal dobře, tak z ní v pevnosti zahráli jen jednu věc. Ono také, když každá vaše píseň má deset minut, tak jich moc během necel tři čtvrtě hodiny nepředvedete. Jejich set byl ale klidný až moc. Při domácím poslechu mi jejich skladby konvenují, naživo bych na ně musel asi mít specifickou náladu (a nejlépe v sedě). 

Vanderhoofovi METAL CHURCH v sestavě s ex-megadeťáckým Davem Ellefsonem a novým vokalistou Brianem Allenem určitě měli něco do sebe, ale rovněž šlo také o docela rutinní a profi set, ve kterém těžiště vystoupení cílilo především na největší hitovky z prvních dvou řadovek a taktéž na nějakou tu skladbu z nového, letos vypuštěného alba. Zajímavým poznatkem byla velká hlasová podobnost právě Briana Allena na legendárního Davida Waynea a taktéž, že se veteráni svou hudbou stále obstojně baví. Za bicími se u METAL CHURCH blýskl světoběžník Ken Mary, kterého jsme ještě vloni měli možnost vídat v sestavě spřízněných FLOTSAM AND JETSAM. Napumpovaný Groove/metalcore od GUILT TRIP měl po stránce nasazení, energického a svěžího způsobu vyjádření opravdu něco do sebe, ale zhruba někdy kolem páté skladby člověk zjišťoval, že by to chtělo také nějaké výraznější skladby, které by dovolily kapele vybřednout ze zhluku groove metal/hardcore tlaků a obvyklostí. Nejsem stylový fanoušek, ale u těchto kapele HATEBREED podobným kšiltovkářům mne upoutal hlavně výborný zvuk a celkové nasazení. Doma bych si podobnou hudbu určitě nepouštěl.

Jelikož jsem si chtěl ELDER vychutnat celé, tak ze SAMAEL na hlavním pódiu vidím jen nějakých dvacet minut. Přestože mám rád symfonický metal a tyhle Švýcary jsem se pokoušel poslouchat už v devadesátkách, nikdy jsem si k nim nenašel cestu. Oproti dalším mi přišli málo melodičtí, což může být zas pro jiného výhoda. V Josefově naživo ale tihle nájezdníci váleli jak sviňa. Měl jsem pocit, že se dívám na dvacátníky, ne kluky o tři generace starší. Vorph koncerty bere se vší vážností a jeho schopnosti ovládat publikum vytvořili skutečně pospolnou atmosféru. Lidé se dočkali i dvou věcí z dlouho odkládané novinky, „Hail to the Sun“ a „Black Matter Manifesto“. Všichni uniformně v černém a přísně černobílá grafika na velkoplošné obrazovce. Působivé.

Na rozdíl od zbytku naší party jsem se rozhodl oželet větší část comebacku NEVERMORE a zamířil na druhou stranu areálu, abych otestoval legendy psychedelického rocku COVEN. Vůbec jsem se letos často utíkal na Obscure stage k rockovějším a méně nadupaným záležitostem. COVEN znamená rituální společenství věřících a jde o chicagskou partu, která pokládala základní kameny okultního rocku šedesátých letech. Připravovala tedy cestu pozdějšímu metalu a spekulovalo se o jejich vlivu na BLACK SABBATH. Na jejich první a nejslavnější desce „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ (1969) mají právě i skladbu „Black Sabbath“. Tahle kolekce je mimochodem souborem velmi dobrých písní, který stojí za poslech i dnes. Do undergroundu tehdy začali zanášet témata čarodějnictví a satanismu, se všemi těmi v současnu módními proprietami jako obrácenými kříži, rituálními obřady a také gestem ďábla/paroháče, které všichni na metalových koncertech používáme. Zpopularizoval ho Ronnie James Dio, ale v muzice s ním přišli už dávno před tím právě COVEN. Dnes z originální sestavy zůstala jen zpěvačka Jinx Dawson. Z někdejší uhrančivé krasavice se stala podobně uhrančivá starší dáma, která se obklopila mladšími hudebníky a musím uznat, že živě fungovali velmi dobře. Muzikanti hráli satanské divadlo přesvědčivě, ale pod kápěmi nešetřili úsměvy a pohodovou náladou. Jinx, která se na začátku vynořila jak jinak z rakve, vypadala sexy ďábelsky se celou dobu chechtala. Vokálně už měla jistější období, ale je jí šestasedmdesát, tak je potřeba sem tam nějaké to zaváhání odpustit. Jako největší odvaz vystoupení bych označil „For Unlawful Carnal Knowledge“, což je jen skrytý název pro Fuck (na konci šedesátých let byla společnost ještě slušná, takže se takové věci musely skrývat). Viděl jsem většinu koncertu, ale po sort of hitovce „Wicked Woman“ to balím, abych stihnul alespoň pár skladeb NEVERMORE. Jsem opravdu rád, že jsem COVEN viděl. Legenda a naživo navíc stále solidní.

NEVERMORE padli tedy za oběť na oltáři satanismu a já viděl dva tři songy závěru setu. Vzkříšenci vypadali dost nabušeně, skvěle působil zpěvák Berzan Önen připomínající dvoumetrového grizzlyho s vousiskem, kterým by mohl zametat podlahu. Především však dával lehce všechny party Warrela Danea, což bylo základem pro úspěšnou resurekci souboru. Víc řekne asi Stray.

na NEVERMORE určitě dojde, ale já se nejdřív pozastavím u předchozí kapely. Švýcarští SAMAEL totiž letos slaví třicet let od svého nejúspěšnějšího alba „Passage“. Osobně jsem k hudbě téhle kapely vždy zastával docela chladné stanovisko a v podstatě ji nikdy neposlouchal. Proč tomu tak bylo a je, jsem si potvrdil právě i letos v Josefově. Na mne působí hudba od SAMAEL prostě monotónně, strojově a chladně. Oceňuji vitalitu hudebníků, na kterých je poznat, že se i coby pokročilý padesátníci udržují v dobré kondici, oceńuji zápal, profesionalitu a pevnou zvukovou stránku, mně však jejich hudba nebaví. Necítím její bujení, život, proměnlivost, jen strojově chladný lauf. Famózní vystoupení vystřihli záhy na Marshall stage znovuzrození Američané NEVERMORE s novým frontmanem, tureckým silákem Berzanem Önenem, který svým hlasem prakticky dokonale připomenul odkaz skvělého Warrela Danea. Jeff Loomis mohl být po všech stránkách spokojený a sám doslova udával svými kytarovými kejklemi ráz celého koncertu. Na kytarovou dvojici jej doplňoval mladší hudebník Jack Cattoi a rytmickou souhru k Van Williamsovým bicím obstaral další čerstvě příchozí - rovněž Turek - Semir Özerkan. Jeff Loomis s bubeníkem Van Williamsem potvrdili, že i obklopeni novými spoluhráči mohou pomýšlet na pokračování cesty své famózní metalové mašiny. Zněly samozřejmě velké fláky historie v čele s „Beyond Within“, „Narcosynthesis“, „Born“ či „The Heart Collector“, přičemž sám jsem za největší trhák považoval především závěrečnou „Enemies Of Reality“. Určitě jedno z top pěti vystoupení celé akce a to nejlepší z celého středečního dne.

Americkým KYLESA, peroucím se od začátku vzadu na Obscure stage se zvukem a tudíž i atmosférou vlastního výstupu, se návrat do pevnosti vlastně ani moc nevydařil. Jejich set působil docela jednotvárně, zahuhlaně a jakoby jej hrála alternativní metalová kapela okresního formátu. Po čtvrté skladbě tedy odcházím jinam a šetřím síly na něco, co za to bude stát více. Těšil jsem se na IOTUNN, ale z návštěvy koncertu u mne z logických důvodů sešlo. I když jsem na něm vlastně na párminutový skok byl. O co tedy šlo? Nikdy jsem neměl rád uzavřený hradební prostor zvaný Octagon, když je toto nádvoříčko, tento zděný kotlík, nadmíru zaplněn a ještě do něho dál a dál proudí další a další fanoušci, vyvolává tahle situace u mne nedobré pocity. Pořadatelé navíc od určité hodiny zakazují divákům vycházet jednou ze dvou příchodových cest, přičemž dovnitř sem proudí stále nový natěšenci, z druhé strany je naopak průchod ven zatemován přihlížejícími právě konaného koncertu. Zkrátka a dobře, dal jsem opravdu jen pár minut a pak jsem se probíjel ven a to v protisměru k proudu dovnitř se hrnoucí masy. Co si budeme říkat, zas tak úžasní ti Fajeřané prostě nebyli. Z toho co jsem slyšel, jsem rozhodně v úžasu nezůstal, vše pak korunoval jakýsi zpívající fatalista v jejich čele, stojící ve čtyřicetistupňovém vedru na pódiu v bundě s huňatou kapucou. Rychle pryč – dusím se!

Vracíme se na na Obscure, kde hraje sludge/psychedelický rock s elektronickými prvky KYLESA. Začíná se o čtvrt hodiny později a frontwoman Laura Pleasants se omlouvá, že se jí rozbila kytara. Je viditelně rozladěná (zpěvačka, ne kytara…), což poznamenává celé vystoupení. Nebo je tak přinasraná vždycky? Mám rád některé věci KYLESA, zvlášť ty podbarvené elektronikou. Z pódia se na nás ale line jen unavený post punk od unaveně působících muzikantů. Bordel a ne úplně držící pohromadě. První mírné zklamání festivalu.

Mám v úmyslu jít na IOTUNN, ale už je to 20 minut po jejich začátku v Octagonu a procpávavaje se dovnitř potkávám Straye a Mauglího, kteří mě informují, že to nedává smysl. Nu co, za poslední rok jsem je viděl dvakrát. Co naopak smysl dává, je poprvé zamířit do šatlavy a při pár pivech vyhodnotit první den festivalu. Prošvihávám tedy další méně důležité položky programu jako PERIPHERY a SÓLSTAFIR. Po hodině a půl a třech kouscích jdu vystřízlivět procházkou opět do zadní části areálu, aby mě úplně neminul fenomén KIM DRACULA. Australský muž/žena pro sebe používá osobní zájmeno „oni“ a jejich identita je stejně komplikovaná jako hudba, kterou oni produkují. Pop, jazz, funk, trap, death metal a podobně chameleonsky se vyjadřuje vokálně, kde přeskakuje z operního tónu k popu a chrochtu nebo kvílení. Podle jedněch hrůza, podle jiných genialita. Na mě jsou oni příliš zběsilí a neukotvení. Mám rád proměnlivou hudbu, ale tady se může každou chvíli stát cokoliv. Nejde o nezábavnou muziku, zejména naživo, ale čtvrt hodina mi stačí, abych byl ukojen. Víc nepotřebuju a mířím na TRIPTYKON.

Energicky rozjetý thrashing od neposedných amíckých fanatiků MUNICIPAL WASTE srážejí mantinely vlastního stylu, především pak průměrné vokální schopnosti jejich frontmana. Ono by se vlastně jednalo o docela obstojný band, nebýt právě této věci a rovněž sporadického výskytu také nějakého neotřelého momentu, které by partičku vyvedl ze škatulky thrashe pro thrash. Takhle mě z toho vychází hudba, kterou si na koncertě v čase kratším než je půlhodina rád ochutnám, ale tahat si jí do každodenního života na druhou stranu moc nechci. Jejich vystoupení na Sea Shepperd mělo však říz a energii a vlastně hodně z přítomných bavilo. Větší pozdvižení pro mne bezesporu znamenali Gabrielovi TRIPTYKON, kteří zahájili svůj set ve velkém stylu několika skladbami z repertoáru slavných CELTIC FROST, kde, jak známo, Thomas Fischer coby šéf působil a v jejichž řadách se coby jeden z průkopníků evropského black metalu proslavil. Zazněla i nesmrtelná klasika „Cyrcle Of the Tyrants“. Potěšilo mne zjištění, že monolitický band působí stále hodně neurvale a démonicky a má v sobě dostatek charisma na pokračování vlastní cesty. Je však pravda, že už by to chtělo třetí regulérní album. Tohle byla zkrátka esenciální záležitost plná hluboké temnoty, jež dokázala dodat nadcházející noci na té správně dusné atmosféře. Za mne se jednalo spolu s NEVERMORE o nejlepší koncert středečního dne!

Jelikož nejsem žádný velký fanda ani znalec první vlny black metalu, tak tenhle výlet beru jako další pokus o doplnění základního vzdělání. Od Fischerovců se mí líbí „Aurorae“ nebo „Shatter“ a pár dalších věcí, ale čtrnáct minut „Synagoga Satanae“ poslouchat nepotřebuju a nudí mě. Lidi předtím nadšeně vítají jiný song od CELTIC FROST „A Dying God Coming Into Human Flesh“ a táhlou produkci osvěží rychlejší „Messiah“ od HELHAMMER. Komu čest, tomu čest a Thomasi Gabrielu Fischerovi určitě patří veškerá úcta za to, že pomáhal budovat extrémní metalové žánry, ale já spíš čekám na konec. Plusem je dobrý intenzivní zvuk i to, že tenhle chlápek s vizáží šedivého mesiáše vypadá jako příjemný a milý děda. „Jdu si naladit kytaru, ne že byste vzhledem k tomu, jak hraju, slyšeli nějaký rozdíl...“

Blackový večer pokračuje post-metalisty AMENRA, které jsem už nějaký čas chtěl vidět, ale nelákalo mě jít na samostatný koncert. Jde o ten typ hudby, kdy musíte milovat dlouhé táhlé stejnosměrné kompozice a dostat se u koncertu trochu do transu. Loni mi takhle na stejném místě zafungovali CULT OF LUNA, zejména když jsem měl v sobě asi tři piva. Letos jsem na jejich belgických příbuzných musel být vzhledem k blížícímu se odjezdu vozem střízliv, a tak jsem si jen potvrdil, že zvládnu rád jednu, dvě, maximálně tři skladby, ale vydržet ho hodinu, tak to není pro mě. Riffy mají těžkotonážní jak kladiva a místy nápadité, ale celkově jde o produkci velmi monotónní. Disponují také jedním z nejnepříjemnějších krákorů, který je navíc v každé písní takřka stejný. Dál si je dám občas doma, na koncert nepotřebuju. Ale chápu, že mohou být lidé jejich produkcí uhranuti.

Už to bude znít zas trochu monotónně ode mě, ale ani finální BATUSHKA mi nepřinesla kýžené potěšení. Středa prostě nebyl můj den (na rozdíl od čtvrtka). Na ně jsem se přitom těšil nejvíc, jelikož jejich dvě desky mám rád. Hráli se ale spíš ty pomalejší a rozmáchlejší skladby, zatímco já radši jejich zběsilé rychlovky. Věděl jsem, že vystupují převlečení za východní popy v kápích a podobně, ale to různé žehnání, oltáře a mávání kadidlem mezi písněmi bylo moc Taková potěmkinovská šaškárna. Chápu, že to je image, a kdybych byl asi na samostatném koncertě v přítulnější hodinu, tak budu mít víc trpělivosti, ale takhle o půl druhé ráno jsem jen chtěl, aby prostě zahráli nějaký smrtící black. Oceňuju ale, že s sebou vezou tři sboristy (také zakuklené) a že ty chorály v církevní slovanštině nepouštěli z pásku.

Stray, Gazďa

Řada použitých fotografií převzatých z oficiálního FB profilu festivalu.