BRUTAL ASSAULT 2026 - Pevnost Josefov, 5.-8.srpna 2026, čtvrtek - den druhý

Ani chvíli sezení a deset a půl hodiny na nohou. To byla má bilance čtvrtečního dne, když jsem se za ním cestou k autu krátce po půlnoci ohlížel. I tak jsem byl ale čilejší a méně vysáklý než ve středu. Teploty se stále pohybovaly nad pětatřicet, takže moje lepší kondice nebyla způsobena optimálnějšími přírodními podmínkami. Den byl ale tak nabušen skvělými kapelami, že mi hudební zážitky dodaly několik kilogramů sil navíc. Vzhledem k mému kamennému ubytování v Hradci jsem se s prvním sluncem nemusel vyplazit ze stanu, tak jsem vynechal ty ranné položky mého původního programu. Omluva CRYPTIC SHIFT a omluva BAEST. Vydali jste dobré desky, ale nešlo to. Nemůžu se hned na začátku schvátit.

Mou první čtvrteční štací byla až stoner rock barbar poetry CASTLE RAT, samozřejmě na Obscure stagei. A hned byla tahle smečka lepší než cokoliv, co jsem viděl o den dřív. Banda nerdů z Brooklynu hrajících stoner doom, máchající meči a s polonahou frontwoman ve stylu 80´s a Franka Frazetty. Ale na rozdíl od třeba AMON AMARTH, kde se také lidi mlátí na pódiu, to bylo takové něžné a lyrické. Ne že bychom potřebovali slyšet historky o tom, jak se někde zrodila nějaká krysa a vidět ji pak pobíhat po pódiu, ale ten naivní způsob, jakým o tom vyprávěla Riley Pinkerton jako nějaká nadšená holčička na školní besídce, byl odzbrojující. Celý nápad prý vzniknul, když hráli show na Halloween a měli s těmi kostýmy větší úspěch. Bez dobré muziky by to ale nefungovalo a tu CASTLE RAT mají. Pomalé zpěvné refrény, solidní doomové riffování, příjemný zpěv. Párkrát jsem si jejich věci před Brutalem protočil a během koncertu, jako když je najdu. Zůstalo mi z nich v hlavě výrazně víc, než bych byl schopen předem odhadnout. Stal jsem se skoro-fanouškem.

Ve čtvrtek po poledni již stojím napnutý jak stanový kolík před třetím velkým pódiem v zadní části areálu, kde ponurým intrem zahajují svůj set newyorští nerdi z CASTLE RAT. Kapela vedená plakátově vyladěnou front-woman Riley Pinkerton dala o sobě v posledním roce solidně vědět a v Čechách vystoupila již potřetí. Rusovlasá čarodějka Riley stála u zrodu projektu, který má posluchače přenést do světa fantasie a něžně bojovných póz. Parádně vystyleovaná image souboru, kdy každý člen představuje jinou bytost z nadpřirozeného světa, posiluje nevšední dojem z koncertu, avšak když tak člověk tenhle loudavý heavy/doom metal pozorně poslouchá a odmyslí si všechen ten luxusní vizuál, je mu jasné, že se v celkové produkci vyskytují díry. Chci říct, že pokud by hudba CASTLE RAT byla tak pozoruhodná a profi jako jejich image, měli bychom už dávno co dělat s velkou hvězdou současné rockové scény, jenže tak tomu není a hudební složka a její skladatelská nápaditost poněkud za vizuálem zaostává. Jako vanilkový zákusek na pětadvacet minut ano, ale víc ani ťuk. Škoda.

Řekněme si však na rovinu, oni i blackmetalový Amíci z BLACKBRAID nebyli o moc lepší. Pod nánosy indiánského divousovství vězela zkrátka nikterak originální hromádka euro-black metalu, který mne určitě neodnesl do jiných stratosfér, než by byl býval čekal srdcař opěvující černý kov, ba naopak, set BLACKBRAID po chvíli působil, že nemá co zajímavého nabídnout. Přestože se kapela energeticky vydávala z maxima, neřekl bych, že jim to nějak nadstandardně hrálo. Když jsem se někdy v druhé polovině setu rozhodl odejít na Marshall Stage, čekalo mne tam mnohem intenzivněji, čistěji a profesionálněji podané vystoupení od holek z KITTIE. Někdejší nu-metalové teenagerky z přelomu milénia se zde předběžně dost možná praly s předsudky a čelily poznámkách na to, zdali na podobný typ festu patří. Osobně jsem však viděl skvěle vyhranou a skvěle znějící ženskou americkou grupu, jejíž hudba sice nevládla žádnou přílišnou originalitou a působila jako směs alternativního rocku a groove-metalu, ale to vůbec nevadilo, protože svým vyzněním doslova rozválcovala na masomlejnkové hadry jak papundeklové CASTLE RAT, tak dětinsky extrémní BLACKBRAID. Ať žije civilnost ROCKU! Respekt!

Vysokou laťku následně přeskočila hned další parta na stejném pódiu. U BLACKBRAID byl potenciál zklamání výrazně vyšší, jelikož se jednalo o jedno z mých vůbec nejočekávanějších vystoupení. Česká premiéra původně one-man-bandu, jehož hlavní postava se naživo obklopila dalšími muzikanty. Trochu nabubřelý důraz na image indiánského blackmetalu a vzývání totemů a tedy i potenciál pro možný průšvih. Na druhou stranu parádní desky kombinující totální odvaz s důraznou melodikou. Budou to umět přenést i na pódium? Odpovědí byl jeden z nejlepších koncertů Brutalu vůbec. Agrese, vývar, rychlost, ale také muzikálnost, libozvučnost, harmonie. Mr. Jon Krieger alias Sgah’gahsowáh se bere zatraceně vážně, nebo možná četl hodně Vinnetoua, protože úsměv ani přehršel slov do jeho repertoáru nepatří. Během čtyřiceti minut ale ze sebe vydal všechno a předvedl tanec s vlky, který rozproudil snad i ty ovce, co se tam na vrchol pevnosti chodily napást. Největší nadšení způsobila „The Dying Breath Od a Sacred Stag“, což byl jeden ze dvou zástupců ze třetí – a zatím myslím nejlepší – desky souboru z loňského roku. I ostatní položky ale fungovaly dobře. Snad se dočkáme i plnohodnotné zastávky v našich končinách.

Nabuzen měrou vrchovatou přecházím na hlavní pódium, abych si potvrdil, že ve čtvrtek asi nemůžu sáhnout vedle. BLEED FROM WITHIN jsou metalcore, tedy žánr, který mi příliš nevoní. Ale tihle Skotové nejdou primitivní cestou sladkých zpívánek kombinovaných pro strnulý efekt s rádoby drsnými oddíly. Vyvěrá z nich přirozená touha po agresivním a zároveň intenzivně zpěvném stylu. Scott Kennedy také získává cenu pro nejlepšího frontmana mnou viděné části festivalu. Takový ten normální typický Skot se silným krkem, se kterým byste šli rádi na pivo. Rázný, ale zdvořilý. Žádných stopadesát fuckingů, které k nám létají zejména od žánrových souputníků zpoza oceánu. Důkaz, že můžete jako mladík hrát tvrdou muziku a chovat se zároveň jako gentleman, aniž byste působili jako panák. Je třeba také ocenit, že BFW nepoužívají přídatné vokály z pásku. Doprovodný kytarista Steven Jones je výborný zpěvák čistého vokálu, a ještě si pro některé písně přivezli sympatickou Hannah Boulton v ladném klobouku. Pusťte se ten počáteční riff z „God Complex“. I dnes lze tvořit vyhrávky jak od Boha, tahle schopnost nezanikla s koncem BLACK SABBATH.

Zpátky na Obscure Stage, kde kaliformští DEATH ANGEL zkušeně diktují Bay Area thrashing. Vystoupení se kvintetu tentokrát velmi povedlo a nabídlo průřez stěžejními fláky především z novější části jejich historie. Skvělý Mark Osegueda znovu nebyl k udržení a celý set DEATH ANGEL působil jako ukázková prezentace riffovitého žánru. Největší lahůdku pro mne představovalo netradiční uvedení otvíráku „Seemingly Endless Time“ z nejprogresivnějšího a z mého pohledu nejlepšího alba „Act III“ z roku 1990, který zde připomenul, že tahle kapela v jisté době nepředstavovala jen žánrově ortodoxní rubanici. Už teď se těším na brněnský koncert v prosinci, kde by měly zaznít především songy z této opomíjené desky. Přiznám se, že k symfonickému albu od finských WALTARI z roku 1996 jsem si nikdy nevytvořil fanouškovský vztah a navzdory znalosti předchozích alb, jsem tohle dílo vždy opomíjel, či při troše snahy o průnik po chvíli vypínal, takže jej po obsahové stránce vlastně vůbec neznám. V Josefově jsem počítal s tím, že se půjdu podívat jak Kärsty v doprovodu početného orchestru bude působit. Jenže od prvních chvil bylo znovu zjevné, že tomuhle já prostě nepůjdu naproti ani koncertně a vlastně mě to zanechává úplně neosloveného, takže můj pohled na zdejší výstup WALTARI fakt neberte jako kritiku, ale jako názor někoho, kdo zůstává zcela stranou. Místo suomáckého spadlořetězoidního miš maše bez směru a pravidel, jsem se prostě v klidu odšoural do fronty na naducaného hamburgera poblíž největší brutalovské křižovatky. Chci říct, že na WALTARI jsem chvíli byl, ale prostě nic... NIC!

Stylem pokus omyl bych možná ve čtvrtek mohl pokračovat dál, neb dost kapel jsem chtěl vidět, ale skoro žádná z předběžného náhledu na věc nepatřila k srdečním. Nicméně fakt, že jsem nakonec na PSYCHONAUT do Octagonu nešel, byl zapříčiněn pouze předtuchou, jak tam na tuhle jinak skvělou post-metalovou grupu z Belgie bude našlapáno. Chtěl jsem se zkrátka vyhnout tlačence, a tak si jejich výstup určitě nenechám ujít někdy příště, v Praze, v klubovém prostředí, protože jejich poslední album se mi velmi líbí a celkově mám k post-metalu o dost vstřícnější vztah než třeba ke všem metalcoreovým modifikacím dohromady. Zhruba až do osmé večerní mne intuice velí šetřit síly a pozornost. Po jedné Plzínce do skla v Šatlavě tak odcházím mrknout až na BODY COUNT. Ti, světe dív se, fungují skvěle a celkově baví. Jednak tenhle gang působí, jakoby byl posbírán někde na ulici v nechvalně proslulých částech Města andělů, ale navíc dokazují, o jak dobré a s lehkostí se prezentující muzikanty jde. Narubaná mašina vedená raperem Icem T a kytaristou Eerniem C se s tím vůbec nepáře a předvádí intenzivní podívanou, kdy na slayerovský cover Raining Blood navazují sadou vlastních vypalovaček. Zpětně mne dochází, jak byl tenhle výstup zábavnou a celkově charismatickou záležitostí.

Jelikož chci být vepředu na deathmetalovou symfonii WALTARI, tak jsem polodobrovolně i posluchačem koncertu australského deathcoru THY ART IS MURDER, což je jedna z klasických kapel tohoto žánru. Plac mají plný a moshpit energický, ale to je tak vše, co dokážu k této od zásady nepřátelské a nezajímavé hudbě říci. V případě „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C“ jsme se po třiceti letech dočkali obnovené celosvětové premiéry a derniéry zároveň, jelikož Josefov byl jediným místem, kde se třicetileté narozeniny této jediné deathmetalové symfonie odehráli. Pro nepamětníky připomenu, že šlo o – pokud mě hlava ani internet neklamou – první spojení symfonického orchestru a extrémního metalu tohoto typu v historii. Jistě, už předtím se tu a tam objevily smyčce, hoboje, syntetizátory nebo operní zpěv, ale WALTARI premiérově přišli s orchestrem jako rovnocenným partnerem. Navíc šlo o spojení organické, kde obě půlky (+ zpěváci) měli jasně definované a samostatné úlohy, orchestr nebyl jen pidlikajícím doprovodem k už dříve existujícím skladbám, jak to později rozjela METALLICA se „S&M“ (1999). Jednalo se o celistvé dílo, které odhalilo možnosti, jež kombinace klasické hudby a tvrdého metalu má. Ty se od té doby rozvíjejí, ale tento prvotní zářez nebyl ve své originalitě a kompaktnosti možná nikdy překonán. Vedle mě stojící Ondrajs z Marastu je dlouholetým fanouškem a vypadá před koncertem nervózně, jestli nepůjde o průšvih. Nebyl. Vše klaplo. Profesionální a místy nadšený výkon Bohemian Symphony Orchestra, vynikající finská sopranistka Laura Ruusumaa s andělskými křídly a kytarista AMORPHIS Tomi Koivusaari v rolu murmurujícího počítače. Plus historická sestava WALTARI v čele s děsivě veselým Pennywisem Hatakkou, který se šklebil na všechny strany, metal své šílené úsměvy a dirigoval publikum. Původní předpověď počasí prorokovala tajfun s hektolitry vody, nakonec nespadla ani kapka. Orchestr se podařilo dobře nazvučit, klasické nástroje byly slyšet, ladně se mísily s těmi rockovými a vážná hudba, death metal, hip hop i techno se organicky prolínaly. Experiment se podařil a já pozoroval Ondrajse, kterému tekly slzy, protože nedoufal, že tohle dílo naživo někdy uvidí. Záviděl jsem mu ten zápal pro věc…

Těšil jsem se i na PSYCHONAUT, ale symfonici do něj přetahovali čtvrt hodinu a nechtělo se mi pak rvát do Octagonu (nakonec jsem tam žádný letošní koncert neviděl), takže jsem si dal krátkou pauzu na večeři a rovnou zamířil na DRACONIAN. Švédští mistři atmosférického doomu letos vydali skvělý soubor „In Somnolent Ruin“ a i koncert na Obscure je ukázal ve výborné formě. Byla to pro ně jen krátká festivalová vložka během lenošivých prázdnin, jelikož předchozí vystoupení absolvovali na konci května a další je čeká až v září. Děkujeme Brutalu! Hrálo se přísně z posledních tří desek, přičemž písně byly rozděleny tři na tři z repertoáru navrátivší se blondýny Lisy Johansson a předchozí černovlásky Heike Langhans. DRACONIAN dělají v pravém slova smyslu krásnou hudbu – majestátní, melodickou, smutnou a drsnou zároveň. Kombinaci jemnosti a syrovosti, kde se v dobře skloubených harmoniích proplétá Lisyn zpěvný vokál s temným growlem básníka Anderse Jasobssena. V těch písních bylo cosi magického, mezi kapelou panovala zvláštní přesvědčivá dynamika a z Lisy úplně zářilo, jak jí opětovné zpívání před publikem baví. Nejsilnějšími kusy byly novinková biblická „The Face of God“ a pak gnostická „The Sethian“. Škoda, že nebyla show delší, ale na začátku příštího roku si je můžeme zopakovat zas v Praze. Melancholické Švédy jsem si chtěl vychutnat celé, takže na BODY COUNT přicházím až na posledních dvacet minut, které ale v jejich počítání času uběhly už za pět, neb to čtvrt hodiny před ofiko koncem hoši od ledového čaje prostě zabalili a nazdar. Když jim to prochází… Nu což, slyšel jsem aspoň nejslavnější „Cop Killer“, která šlapala, ale nic víc o jejich exposé říct neumím. Jen že mě to naštvalo.

Při rozhodování mezi návštěvou koncertu DEICIDE nebo finských AMORPHIS volím skandinávský band. Jednak mne baví jejich novější a melodičtější tvorba, druhak již dávno vím, že naživo patří už dlouho ke kvalitativním stálicím evropské scény, vykazujícím se profi výstupy. AMORPHIS hrají pestřejší hudbu než DEICIDE a to ten den rozhoduje. Tomi Joutsen znovu předvádí nejen svůj šlechtěný growl, ale dokáže skladby opatřit i melodickými linkami, songy mají pohádkovou auru a znamenitě gradují. Z Finů je totiž cítit výtečná souhra a celková pohoda. Frontmanovi záda kryje band, který prostě odvádí skvělou práci a jak je na jejich zvuku patrné, fascinovaně vzhlíží, i díky častým vstupům kláves, k hardrockovým sedmdesátkám, které ve svých písních dokáže vkusně propojovat se severským folklórem, což nad vystoupením staví čarokrásnou polární záři. 

Přestože se rapu v podstatě vyhýbám, po shlédnutí části vystoupení amerického crossoverového gangu v čele s rapperem Ice-T jsem musel uznat, že to teda mělo sakra koule. Následovala porada v Lemmyho kobce neboli šatlavě, co s další termínovou kolizí, po které se Stray rozhodl zůstat na hlavní stejdži na AMORPHIS a já se vydal na Obscure, obhlídnout deathovou mlátičku DEICIDE. Zvuk byl tady včera na ARMORED SAINT dost slabý a málo nahlas a i když dnes během DEATH ANGEL nastalo podstatné zlepšení, stále to nebylo v takové kvalitě jako vpředu na velkých pódiích. To se s nástupem floridských smrtonošů změnilo razantně k lepšímu, jako když smrtka máchne kosou. Od prvního pekelného songu When Satan Rules His World až po třináctou položku Homage for Satan z roku 2006 se z pódia valila ničící death metalová lavina v krystalické podobě. Původní záměr poslechnout si pár věcí a přesunout se na AMORPHIS tak vzal velice rychle za své - z tohohle odejít prostě nešlo. Mimo Scars of the Crucifix ze stejnojmenného alba vydaného v roce 2004 byl celý set vyplněn již pouze osvědčenými řežbami z let devadesátých. Skvělou formu všech protagonistů, které nadšeně aplaudoval početný dav fanoušků, tou dobou sahající až k louce, pak korunoval svým famózním výkonem bubeník a zakládající člen Steve Asheim. Jeho absolutní přesnost, údernost a virtuozita v tomto špičkovém zvukovém provedení, to byla dokonalá fajnová záležitost pro lačné ucho metalistovo. V mém žebříčku jeden z top koncertů celého festivalu.

AMORPHIS se od devíti večer překrývali s DEICIDE. První se mi líbí a viděl jsem je několikrát, druzí mi moc neříkají a neviděl jsem je nikdy. Rozhodl jsem se to opět zkombinovat. Finové na současném turné nehrají skoro žádné zajímavé skladby a spíš takovou tu všemi oblíbenou nudu: nikdy jsem nepochopil kouzlo tuctově popových, ale milovaných skladeb jako „Silver Bride“ nebo „House of Sleep“. Jejich loňské album „Borderland“ také patří k těm slabším, ale hned jako druhou měli vytáhnout vůbec nejlepšího a dosud zanedbávaného zástupce: „Light and Shadow“ se vzdušnými klávesami a atraktivní melodičností, která se řadí k nejlepším věcem jejich poslední desetiletky. Takže jsem se rozhodl vydržet do té doby a pak se zas navrátit ke konci, abych stihnul tradičně poslední „The Bee“, jež patří k jejich vůbec nejkrásnějším i nejzajímavějším kompozicím. Nakonec jsem zpátky dokvačil dřív a stihnul přes polovinu celého setu. Finové předvedli výborný výkon, který kombinoval profesionální nasazení kapely, stoprocentní formu úžasného zpěváka Tommyho Joutsena a nádherně krystalický zvuk, který byl možná nejlepší, jaký jsem u nich kdy zažil. Působivé bylo i vizuálno s hrou světel a hlavou jakéhosi obřího ptáka. A co říct o „The Bee“? Tohle je v pravém slova smyslu až symfonicky bohatá kompozice, která se nikdy nemine účinkem. Sílu skupiny dosvědčuje právě to, že se skladba z finální části jejich pětatřicetileté kariéry stala písní ústřední.

V průběhu Finů jsem se otočil na část setu DEICIDE vzadu na Obscure a nelitoval jsem. Takhle nabušenou vylomeninu jsem dlouho neslyšel. Teprve zde jsem pochopil kouzlo tohoto anticírkevního spolku. Melodie není potřeba řešit, smlouvu se satanem Floriďané uzavřeli kvůli ďábelsky božské rytmice. Prakticky celá kapela se chová jako rytmická sekce a ty přechody byly prostě cool a naprosto přesné. Obscure byla natlakována lidmi tak, že se nebylo možné nikam prodrat – taková kapela patří na tomhle festivalu na hlavní stage (třeba oproti následujícím CARPENTER BRUT). I další produkce příslušela k těm výborným. AURA NOIR ukázala, jak vypadá thrash, když se ho chopí blackmetaloví pohani. Kolečka tvrdosti se pootočí o jeden dva stupně směrem doprava, což dodá prastarému žánru vrstvu nádechu modernosti. Samozřejmě v uvozovkách, neb přehrávaná deska „Black Thrash Attack“ je už z roku 1996. Z mého pohledu jde o špičkové album a jednu z klasik žánru, která si takový dárek k třicátému výročí zaslouží. Kapelu tvoří legendy blacku jako Blasphemer (MAYHEM, RUÏM, VLTIMAS), Aggressor (DODHEIMSGARD, SATYRICON, CADAVER) a Apollyon (DODHEIMSGARD, CADAVER, IMMORTAL) a jejich riffování v pevnosti před půlnocí bylo bezchybné. Jedna velká blackthrashová jízda.

Přiznám se, že těch pár skladeb z vystoupení pravěce znějících AURA NOIR jsem ani moc nevnímal. Únava po koncertech BODY COUNT a AMORPHIS hrála určitě velkou roli, ale ještě větším důvodem byl fakt, že tenhle dřevní heavy/black mě zrovna ten večer nepadnul do nálady. Někde v klubu, kde bych se během večera mohl soustředit pouze na ně, by to určitě nebylo špatné, ale na Brutal Assaultu už člověk jenom vybírá vybraná masíčka a odhazuje přílohy, takže tohle není v žádném případě zhodnocení a už vůbec ne negativní, to je jen konstatování, že jsem tam chvíli byl, ale duševně nepřítomen.:-) Jaké to bylo? Vzpomínám si, že jsem jen někomu po koncertě v Šatlavě odvětil, že mě nebavilo koukat na takhle vypadající band, a dotyčný mě odpověděl stylem: A všiml sis vůbec, že tam hrál ex-mayhemák Blasphemer? Odpověď? Vážně tam byl? No to jsem si fakt nevšiml.:-) Zcela opačný zážitek, ke kterému jsem se napřímil v ještě pozdější hodině však vygenerovali ALCEST. Francouzské hvězdy post-blacku a blackgaze vlny, kteří se zde ukázali v naprosto mistrovském podání. Krásně čistý zvuk, procítěné snové pasáže plné cinkavé akustiky se střídaly s osudovými jízdami, zkrátka v každém ohledu krásné a hodně emotivní vystoupení těchto blackových PINK FLOYD mne přesvědčilo, že jsem na deskách zjevně tenhle band neprávem podcenil, a že ALCEST koncertně nabízí potenciál srovnatelný s největšími veličinami současné evropské metalové scény. Pokud měl člověk při nějakém koncertu na letošním ročníku doslova zimomriavky, byl to tento umělecký výlet naplněný krásnou hudbou v pódiové kulise kouzelné noční scenérie. Opravdu smekám. Jeden z nejlepších koncertů celého ročníku! Budu si musel ALCEST zopáknout a doplnit i z desek.

Možná to bylo už celkovou unaveností, ale já si myslím, že ne. Stopku dokonalým koncertům pro mě ten den vystavili až francouzští druidové z ALCEST. Rád jim naslouchám z pásku, ale naživo se ukázali jako jedna z těch kapel, kde mě vícero jejich táhlejších kompozic za sebou zaplavuje mlhou nezáživnosti. Měsíční muzika, na kterou tančí víly a u níž rádi vyjí vlci má svou hypnotickou sílu, ale také schopnost ve větších dávkách ukolébat do náruče boha Hypna. O půl jedné v noci tak byl čas dát areálu pod hradbami vale.

Gazďa, Stray, Mauglí