BRUTAL ASSAULT 2026 - Pevnost Josefov, 5.-8.srpna 2026, pátek - den třetí

V pátek bylo počastí klidnější, celkem příjemně a část dne i pod mrakem. Nemuseli jsme se tak často ochlazovat vodou z cisteren, které byly vhodně rozmístěny v obou hlavních částech areálu. Pitné i užitkové vody byl po celý festival dostatek a za to patří organizátorům pochvala. Stejně jako hasičům, kteří nás pravidelně kropili a čehož jsem vždy využíval. 

Původně jsem plánoval dorazit už na druhou na skotské epiky SAOR, ale dvě hodiny po nich mě v areálu nic nelákalo, tak relaxuju a přicházím až těsně před pátou na maďarské alternativce THY CATAFALQUE. Jedno z nejpříjemnějších překvapení během přípravného náslechu na festival, k němuž mě navíc přivedl zdejší čtenář gotta (díky!). Zajímavě zpěvné až popové melodie doplněné o tvrdý spodek a trochu elektroniky s puncem jinakosti – hudební složkou i využíváním maďarštiny. Tahle alternativnost se ale do pevnosti podařila přenést tak napůl. V některých případech zanechala svou stopu, nejsilněji asi ve skladbách „Napút“ nebo „Embersólyom“, jindy ale studio chybělo a produkce se měnila v tradičnější hopsandu, která svými funkčními ale jednoduchými melodiemi připomínala slováckou zábavu. Až jsem si při pozorování dvou sólových zpěvaček a dvou zpěváků najednou říkal, jestli nejde o nějaké balatonské lidovky. Harmonie mezi pěvci čistého i hrubého hlasu byly každopádně bezchybné.

Do areálu vcházím v průběhu odpoledne, kdy už na jednom z hlavních pódií servíruje svou porci hniloby tuzemská pětice SNĚŤ. Klukům se vystoupení vydařilo, jak po zvukové stránce, tak co do jeho spádu a atmosféry. Nejsem si úplně jistej, zdali na podobně velkou scénu tenhle band patří, určitě bych si zde dokázal představit řadu výraznějších značek hrajících letos vzadu na Obscure Stage, ale budiž, SNĚŤ obstála a sklidila slušný aplaus. Fakt, že organizátoři zvažují ze všech stran každého tuzemského účastníka, vlastně vyhodnocuji velmi kladně. Šermovat lacině se spoustou umístěnek pro české ug-metal štiky, to by byla cesta do pekel. Holt mne zajímá festival reflektující především dění v celosvětovém prostoru!! 

Jižané CORROSION OF CONFORMITY na mne působí jako nejhlasitější kapela celé akce, podobně uši trhající, vystředovaný a hlasitý kravál zde letos nepředvedl snad nikdo jiný, a tak poprvé a naposledy sahám pro špunty a regulérně utěsňuji. To,.co se na nás řítí z pódia, má intenzitu běhu bizonního stáda. Vlastně je mě to až nepříjemné. Zkušená americká skvadra odehrála tedy mimořádně halasný set, ale nad rámec standardu se v rámci vlastní zajímavosti nedostala. Byl to tuším pátý koncert, který jsem od nich kdy zažil, a tak si je zařazuji do fochu - už není nutné vícekrát vidět.

Následuje krátká exkurze do ANIMALS AS LEADERS alias údajného instrumentálního progu. Bubeník Matt Garstka o stylu skupiny mluví jako o „metalové fúzi“ a to by byl asi správnější popis. Jedná se o těžko uchopitelnou metalovou honitbu na dvě osmistrunné kytary a bicí. Basa chybí, ale strun je tu i tak až až. Podle vzoru „čím víc tónů, tím lépe“ tu chlapci se sympatickými úsměvy prohánějí hmatníky. Určitě je to baví hrát, to je ale vše, co k tomu i jako posluchač políbený sólovou kytarou můžu říct. K poslechu tyhle rapsodie nejsou.  

Na Obscure se má úderem šesté objevit další legenda šedesátkového psychedelického rocku ARTHUR BROWN. Po střetu pondělních COVEN s obnovenými NEVERMORE mám podobné dilema, jelikož ve stejnou chvílí mají na hlavní pódium napochodovat resuscitovaní CORONER. Zvolil jsem úplně stejnou taktiku – Švýcary snad ještě uvidím, u výstředního Angličana to je méně pravděpodobné, jelikož šlo o jeho první českou zastávku za čtyřiaosmdesát let. A opět jsem nelitoval. Věk samozřejmě není jen číslo, ale tenhle koncert ukázal, že je Brown stále plnohodnotný performer. Svou vokální i fyzickou formou o jeden dva stupně překonal i o osm let mladší covenovskou Jinx Dawson. Na pódiu si různě poskakoval a občas odhopsal pryč, aby se převlékl do dalšího z bláznivých kostýmů. Vokálně překvapil suverénně jistým projevem, který jistila spolehlivá kapela o několik generací mladších hudebníků rozjíždějících psychedelické i bluesové vály. Chtěl jsem zůstat jen na chvíli a věnovat větší polovinu CORONER, ale koukat na tohoto stále nadšeného děda rock n´rollu bylo fascinující, takže jsem ze Švýcarů viděl nakonec jen tak čtvrt hodinu. Šlapalo jim to náramně a doufejme, že loňská vynikající deska nebyla jednorázovou záležitostí. Na bedně působili přirozeně, šestadvacetiletá pauza byla konec konců jen ve studiu. Nadmíru spokojeně vypadal spiklenecky se usmívající Ron Broder. Víc řekne Stray.  

Švýcarští CORONER stále prožívají dechberoucí návrat na scénu a prostřednictvím comebackové desky „Dissonance Theory“ se velmi rychle dostali do srdcí fanoušků. V pevnosti se velmi rychle dostali do solidního tempa a nakonec jejich výstup patřil k úplně nejlepším v rámci letošního ročníku. Trojice rozjela opravdové hody technické vyspělosti, agrese a brilantního muzikantství. Novinka je v jejich koncertním setu bohatě zastoupena a potvrzuje, že jde o nadmíru povedený a aktuálně znějící materiál, prostřednictvím kterého zažívají CORONER znovuzrození. Celková přesvědčivost a souhra mezi jednotlivými muzikanty nemá konkurenci, a tak si jejich set od začátku do konce užívám, především pak práci kytaristy Tommyho Vetterliho. Švédští smrťáci z GRAVE už minulý rok potvrdili velkou koncertní kvalitu a i letos na Obscure stage přesvědčují o vlastní nabušenosti, znovu tak máme co do činění s prvotřídně pojatým death metalem severské provenience.

Poté přišel čas společně i s Mauglím zasednout do šatlavy a vyhodnotit probíhající den, takže jsem v případě CLAWFINGER viděl také jen druhou půlku. Fandové kapely říkali, že šlo o skvělý koncert, ale mezi ty já nepatřím, i když jsme s bráchou v devadesátkách jednu nebo dvě stočené kazety měli. Koukám, jak lidi skandujou jméno kapely a vtipálek Zak Tell odpovídá: „Je to super, občas totiž zapomeneme, jak se jmenujeme.“ Prvních deset řad lidí během koncertu skáče a na poslední „Do What I Say“ si Švédové přivedli na plac hromadu dětí se sluchátkama, které moc nevěděli, co dělat, ale budou mít zážitek na celý život. Energické, zábavné, hopsavé vystoupení pionýrů rap metalu. Nic hlubokého zde nemá smysl hledat, ale coby přímočará zábava efektivní.

Rovněž američtí PRIMUS zažili ty nejlepší časy v devadesátkách, to znamená v období, kdy jsem se i já seznamoval s hudebním světem. Takže jsem se tehdy nevyhnul ani jim. Dokonce se objevili i na soundtracku k animovanému sitcomu Beavis and Butt-Head o dvou teenagerských metalových vymaštěncích, který později svou dadaistickou poetikou ovlivnili třeba South Park. Tolik bych asi k PRIMUS řekl dobrého. Různě jsem četl, jak byl koncert v pevnosti geniální. Ok, taky se mi nelíbí všechno, třeba opravdu nemusím free jazz, ale věřit, že někdo vážně miluje tohle, tak to je pro mě těžké. Řeknu, jak to cítím, neberte to zle… Pseudointelektuální masturbační nafouklé nic, které je svým pubertálním hraním na umění na podobně debilní úrovni jako animovaná dvojka dlouhohlavců. Potemnělé pódium, na kterém nebylo nic vidět, show žádná, jen plachta. Claypool si tam proháněl baskytaru, něco do toho kňoural a ostatní si systémem brzda-plyn tak nějak pidlikali. Ok, Les umí hrát na basu. No a co, když nejsou schopni zplodit nic zajímavého? Coby bizár do Octagonu třeba jo, ale jako hlavní hvězda celého festivalu? U ANIMALS AS LEADERS aspoň chápu, že by to mohlo bavit hrát je, tady nechápu nic… Ale bylo natřískáno a zpočátku se lidi minimálně tvářili, že je to baví, i když po nějakém čase už se podle mě ty ksichty začaly protahovat. Někteří možná mají představu, že tenhle soubor onanistických zvuků je umění, protože se to nedá poslouchat. Ale co já vím, třeba se to někomu fakt líbí. Já jdu po třech skladbách na buřta, tohle je ztráta času.

Zlepšení nálady i kvality přichází s Nergalovým speciálním projektem tohoto léta, kterým je přehrání vůbec první desky BEHEMOTH „Sventevith (Storming Near the Baltic)“. Česky je Sventevith mimochodem Svantovít, tedy bůh války a hojnosti uctívaný polabskými Slovany. Nergal k třicátému výročí nekoncertuje se svou domovskou kapelou, ale vybral si islandské MISþYRMING. Snad aby zachytili původní syrovost téhle desky, což se myslím podařilo. Polský satanáš lítal po prknech jako démon vypuštěný z pekla. Nevím, jestli to bylo tím, že bez kytary nevěděl, co dělat, nebo se prostě odšpuntoval a bylo by mu to vlastní i jindy, kdyby ho kytara nevázala k mikrofonu. Prodral jsem se až dopředu a úplně do mě vstoupila energie slovanského boha i blackmetalového chaosu. Oproti dnes už vypulírovaným a velkolepým BEHEMOTH byl tohle opravdu čirý (musím bohužel použít slušné slovo) nářez, který nekoukal napravo nalevo. Pokud měl být cílem návrat k blacku ořezanému na kost, tak se to povedlo a sám Nergal jako kdyby dosáhl satanistické nirvány. Na závěr mě potěšila absolutní pecka „Pure Evil and Hate“ z ještě staršího EP „And the Forests Dream Eternally“, ze kterého také párkrát ten večer zapršelo. Nergalův malstróm se kryl s jinou severskou produkcí, konkrétně faerskou zpěvačkou Eivør, která mě také zajímala. Doma mě některé věci tohoto temného folku zaujaly, ale když jsem na poslední čtvrt hodinu dorazil, tak jsem se na paní s bubínkem nedokázal vůbec soustředit. Možná to bylo způsobeno silnými dojmy z předchozího uragánu. V Praze se má Eivør objevit příští rok v březnu, tak uvidíme.  

Samozřejmě že jsem dopředu věděl, že PRIMUS hudebně nejsou zrovna můj šálek čaje, ale aby kapela odehrála svůj bizarně pojatý, nekomplikovaně komplikovaný set takřka v přítmí, čímž jakoby lidem vzkázala – My za vámi nepůjdeme, tak musíte vy za námi, tak podobnou troufalost zde prakticky nepamatuji. Čekal jsem chaotické baskytarové hody v záplavě pestrobarevného rejdění, šílený funk i kolotoč avantgardních feelů, s čímž bych se srovnal mnohem lépe, ale tahle prezentace v sobě neměla vůbec nic z toho, čemu bych chtěl jít naproti, takže odpovídám – A víte co, milí zlatí PRIMUS, já se k vám přibližovat nechci! 

V Octagonu mám vytipovanou pravěkou thrashovou lahůdku z Austrálie MORTAL SIN, což je kapela, kterou jsem na konci roku 1989 ve svých takřka patnácti objevil ve stejný den jako americké TESTAMENT. Koupil jsem si totiž na burze kazetu, kde byla na každé straně nahranná novinka od jedné z těchto kapel. Utekla spousta let a z TESTAMENT je velká thrashmetalová instituce, zatímco o MORTAL SIN nebylo prakticky slyšel. Obměněná sestava však na malém pódiu uprostřed osmihranného náměstíčka v hradbách předvádí pozoruhodné sekyrnictví, a to takové, že dokonale strhává kolegu Mauglího, který o tom poté zbytek pobytu básní pouze v superlativech. Z mého pohledu tak trochu přežitý, ale vlastně kvalitně a přesvědčivě podaný thrashmetalový old-school, který čerpá asi nejvíce z METALLICY jejich zlatého věku. A proč vlastně ne?

Po výborném vystoupení švédských GRAVE vzadu na Obscure jsme se přesunuli do Octagonu, kde od 22:30 měli startovat thrash metaloví veteráni MORTAL SIN. Byla to jejich druhá zastávka na srpnovém European 40 Years Mayhemic Destruction Tour k výročí debutového alba z roku 1986 a s ním kapela postupně objede 10 zemí napříč kontinentem. Tahle australská banda mě v mých klackovitých letech jaksi minula a i když jejich jméno občas odněkud vyskočilo, věděl jsem o nich jen to, že už dlouho hrají nějaký ten thrash. Na menší octagonské pódium však vtrhli jak utržení z řetězu a začali to do nás sypat tak, že jsem nestačil zírat. Už od druhé skladby třepu hlavou, podupávám si do rytmu a mám chuť zakleknout jako kdysi za svoji air-guitar a řezat to s nima. Co to sakra je?! Vždyť neznám jedinou jejich skladbu! Postupně do nás nahrnuli 11 věcí, z nichž celých 7 kusů bylo z prvních dvou alb (1986 a 1987). Stray se asi v polovině setu přemístil dle plánu na MARDUK, zatímco já jsem se nemohl odtrhnout od té nečekané jízdy, které ani na okamžik nespadl řemen. Velké finále pak vyvrcholilo titulovkou z oslavovaného debutu Mayhemic Destruction včetně divokého circle pitu. Až po následném poslechu několika pecek mi konečně došlo, proč mě MORTAL SIN tak sestřelili. Ty ostré riffy, odsekávaný zpěv a zuřivé tempo - vždyť je to Kill ‘Em All! Nic ale nekopírují, mají vlastní kvalitní skladby, jen zdařile využívají těchto atributů ze zběsilého debutu METALLICY ku prospěchu věci. Podařený návrat do minulosti a skvělý koncertní zážitek. 

Švédští krkavci MARDUK se předvedli v dobré pohodě a odehráli sice krátký, ale pozoruhodně nabušený set, u kterého mne samozřejmě bavily spíše pochodovější hitovky z posledních období, než ony prastaré velmi rychlé výplachy. Kapela zde již dávno platí za stálici, a tak se u výstupu dá prostě jen konstatovat, že MARDUK odvedli slušný standard před velmi početnou diváckou audiencí. KATATONII stíhám jen v rámci posledních dvou skladeb, zvuk má sice velmi slušný, ale uondaná produkce posledního alba mému dojmu nepomáhá. Asi mám dlouhodobě problém s celkovou ospalostí hudby Tomase Renkseho, kterou stvrzuje právě i konec letošního výstupu.

KATATONIA mi dlouho naživo unikala a koncert v pevnosti ukázal, že jsem o nic nepřišel. Vzadu za pódiem zářil obří jelen v západu slunce nebo svitu ohně a podobně opotřebovaný kýč se valil i z reproduktorů. Hudba unavená a emo bolestná, ale především nijaká. Jonas Renkse se zdál z formy, vydával ze sebe jen krátké tóny, jako kdyby měl potíže ty písně udýchat. I skladby, které jsem znal, bylo těžké rozpoznat. Arthur Brown odpoledne se zdál v lepší formě. Možná byl zpěvák nachlazen, ale i tak šlo o letargické vystoupení, u kterého publikum usínalo. Aby se to nepřihodilo i mě, odskočil jsem si na Obscure na chvíli na MARDUK. Jako obvykle v tuhle hodinu bylo na zadní stagei narváno k prasknutí a já přišel akorát na závěrečné „Panzer Division Marduk“ a „Wolves“, takže nejsem schopen moc ke koncertu říct. Ale probral jsem se dokonale.

V závěru jsem opět musel volit mezi nikdy neviděnými soubory. Před klasiky thrashe VIO-LENCE jsem dal přednost znovuzrozeným OLD MAN´S CHILD a udělal jsem dobře. Výborný koncert, který mohutně rozezněl i ty méně atraktivní songy Galderova obnoveného projektu. Hudba ve stejném stylu, ale koncertně méně teatrální než DIMMU BORGIR, kde je těch samplů a serepetiček asi přeci jen moc. Potemnělá aréna zabarvená především do modrých odstínů, špička melodického blackmetalu a deset zářezů z jejich kariéry v letech devadesátých a nultých. Že je Galder špičkový kytarista, bylo jasné, ale naživo se ukázal také jako zcela spolehlivý zpěvák, který se klidně vyrovná Shagrathovi. Na obzoru je prý nová deska.  

Před VIO-LENCE jsem byl Mauglím varován, že jde prakticky o neposlouchatelnou záležitost, která se vymyká standardnímu pojetí thrashe. Příznávám, že podobný popis mne na zadní stage spíše nalákal, než aby mne odradil. Na rozdíl od něho, mne projev VIO-LENCE nevadí, ony disharmonie mají totiž někdy dokonce kouzlo. Slovy přeplněná hysterická kadence jejich uječeného frontmana zachází kolikrát úplně mimo rytmus, riffy působí zběsile a v počtech, které budí dojem neobvyklé nahuštěnosti. Výsledek si naopak příliš netyká s úhledností. Pravda, je to trochu chaos, ale určitá zajímavost v tom taky je. Zůstávám na nějaké čtyři skladby. Při odchodu z areálu ještě zůstávám na několik skladeb u setu norských OLD MAN´S CHILD, který na mne dělá docela dobrý dojem a určitě naplńuje rozumná očekávání od devadesátkové vykopávky, která kdysi formovala početnou norskou symfo-metalovou vlnu. Z mého pohledu se zde Galder ukázal v dobrém světle a jeho kapela alespoň stála na živých nástrojích a ne na klávesových podkresech. Spokojenost.

Gazďa, Stray, Mauglí