BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 5.-9.srpna 2025 - středa

Gazďa: Jelikož dávám přednost obecně spíš měkčím odnožím metalu a jak v Plzni, tak ve Zlíně mám možnost ubytování u příbuzných a kamarádů, tak moje běžné festivalové okénko tvoří Metalfest, Basinfirefest a Masters of Rock. Program letošních Mástrů mi ale moc neříkal, tak jsem si vzal netradičně festivalovou dovolenku až v srpnu, zatnul zuby ve stanu a letos poprvé zamířil na náš asi vůbec nejslavnější metalový dýchánek. Už bylo koneckonců taky načase. Úterní warm-up jsem ještě vynechal a do Jaroměře dorazil ve středu dopoledne, protože jsem nechtěl přijít o norské deathmetalisty BLOOD RED THRONE, kteří se zrodili v roce 1998 jako boční projekt dvou někdejších členů SATYRICON. Těsně před tím, než rychlík v Jaroměři zastavil, se mě už začaly zmocňovat vznešené pocity smíšené s obavami z něčeho neznámého. Měl jsem normálně knedlík v krku a byl nervózní. Jako bych mířil zas na zkoušku na vysoké. Tak konečně na Brutale… 

Než se dostaneme k samotné hudbě, dovolte mi pár poznámek. Oproti Mástrům, Metalfestu i Basinu je pro nováčka pohyb tady náročnější. Brutalovému panicovi chvíli trvá, než se zorientuje, jak v pevnosti jako celku, tak na samotném festivalu. Můj kemp Dagon jsem našel celkem bez problémů, ale chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že se do samotného hudebního areálu nedostanu zevnitř pevnosti, ale musím zas ven za hradby a obejít to. Jistě – z přiloženého plánku se to zdálo pravděpodobné, ale chcete to riskovat, když si nejste jistí a zbytečně si nějaký ten kilometr zajít, zvlášť když máte napilno? Žádný velký problém, ale nebylo to na první dobrou. Jakmile jsem se dostal dovnitř, tak jsem zas nemohl najít dobíjecí místo pro čipy. Na všech koncertech bývá hned za vchodem, ale tady jsou top-upy u pódií. Má to logiku, ale i vzhledem k jejich nepříliš jasnému označení, jsem tomu nemohl přijít na kloub. Vracím se tedy k bráně, kde mi ale nikdo není schopen nic říct. Ptám se různých lidí, ale i tak ten top-up u hlavního pódia minu, takže jdu někam další čtvrt hodinu a nabiju si až na samém konci u Obscure stage. Vracím se zpátky a spletu si jeden Bastion s „Octagonem“ a při (jak si původně myslím) „dvouminutovém“ průzkumu téhle domnělé další stage dokonale zabloudím uvnitř bašty a ani místní ochrance nejsem schopen říct, odkud jsem vlastně přišel a kam se chci dostat. Moje první emoce tak byla vzteklost smíšená s rezignovaností. Jinými slovy jsem si musel přeštelovat budík v hlavě a pochopit, že je třeba se chovat obezřetně a dávat pozor, kudy chodím a kam šlapu…

Další komplikací bylo zjištění, že je tu opravdu hodně těsno. Letos jsem byl na šesti metalových i nemetalových festivalech, a i když mají Rock for People nebo Coloursy víc návštěvníků, tady jsou lidé namačkaní na výrazně menším prostoru. Zejména před dvěma hlavními pódii není moc místa, takže spousta účastníků blokuje také navazující hlavní třídu, kde se občas jen těžko proplétáte a na téhle tepně bývá především v pozdním odpoledni a večer hodně narváno. Upřímně mi trvalo nějaký čas, než jsem tohle všechno akceptoval. Prostředí pevnosti je samozřejmě krásné a zajímavé, ale těch davů na mě bylo prostě moc. Až po dvou dnech jsem si tak nějak zvyknul a pochopil, kudy mám chodit a kam si mám stoupnout, abych se tu pořád necítil jak sardinka rvaná do konzervy. Moc s tím ale nejde dělat, protože hradby neposunete, ale myslím, že zvětšovat kapacitu bude těžké. Už takhle jde o náš nejnarvanější festival. Plusem je naopak krásné místo, velké množství kapel, hodně stánků s nejrůznějšími typy jídla, výrazně internacionální návštěvnictvo a také dostatek záchodů, zejména pisoárů. V posledním bodě můžu mluvit jen za chlupatější část osazenstva a jak kvalitně mají tohle pokryty dámy neumím posoudit. Jen tu odpornou čurací strouhu nalevo od pódií by měli odstranit. Chápu, že to šetří místo, ale nikdo ji za čtyři dny nevyčistil a je to fakt nechutné. Pak se nemůžeme divit, že GOJIRA přímo z pódia říká, že fajn festival, ale „smrdí to tu hovnama“.

Stray: Gazďa je aktivní klubový i festivalový jezdič, znám jej zhruba dva a půl roku a z té necelé desítky setkání jsem pochopil, že jde o velmi otevřeného, pozitivního a optimistického člověka. Když jsem se s ním však viděl ve středu večer v areálu, zaskočilo mne, jak zkroušeně a vyčerpaně působil. V podstatě byl ze své první zkušenosti s tímto festivalem „úplně dojebaný“. :-) Byl v depresi, nemluvil, natož aby se smál, naopak pochyboval, že to zde při své enormní klaustrofobii čtyři dny vydrží. Utrousil na začátku klání dokonce, že jde o nejhorší tuzemský festival, na jakém kdy byl. Tohle samozřejmě letitému návštěvníkovi akce přijde absurdní, ale představte si, že jste člověk, který na tu akci jede poprvé, sám, DO NEZNÁMA, a nedostane od nikoho ze známých žádné předběžné rady. Vážně jsem se cítil provinile, že jsem mu je sám nedal a nevylíčil mu alespoň přes maily, jak to na této metalové fiestě chodí, zvlášť pak když jsem s hrůzou hleděl na jeho lehké letní odění a sandálky (to ne že by se tady člověk měl oblíct jako na paragánský výsadek), ale co už - Neptal se, mlčel jsem.:-) Představa, že někomu schází volnost louky na davů prostém Basínu, či přehlednost amfiteátru plzeňského Metalfestu se dá ještě pochopit, ale že nad Josefovskou pevnost řadí i štěrkem zasypané prostory průmyslového areálu vizovické likérky, to mi zkrátka hlava nevzala. Nakonec se však chlapec docela rychle vybíral a postupně se psychicky vracel, takže se dalo říct, že si to v konečném součtu prostě užil. Odkládám tedy půlitr plzínky a předávám mu znovu slovo.

Poté, co jsem si tedy na začátku nedobrovolně obešel celý areál, abych si dobil peníze a mohl si dát před prvním koncertem pivo, usazuju se před pravým ze dvou hlavních pódií (Sea Sheperd podle jedné z agresivnějších ekologických organizací). Svou půlhodinku tu krátce po poledni získali zmínění BLOOD RED THRONE. Rychlý thrashový přímočarý death podle mého gusta a pořádná dávka energie hned od začátku. Připomíná mi to deathové SLAYER. Kytary riffují, basák slapuje a pod pódiem už se vytvořilo solidní kolečko. Finále obstarává „Symptom of the Universe“, samozřejmě k poctě Ozzymu. Podobně energicky se pokračovalo i následující čtyřicetiminutovku, během níž své tesáky vytáhla kalifornská smečka WARBRINGER. Příslušníci mileniálního thrashe odehráli slušné představení a možná si něco od nich i zařadím do nějakého playlistu. Poprvé si ale uvědomuju, že to bude dlouhý a žíznivý den. Právě středa je pro mě alespoň dle papírového programu vůbec nejnabitější. Dobrou zprávou bylo, že nám má přát počasí, když je celou dobu hlášeno příjemných cca pětadvacet stupňů, chvílemi se sluncem, chvílemi pod mrakem, ale bez velkých dešťů i veder. To se nakonec potvrdilo, ale i tak je to mezi těmi sálajícími cihlami vysilující. Pár písníček koukám na následující CRYSTAL LAKE. Metalcore sice nemusím, ale jde o japonský import, tak by to mohlo být zajímavé. Omyl, standardní smečka, co si hraje na Amíky. Samé „fucking“ a hecování, což sice rozpumpuje publikum, ale moji pozornost neudrží. Tak se místo toho po chvíli vydávám na bližší průzkum areálu. Sympatickým zjištěním je, že to je svižným krokem blíž, než jsem si myslel. Přesun mezi hlavními pódii a druhou scénu Obscure stage mi trvá pět až deset minut podle provozu a do Octagonu to mám (když není cesta narvaná) tak minutu dvě. Jinými slovy logistika tu nebude dělat takový problém, když mám honit hodně nabušený program.

Rychle něco zbaštím, abych stihnul první mně více známou kapelu. NE OBLIVISCARIS jsem navštívil na jejich loňské pražské zastávce, kdy v Rock Café přehráli dvě celé desky „Citadel“ (2014) a „Exul“ (2023). Tady jsme se dočkali čtyř pěti kusů, což pořád samozřejmě znamenalo tři čtvrtě hodiny tohoto progresivního „houslového“ death metalu. Mám je docela rád, ale sevřenější stopáž myslím vystoupení svědčila. Zajímavá a promyšlená hudba a nápady mají, ale zas jich tu neslyším tolik, abych se po hodině už trochu nenudil. Takhle to bylo tak akorát… Následující DOPE musím bohužel vynechat, protože se poprvé přesunuju na Obscure stage, kde o půl čtvrté vybíhají neo-speed-thrash-hevíkaři 3 INCHES OF BLOOD, kteří se loni po téměř desetileté pauze vrátili na pódia. Jedna z nápadově výraznějších formací brzkého středečního odpoledne a s ječákem Cama Pipese, který připomíná mladšího Roba Halforda. Energií nabitý set a jeden z koncertů dne a možná i celého festivalu. Bohužel publikum bylo trochu prořídlé. Zašel bych i na běžné turné, jestli přijedou. Po krátké obhlídce islandských Vikingů SKALMÖLD (moc nebaví) se vracím na Obscure, protože pokračujeme první z těch kapel, na které se vyloženě těším. Progresivní death, ale ne tak rozmáchlý a barokní jako u Australanů NE OBLIVISCARIS. Američané RIVERS OF NIHIL tíhnou i přes svou progresivitu k více písňové formě, takže se to nikam moc nerozlézá, naopak většinou to pěkně šlape. Chvílemi zběsilé, chvílemi něžně melodické, ale vždy celkově zajímavé a barevné. Na otázku, zda může fungovat saxofon v death metalu, teď můžu s klidem odpovědět: Ano. 

Tento ročník jsem zahájil vzadu na Obscure stage vystoupením kanadských hejvíkářů 3 INCHES OF BLOOD, kteří vůbec nezakrývali své výsadní inspirace u JUDAS PRIEST a vším, co vzhlíží k stylovému metalovému heroismu a mohlo by souviset i se současným NWOTHM děním. Tato kapela však k hnutí, které uznávají nerdi co k hejvíku před dvaceti lety stěží čichli, nepatří. Je totiž starší, i když to nemusí být chápáno, i vzhledem k její celkové neoriginalitě, jako plus. Jejich vystoupení nebylo sice špatné, ale zároveň ani ničím, co by stálo za opakované zkoumání. Poctivá, avšak dramaticky nepůvodní sebranka složená s chlápků překračujících střední věk, kteří kašlou na svůj vzhled. Akorát jsem si říkal, že by podobní týpci měli být ve svém věku spíše tahouny s více než desítkou alb na svém kontě, než nějakými epigony. Kapela rozhodně nepatřila k vrcholům středečního klání, ale aspoň naznačila, že nabídka festivalu Brutal Assault se stále rozšiřuje a že se podobnému ranku organizátoři programově nevyhýbají. S napětím vyhlížení Amíci RIVERS OF NIHIL poměrně zajímavým způsobem míchají ingredience progresivního metalu, death metalu, groovu a různých post-žánrů. Přestože neprvoplánové struktury, kde se vedle hřmotného riffování často přesouváme k akustice, a čisté vokály taktéž střídají growlovější fáze, nabízejí množství neotřelého (třeba saxofon), mám však pocit, že by formace potřebovala posílit songwriting, neb jde o klasickou věc, jejíž tvorbu doposloucháte a nezůstane ve vás až tolik výrazného. Ale třeba jde jen o můj unáhlený pohled, ke kterému jsem se dobral zhruba po půlhodině poslechu.

Kalifornské thrashmetalové legendy DARK ANGEL nedávno vstali po třiatřiceti letech z mrtvých, nepatří tudíž ke kapelám, které by v současné době koncertně zažilo příliš lidí. I díky Gene Hoglanovi za bicí soupravou předvedli obstojně nabušený set složený z jejich letitých standardů, jejichž puls udávaly mistrovy škopky, zatímco kytary Erica Meyera a Laury Christine, stejně jako baskytara Mikea Gonzalese, ve své old-school nekompromisnosti nepolevovaly. Nasraně působící frontman Ron Rinehart pak burcoval dav k aktivitě a na mnohé zapůsobil, neb circle pit byl nakonec rozpoután. Celkově slušné vystoupení, ale pro mne bez závažnější přidané hodnoty. Ten návrat měl proběhnout už před patnácti lety a jiné kapely dokázaly využít boomu zájmu o thrashmetalový žánr s podstatně větší chytrostí a efektivitou než právě Hoglanova skvadra, co si tady budeme namlouvat.

Než zas poběžím na druhou stranu, tak chci ještě krátce zkontrolovat další zvláštní deathovou bandu – ztřeštěné symfoniky FLESHGOD APOCALYPSE. Mohl jsem bohužel zůstat asi jen na tři písně a už nevím po kolikáté mi tihle Italové protekli mezi prsty. Nějaký čas mi trvalo, než jsem téhle operatické deathové šílenosti přišel na chuť, ale dnes už patří mezi mé oblíbence. Mají velký smysl pro melodii a originální jasně rozpoznatelný styl. Co jsem slyšel, mě v mém názoru utvrdilo, takže příště si je snad vychutnám v plné parádě. Tady jsem musel utíkat, když jsme na hlavní scéně byli svědky debutu jedné legendy na českých pódiích. Pokud to vidím dobře, tak Hoglanovi DARK ANGEL sice brousí thrashové nože už od roku 1981, v českých luzích ale ve středu vystoupili vůbec poprvé. Nicméně zde jsem si bohužel naopak potvrdil, že to i naživo zní stejně bezbarvě jako na YouTube. Zpěvák působil svou nasraností jako druhý Rob Dukes a vy máte pocit, že musíte dělat, co káže, jinak vám přijde rozbít hubu... Ale hudebně to tam prostě není. Když bych si ukrad příměr z jedné dávné recenze v Kerrangu! – hromada řevu, hodně šíleného thrashe, ale nic co by ve mně zanechalo nějaký dojem.

Uff… odbíjí sedmá a já mám za sebou už devět kapel, je to opravdu intenzivní. Ale není čas na přestávku, teprve teď začíná ta hlavní várka. S těžkým srdcem vynechávám teatrální blackové šílence z Japonska SIGH (druhé ságo dne), protože ve stejnou dobu to do nás valí industrialisté STATIC-X. Jak dát do kupy kapelu i po náhlé smrti frontmana Waynea Statica, který si ní byl spojen pupeční šňůrou? Že za něj převlékneme někoho jiného? Děláte si srandu? A přitom to funguje. Pod maskou zvanou Xer0 se skrývá Edsel Dope (frontman DOPE). Výborný a energií nabitý koncert se spoustou hitovek. Tentokrát jsem si s publikem zaskákal i já. Hodně mě baví i ty novější věci jako „Terminator Oscillator“. Fakt dobrá show a jeden ze dvou nejlepších koncertů dne.

Odteď už zůstávám přísně jen na hlavním pódiu. DYING FETUS je přesně ta kapela, kterou si rád dám na festivalu, ale na samostatný koncert bych nešel. Old school death s dementním názvem a charakteristickým vokálem Johna Gallaghera. Hlásek je to extrémně hluboký a „zpěvák“ svůj sekaný brukot i dokonale ovládá. Chvílemi to připomíná nějakého hafana, jindy temně chrochtající prase, takže vás to dokáže i rozesmát. Jeden z vůbec nejlepších vokálů v žánru a i druhého chrochtala, basistu Seana Beaslyho, by řada podobných sebranek brala před mikrofon všemi deseti. Ale není to pro mě, hodně zběsilé a monotónní, mám opravdu rád asi tři věci, ze kterých zahráli jednu – „Wrong One to Fuck With“. Každopádně má vystoupení úspěch a stejně jako u Statiků ho sleduje hodně lidí a moshpit je solidní. 

Atlantské šarlatány MASTODON jsem zažil koncertně již počtvrté, ale letos to byl konečně vynikající výstup bez spekulací. Jejich vystoupení řadím do svého absolutního topu letošního ročníku festivalu Brutal Assault a to po všech myslitelných stránkách. Skvěle sehraná a svým projevem sympatická kapela, obrovské nasazení, výtečná interakce s publikem, velice čistý a dynamický sound, který, i díky volbě repertoáru čerpajícímu spíše z novějších etap existence MASTODON, působil vlastně hodně barvitě a byl skvěle doplňován vizualizacemi rozlehlými na plátně za soupravou Branna Dailora. Vokální souhra Troye Sanderse právě s ním rovněž neměla chybu, a tak jejich koncert proplul absolutně hladce a člověk si na něm užíval každou jednu minutu. To že kapela zahrála nejvíce skladeb z alb „Once More Round The Sun“ nebo „Hushed And Grim“ svědčí o jejích postojích, že jsou si jistí, že kráčí dnes zcela správnou cestou. Absence vyhozeného Brenta Hindse k mému překvapení tedy vůbec nechyběla a nový kytarista v podstatě precizně zapadl. Kapelu podporoval od kláves ještě pátý člen, který v kouzelnickém klobouku ve stylu postaviček z filmů Tima Burtona dodával vystoupení ještě o něco surreálnější rámec. Tohle byla zkrátka parádní jízda vrcholného metalu roku 2025, kde nebyla nouze o skvělé progresivní fáze, absolutní hitovky, ale svůj prostor dostala i skvělá pocta Ozzymu v podobě výtečně odehrané skladby „Supernaut“ od BLACK SABBATH. Bravo!

MINISTRY jsem už pár let považoval za prakticky odepsanou kapelu, ale v Josefově potvrdili, že koncertně to v sobě stále ještě maj. Jasně, Jourgensenova kapela stále ve značném množství využívá také předprogramované samply a různé umělé zvuky a smyčky, ale znovu se jí nemohl upřít povzbudivý a živelný tlak, schopnost strhnout přímočarostí a v podstatě po celou hodinku ten dav pod sebou nepustit. Mě samozřejmě potěšilo pár skladeb z jejich nejslavnější desky, jež níže zmínil Gazďa, ale také ojedinělý vzorek z mého nejoblíbenějšího alba „Rio Grande Blood“. Oba George Bushe už dávno vystřídal v prezidentském úřadu Donald Trump a v americké společnosti to čím dál více vře, ale to neznamená, že by se ten spráskanej vyfetovanej neřád Jourgensen odklidil kamsi do důchodu, naopak znovu sehrál zajímavé divadýlko, kde do toho svou zbytkovou silou intenzivně tepal.

Ale stop – přichází nejsilnější část dne a po deváté i čas na jednu z kapel, kvůli které jsem se konečně dokopal, že sem pojedu. MASTODON má pověst živě nevyrovnaného souboru a nedávno ještě navíc za nepříjemných okolností vyhodili dlouholetého kytaristu Brenta Hindse. Jejich výkon v pevnosti byl ale prvotřídní. Nejen hudebně, kdy všechno dokonale šlapalo. Přivezli však sebou i velmi působivou vizuální projekci. Když se při závěrečné „Blood and Thunder“ vytvořil opravdový megamoshpit, tak jsem neodolal ani já. Úplné finále pak dočísl „Supernaut“ alias další z poct zemřelému Ozzymu. Pro mě jeden ze tří top zážitků festivalu. A nezastavujeme. Také MINISTRY jsem viděl vůbec poprvé, což je s podivem, protože jsem je celkem sjížděl v devadesátkách v období desky „ΚΕΦΑΛΗΞΘ“ (1992). Pro mě osvěžení večera, když šlo o jeden z měkčích koncertů, u kterého si uši můžou relativně odpočinout a člověk i trochu zatrsat. Přijde mi, že to zní stejně mladě jako v době mých teenagerských let, vlastně i v šestašedesáti letech se zdá, že Al Jourgensen a spol. dělají ten nejmodernější metal ze všech vystupujících na festivalu. Klidně řekněte, jestli je to podle vás někdo jiný. Zazněly „N.W.O.“ i „Jesus Built My Hotrod“ a já tak můžu být maximálně spokojený. Ale i třeba novinka „Goddamn White Thrash“ má švih a sílu.

Člověk už je unavený, ale den ještě nekončí, protože půl hodinu před půlnocí nenastupuje nikdo jiný než KERRY KING, tedy hlavní hvězda večera. Samozřejmě to má pořád v ruce a lepší kapelu než Mark Osegueda, Phil Demmel, Kyle Sanders (brácha frontmana MASTODON) a Paul Bostaph si nemůžete přát. Ale zatímco když jsem je viděl před rokem poprvé, tak jsem měl jejich desku pořát v uších, tak teď se s roční pauzou ukazuje, že až na výjimky na to ten materiál prostě nemá. Muzikantsky skvělé, ale hudebně průměrné. To samozřejmě nemluvím o tom, když se rozpoutala závěrečná smršť „Raining Blood“ a „Black Magic“. Bohužel jsme se ale během krátkého setu nedočkali „Purgatory“ od IRON MAIDEN, kterou letos běžně hrají. Úplný závěr pak obstarali Řečtí rouhači ROTTING CHRIST. Byli jako obvykle velmi dobří. Dokonce bych je stavěl na úplný piedestal, kdybych od nich stejný program neviděl už letos na jaře a koneckonců ho nehráli v plus minus stejné verzi už nějakých pár let. Ale po půlnoci to rozhodně mělo tu správnou satanskou atmosféru a magii. Krásný závěr večera.

Jak řekl Gazďa, Kerry King má pro svůj sólový projekt opravdu velmi kvalitní sestavu muzikantů, druhou věcí však je, jak moc kvalitní a z dlouhodobého hlediska životaschopné jsou songy, které vtěsnal do drážek své albové prvotiny. Jestli dokáže fungovat jinak, než jen ze své podstaty bývalého kytaristy slavných SLAYER, se v nejbližších letech ukáže. Sice jsem spíše optimistou stran jeho popularity, zvlášť pak v éře zkratek a sociálních sítí, ale zatím to reálně slyším tak půl na půl, tedy na remízu s poslední a nejslabší fází jeho mateřské kapely. Nicméně když v průběhu jeho koncertního setu dojde na věci jako „Raining Blood“ nebo „Black Magic“ nedá se ta síla srovnat s naprosto ničím, co jeho současný band prezentuje. Za mne to byl prostě kvalitní koncert, složený však převážně ze skladeb, o kterých nejsem až tak přesvědčen nebyl. Ve srovnání s DARK ANGEL však Kerry King alespoń reprezentuje aktuální podobu žánru a stále má dost daleko k nějaké zatvrzelé přežité archaičnosti a titěrným honírnám pro ostnatým drátem obehnanou rezervaci sveřepě se tvářících pamětníků starých osmdesátkových časů.

V reportu použito několik fotek z oficiálního FB profilu festivalu.

13.08.2025	Diskuse (7)	Gazďa/Stray