BRUTAL ASSAULT 2026 - Pevnost Josefov, 5.-8.srpna 2026, sobota - den čtvrtý

Poslední den povedeného festivalu. Počasí bylo zas mírnější a sestava opět našlapaná. Jako obvykle jsem dorazil v časnější odpoledne. Moje nadjá plánovalo začít arizonskými thrashery SACRED REICH, ale viděl jsem je loni na Basinu, takže jsem se rozhodl déle relaxovat v Hradci a odstartovat něčím jemnějším. Po vstupu do areálu procházím okolo hlavního pódia během jejich produkce a překvapuje mě, jak je na nich těsně po druhé odpolední plno. Tvoří se dokonce takové ty dlouhé nudle okolo stánků s pivem až na hlavní ulici, které jsou typické pro večerní produkce. Návštěvníci festu mají zjevně rádi sympaťáky okolo věčně usměvavého Phila Rinda víc než organizátoři předpokládali. Koncert prý byl výborný a jak teď článek spisuju, tak je mi líto, že jsem se nevykopal dřív. Letos bychom měli po sedmi letech dostat další desku a kapela tvrdí, že půjde o pěkný nářez.

Já však jen proplul okolo směrem dál do pevnosti, neb v zadní části areálu nás čekala jedna ze speciálních show tohoto festivalu. Dnes méně známá skupina se zvláštním názvem THE 3RD AND THE MORTAL si Josefov vybrala pro jednu z několika letošních show, na kterých pokračuje v oslavách třiceti let od vydání první desky „Tears Laid in Earth“. Norové se po více než dvaceti letech dali dohromady na několik show loni a letos ve velmi občasném koncertování pokračují, takže jsme měli velké štěstí. Tahle parta byla vůbec první, která se pokusila spojit jemný a rozněžnělý ženský vokál s tvrdou muzikou a výsledkem byla zcela nová cesta pro doom metal a další lyričtější subžánry. Jejich vliv vidíme dodnes a mohli jsme jej sledovat například o dva dny dříve v produkci DRACONIAN. Jako inspiraci pro založení NIGHTWISH tuhle desku udával i Tuomas Holopainen. Plac vzadu je volnější, než jsem v posledních dnech zvyklý, lidi tyhle doomery asi tolik neznají, ale koncert je velmi působivý. Je vidět, že vystupování je pro ně pořád ještě vzácnost, ke které přistupují jako ke křehké květině. Z kapely je cítit zdvořilost a září z ní touha užívat si tyto okamžiky, kterých možná nemusí být mnoho. Zvláště ze zpěvačky kari Rueslatten, která z kapely odešla hned po vydání zmíněného alba, aby se vrátila až před tímto turné. Jemná a milá blondýna, která si s publikem mezi písněmi přirozeně povídá a má zjevně radost, že tu s námi je. Šest písní prastarých klasik atmosférického doomu a jedno z nejpůsobivějších vystoupení letoška.

Velmi sympatické vystoupení zde znovu předvedli arizonští SACRED REICH vedení nesmírně ukecaným a dobře naloženým Philem Rindem. Průřezu jejich diskografií nescházelo takřka nic, takže došlo jak na položku z debutové desky „Ignorance“, několik písní z nejslavnějšího alba „The American Way“, jehož titulní song s chytlavým riffem vlastně celý set zahájil, ale také jednu věc z opomíjeného alba „Independent“ z roku 1993, či také něco z posledního albové zápisu „The Awakening“. Phil promluvil o brzy realizovaném zbrusu novém materiálu a trochu i o politické a celospolečenské situaci u nich doma ve Státech, a protože pro kapelu nebyl problém posluchače dostat do dění i po stránce hudební, už od začátku jejich koncertu pluli crowdsurfeři nad hlavami početného davu přihlížejících. Ochranka stojící v uličce mezi diváky a pódiem měla opravdu plné ruce práce. Já se v těch minutách nacházím nejblíže pódiu za celý festival, v jednu chvíli dokonce asi cca 3 metry od zábradlí, a tak mě v jednu chvíli nezbývá než nechtěně (nicméně nutně) držet nad sebou metrákového týpka, co ve vzduchu třepetá končetinama a pluje nad hlavami. Až mě v jedné vteřině napadlo - Kam všichni sakra zdrháte? Hele, jsem starej chlap, nerad bych se dočkal vyhřezlé plotýnky, co kdybych se na něj taky vy... , pustil ho na zem a prostě odešel? :-) Nicméně držím. Koncert byl zakončen stylově a sice skladbou „Surfin´Nicaragua“ ze stejnojmenného EP z roku 1989. Celkově tak výstup Američanů hodnotím velmi kladně, takhle vypadá inteligentní thrash metal. 

To sprostí newyorští dědkové z DEMOLITION HAMMER znovu dokázali, že v sobě mají stále vnitřní nasranost a divoké nastavení. Jejich thrash/death metal z počátku devadesátek vlastní stále potenciál navodit u fanouška povzbudivé pocity a touhu po starých časech, jenže...jenže ta doba je dávno pryč a tahle kapela nikdy nedělala skladby, které by si zapamatovaly davy. Škoda tedy jen, že to celé nemá nápaditost old-schoolových alb brazilské SEPULTURY a že zvuk tentokrát nebyl úplně z nejlepších.  

Další zážitek nemůže být kontrastnější. Přicházím z intelektuální městské kavárny, kde se řešila filozofie, na rodeo amerického venkova. Na hlavním pódiu producírují thrasheři DEMOLITION HAMMER. Béčka žánru, ale jsem na ně zvědav. Nikdy jsem je neviděl a v Česku byli zatím jen dvakrát a naposledy před covidem. Trika, kraťasy a muzika, které se říkalo kdysi deathrash. Kolik fucků a shitů se dá říct v jedné větě? Tady ti chlapci ukazují, že žádná jiná slova takřka nepotřebujete. „Jste zasraný zmrdi a nám se takovýhle sračky líbí,“ zní z pódia a publikum tyhle existenciální perly nadšeně kvituje. Slušný odvaz nebo „pořádná mrda“, když použiju slovník kapely. V moshpitu se prohánějí dva tyranosauři a já držím celý set s nimi. Newyorčané nevydali třicet let žádnou desku, ale to se má teď prý změnit. V pevnosti z ní zazněl nový song „Vendetta“ a možná se jednalo i o celosvětovou premiéru. Následují klasici death metalu MONSTROSITY a já ze zvědavosti zůstávám na dvě ukázky. Murmur Eda Webba je opravdu ukázkově hluboký, ale jinak na tento letmý poslech neslyším nic, co by mě nutilo zůstat dál.

Po občerstvující pivní diskusi v kobce se vracím na své oblíbence INSOMNIUM, ale přiznávám, že mi toto jejich vystoupení příliš nesedlo a moc jsem si z něj neodnesl. Nebylo to výkonem kapely, ten byl spolehlivý. Možná jsem byl myšlenkami jinde, ale měl jsem chvílemi potíž poznat i své dlouhodobě oblíbené skladby. Těmto melancholickým Finům lépe sluší temnota večera než rozpálené slunce. Navíc dva nové singly (oba byly přehrány) z blížící se desky jsou prostě slabé. Bylo by taky fajn, kdyby kapeka nějak připomněla desetileté výročí od vydání své nejlepší desky „Winter´s Gate“, ale to se zjevně nestane. Tahle deska se musí podle kapely hrát celá, ne rozsekaná na části, takže z ní pro jistotu deset let nedali nic.

Zatímco v předchozích dnech bylo v Jaroměři deathu pomálu, sobota se blyštěla v odlesku tohoto extrémního kovu. Umístit ale následující VADER na Obscure se ukazuje jako dramaturgický přešlap, neb je tam narváno úplně nejvíc, co jsem letos zažil. Zdá se, že sem dorazila polovina Polska. Nechce se mi tlačit dopředu, tak různě měním placy mezi kopečkem, cisternou a stánkem a celkem si tento old school death vychutnávám. Piotr Wiwczarek se tu zjevně cítí jako doma a po počátečním pozdravu „Dobrý večer, Česká republiko, ahoj Brutal Assaulte, dobry večer zkurvysyni“ na nás už mówi po polsku, ale je to příjemné a osvěžující.

Běží už čtvrtý den akce a oplachovat hlavu studenou vodou, tak jak často činí Gazďa, v žádném případě nepotřebuji, prakticky jsem to za celé čtyři dny ani jednou neudělal, tak proto podobné věty v mé části textu úplně chybí, ale možná by zde chyběly, i kdybych tak činil. Nevím. Nechci nikoho zdržovat ani informacemi o tom, kde jsem relaxoval a co jsem ve které části dne jedl. Jasně, pitný režim jsem dodržoval především v Šatlavě na vršku na začátku Lemmyho uličky. Přejděme tedy k důležitějším skutečnostem. 

Fascinovaně přihlížím po zvukové stránce prostorově koncipovanému, mocnému a sugestivnímu vystoupení švédských CANDLEMASS. Doom metal v jejich podání je vyloženě lahůdkový, a to i přestože zpěvák Johan Langqvist má již svá léta a jeho hlas již není schopen prezentace někdejších výšek. On sám se hlasově drží již v nižších polohách, ale skladby, které hodinu majestátně duní hlavním prostranstvím festivalu, to nikterak nepoškozuje. Ty vesměs přinášejí to nejzajímavější, co zde mohl návštěvník z old-school metalové klasiky slyšet. Krásně čistý zvuk a velká síla, tohle mne napadalo, když kvintet spustil výběr svých prastarých klasik jako „Crystal Ball“, „Bewitched“, „Mirror Mirror“ či „Solitude“. Za mne další z osobních vrcholů akce. Šéf a baskytarista Leif Edling dva dny před vystoupením oslavil své třiašedesáté narozeniny a mohl být tak velmi pyšný, že jeho celoživotní kapela stále splňuje přísná měřítka kvality a jde z jeho spoluhráčů velká chuť do hraní. Dechberoucím jsem shledal jak výkon obou kytaristů Mappe Björkmanna a Larse Johanssona, tak hromovládného bijce Jana Lindha za bubenickou soupravou. Stále skvěle šlapající mašina sabbathovského metalu!

Na americké blackgaze stálice DEAFHEAVEN jsem na zadní scéně jen na skok a pozoruji zde, jakou intenzitou ono vystoupení vládne. Nepřekvapuje mne to! Tahle kapela má opravdu co sdělit. Z pódia se valí opravdová masa energie, až se člověk lekl. Frontman je skutečně nezastavitelný, v naprosté koncentraci, neustále v pohybu a burcující, spjatý se vším děním na pódiu i mimo něj. Za mne jde však o hudbu tak trochu monotónní, poplatnou své subžánrové škatulce, v níž samozřejmě DEAFHEAVEN patří k nejzajímavějším. V jejich zvuku si všímám větší inklinace k hardcoru než bych si býval předběžně myslel. Každopádně v tom byla spousta potu a energie a lidi to, myslím, celé hodně bavilo. Škoda jen, že jsem na ně měl jen patnáct minut.

Další CANDLEMASS na hlavním jevišti mají odhadem oproti Polákům třetinovou až poloviční návštěvnost a nemám problém proniknout ze strany až těsně k muzikantům. Na plachtě visí „40 let doom metalu“ a přesně takhle si tu připadám. Jako ve starém auťáku, kde už ne všechno funguje. Dávám si „Bewitched“, „Mirror Mirror“ a ještě něco a vracím se dozadu, abych si našel plac pod pódiem na DEAFHEAVEN, protože tyhle kluky chci vidět zblízka. Nejsem zklamán a myslím, že nebyl nikdo, jelikož tohle byla oproti svíčkařům raketa SPACEX. Zejména z frontmana George Clarkea nejde spustit zrak. V civilu asi velký sportovec, jinak si nedovedu vysvětlit tu energii. Ten chlápek tam lítal jak na pružině. Co takhle publiku předá, to mu lidi zas odevzdají. Divoká jízda rozdivočela dav a moshpity byly pod pódiem exkluzivní. Zas tolik tuhle hudbu nežeru a Clarkeův vokál je až moc screamo jednorozměrný a na dlouhodobý poslech nepříjemný, ale když se spustí třeba taková „Magnolia“ nebo závěrečná „Winona“, tak je těžké tomu odolat.

Vracím se do přední části areálu, kde mne za zvuků skladby „Leprosy“ čeká pozoruhodná řežba od LEFT TO DIE. Původně koncertní projekt někdejších členů Schuldinerových DEATH z konce osmdesátek a frontmana od GRUESOME však letos vydal regulérní debutovou desku vlastních skladeb. To, co mne však na koncertu láká, jsou především staré klasiky od DEATH. Vystoupení má skvělý zvuk a pořádný tlak, stejně tak lze cítit esprit starých časů, kdy se death metal teprve klubakl na světlo. Kytara Rick Rozze má prakticky totožně jadrný zvuk, jako onehdy v časech malomocenství. Nezbývá než si tu rubanici prostě užívat. Zprvu jsem nepočítal, že se u vystoupení nějak dlouho zdržím, ale nakonec jsem velmi rád zůstal na celé. 

Skvěle připraveni byli v Josefově rovněž Norští vládcové ze SATYRICON, kteří dodatečně naskočili do festivalové soupisky za odřeknuvší CRADLE OF FILTH a úlohy sobotního headlinera se zhostili zodpovědně a s patřičným zápalem. Fanoušky tak čekal obligátní průřez největšími hitovkami seveřanů, jaký tady od této kapely již zazněl nezčetněkrát, neb SATYRICON zde patří k hodně často vystupujícím veličinám. Těší mne, že má nejoblíbenější blackmetalová kapela všech dob si stále udržuje velmi dobrou formu a mnoho lidí baví. Stejně jako v případě loňského vystoupení, patřil i letošní půlnoční koncert SATYRICON k ozdobám celé akce. Kapelu jsem za život viděl určitě více než desetkrát, z toho minimálně pětkrát (spíš šestkrát) zde v Jaroměři. Tohle se zkrátka nikdy neomrzí.

Na LEFT TO DIE tak přicházím až k závěru a mohu pouze konstatovat, že před hlavním pódiem je opravdu hodně plno až dozadu na hlavní bulvár, což je pro mě trochu překvapivé, neb před pár lety se producírovali v Praze jen ve Futuru. Terrymu Butlerovi a spol. to šlape výborně, ale já to brzy otáčím zpátky, neb chci vidět alespoň kusy z překrývajících se setů CRYPTOPSY a WARDRUNA. Ani u jednoho z uskupení se nepovažuju za potenciálního fandu, jen za letmého zájemce, ale chci si udělat alespoň nějaký názor. Těžkotonážní death CRYPTOPSY jsem se občas doma pokoušel poslouchat, ale nešlo mi to a návštěvou jejich produkce jsem si potvrdil, že to je do budoucna asi dál zbytečné. Hodně natlakovaný papiňák, kde se pořád něco děje, ale technika, chaos a vrstvení tónů zde vládnou nad jakoukoliv přehledností, riffovostí, neřkuli melodičností. „Totální přemrd,...“ jak za mnou filozoficky poznamenal nějaký dvacetník. Příliš náročné pro moje uši a můj mozek. V naprostém kontrastu k této hydře je pak performance jedněch z hlavních hvězd festivalu alias norského historického folku WARDRUNA hraného na dávné nástroje. Rozumím, oč jim jde a že se snaží vyvolat duchy přírody v nás a navázat na dávné tradice. Kopčem, Mamutík… Ani to není špatné a oproti HEILUNG nejde jen o šamanství, ale skládají i skutečné písně. Věnuju dění na zatemnělém pódiu necelou půl hodinu a jsem spokojen. Víc ale nepotřebuju. Možná mám štěstí, protože žena jednoho kolegy z konkurenčního média pak říká, že z lidí vysávají energii…

...Já si chci baterky naopak dobít, a to na následujících SATYRICON. Slyším všude možně, že zvuk nebyl dobrý, ale já jsem si ničeho vážnějšího nevšiml a z mého pohledu se jednalo o povedený koncert. Sebevědomá kapela, která si nepotřebuje nic dokazovat. Profesionálně a energicky odehraný set, kde tomu všichni dávali sto procent. Přede mnou nějaký latino točí půlku koncertu mařenou u země jako o život a u toho občas mimo rytmus vykřikuje kusy textů a mává pěstičkou. Zjevně jsem svědkem splněného snu. „Black Crow On a Tombstone“, „Now, Diabolical“, „The Pentagram Burns“, „Fuel For Hatred“. Pecka stíhá pecku, ale já musím bohužel před koncem setu pryč, protože potřebuju zaujmout dobré místo před BORKNAGAR, které jsem nikdy neviděl a jež pro mě byli jedním z hlavních lákadel celého letošního klání.

Oproti vizuálně přísně sladěným satyrům jsou jejich norští spolubojovníci oděni, jak se jim zachce. Objemný Vortex měl na sobě jakousi barevnou mikinu KISS, která vypadala jako hokejový dres, a vedle stojící střízlík Lazare se zas v triku bez rukávů podobal nějakému jogínovi. Ani tady už se dávno nehraje black metal, ale pestrá a zajímavá progrese, kde black občas vystrčí růžek nebo dva. BORKNAGAR přehráli osm věci a až na šestadvacet let starou „Colossus“ bylo vše z posledních tří alb. Když se jako třetí spustila „Up North“ z předposlední desky, dostal se kotel do varu nejmíň devadesát stupňů a co mohlo zpívalo. Takhle poznáte, když je kapela stále relevantní. Existují třicet let, ale mají dostatek nového materiálu, který považuje za lepší a lid ho miluje. Zvukově vše klaplo a vokální harmonie mezi hokejistou a jogínem byly úchvatné. Ani jedno šlápnutí vedle, ani jeden falešný tón. Vypíchnul bych ještě „Summits“, tedy úvodní majestátní song z poslední desky, na které opět trochu přitvrdili, což bylo na koncertě jen dobře.

Je půl druhé nad ránem, hlavní pódia už jsou zavřená, ale několika tisícovkám lidí se stále ještě nechce spát. Někteří popíjejí, jiní se stále krmí, další jen tak posedávají. Jsou i tací, kteří v tuhle chvíli stále nakupují desky nebo serepetičky. Mně se také ještě nechce letošní festivalovou sezonu končit, tak jdu omrknout několik songů CARPATHIAN FORREST. Opět jedna ze slavných skupin, které jsem historicky moc nedal. Spíš už jen tak přemítám nad všemi těmi zážitky, než bych skutečně poslouchal. Letošní Brutal mi přinesl hodně spokojenosti, emocí i poučení. Je to festival pro mozek, srdce i mojo a já už se těším na další ročník.

Rovněž se těším na příští ročník a z možných i nemožných headlinerů bych si do příště přál koncerty z řad měkčejších obrů, jmenovitě loučící se MEGADETH a obnovené FAITH NO MORE, no a pokud by se vám to vážení pořadatelé jako zdálo moc, a pro uspořádání drahé, tak místo FNM tedy alespoň ty sanfranciské MORDRED, to jenom tak na okraj, jako takové pidi přáníčko týkající se kult old school kapely, co zde nikdy nehrála! Potvrzených je už teď spousta mých favoritů (v rámci známé čtyřicítky mne zajímá 12 jmen) v čele s CARCASS, MERCYFUL FATE a EMPEROR, takže spokojenost. Nepohrdl bych Jerry Cantrellem. Cože? Říkáte, že je drahej? Hm. Škoda. Potěšili by NINE INCH NAILS, A PERFECT CIRCLE, QOTSA (pravděpodobně ještě dražší) a spousta menších a větších stálic, ryb malých, středních i opravdu velkých. METALLICA zde fakt asi nebude, trefy do černého jsou tedy u mne jako vždy směrovány na OVERKILL, TESTAMENT, ANTHRAX, MASTODON a OPETH, svět se točí dál a život fiesty pokračuje povzbudivým směrem, tahle akce mě prakticky za posledních patnáct let poskytla úplně všechno, co v rámci příslušné hudby můžu vidět a slyšet, takže ... vlastně ke štěstí nepotřebuju už vůbec nic. Díky a znovu za rok!

Gazďa, Stray

Gazďa - nejlepší koncerty: BLACKBRAID, BORKNAGAR, AMORPHIS, DEICIDE, DRACONIAN, THE 3RD AND THE MORTAL, CASTLE RAT, SVENTEVITH, AURA NOIR, COVEN, ARTHUR BROWN, DEAFHEAVEN, OLD MAN´S CHILD.

Stray - nejlepší koncerty: NEVERMORE, TRIPTYKON, DEATH ANGEL, BODY COUNT, AMORPHIS, ALCEST, CORONER, MARDUK, SACRED REICH, CANDLEMASS, LEFT TO DIE a SATYRICON.

Mauglí - nejlepší koncerty:  CORONER, SATYRICON, CANDLEMASS, TRIPTYKON, DEICIDE, LEFT TO DIE, GRAVE, DEATH ANGEL, MORTAL SIN, METAL CHURCH, ALCEST, KITTIE.