BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 5.-9.srpna 2025 - čtvrtek

Gazďa: Čtvrtek pro mě nebyl až tak impozantně obsazený jako středa, což se nakonec potvrdilo i v reálu. Jestli se také říká, že kritický bývá na delších pobytech třetí den, tak já si to prožil už ten druhý. Prakticky celou dobu mi bylo blbě a pražicí slunce bez jediného mráčku mi nedělalo dobře. Na druhou stranu impozantní závěr dne leccos vyvážil. Jelikož se v tom vedru nedalo být ve stanu, tak do areálu vcházím ještě o něco dřív než ve středu. Už za posledních tónů první úderky MAMMOTH GRINDER a abych stihnul celý set Italů FULCI. Jako někdejší fanoušek italského hororu tuhle pětici inspirovanou Luciem Fulcim, jedním z nevábných klasiků žánru, nemůžu vynechat. Hodně hnilobné filmy plné těch nejnechutnějších záběrů vyvolaly k životu zajímavé hudební těleso. Zve se to brutal death, ale nejde v tomhle případě o ztřeštěnou bezmyšlenkovitou zběsilost, je to promyšlené a nápadité. Murmur Fiore Straviny je navíc výstavně hluboký a pozornost dokáže udržet i projekce z režisérových snímků, která běží za kapelou. Klidně si je dám v budoucnu i samostatně.

Další GUTSLIT přinášejí vystřízlivění, že ne všechno tu bude stát za to. Indický brutal death je plný řevu, ale ničeho jiného. Příležitost něco zakousnout, takže zbytek vystoupení poslouchám jako kulisu u žvance za hradbami. O dost zajímavější jsou následující PSYCROPTIC. Tenhle australský death je vzdušný, nápaditý, se střídajícími se rychlými a pomalejšími pasážemi. Chlapci nejsou nováčci – tvrdí muziku někdy od začátku století a mají za sebou už osm desek. Pokud chcete sáhnout po moderně znějícím metalu, není třeba dále hledat. Jedno z příjemných překvapení festivalu. Na jiných pódiích se zatím nic neděje, a tak ze zvědavosti zůstávám i na CAR BOMB, což je úplně jiný šálek kávy. Moje první setkání s mathcorem. Nemá to nic společného se skotačivým bratříčkem metalcorem, víc se zlým bratrancem deathcorem. Disonantní „matematická“ muzika založená na změnách rytmu, zrychlování a zpomalování. Zapamatovatelné písničky nejsou cílem. Koncepčně zajímavé, ale pro mě opět těžko sluchově snesitelné. Další HIGH PARASITE jsou v porovnání s tím takřka ambientní hudbou. Jedna z těch měkčích kapel festivalu, u které může ucho zas trochu vydechnout. Borci pod taktovkou zpěváka MY DYING BRIDE Aarona Stainthorpa hrají melodický gotický rock s jednoduchými, ale výraznými písničkami. Spousta nápadů a vedle solidního Aarona mají navíc (frontman promine) ještě lepšího zpěváka v basistovi Dannym Lambertovi. Vystoupení ale bohužel nemělo ideální zvuk – hodně virblu a basy. Aaron to měl taky trochu na háku. Lepší si dát z pásku. Trochu promarněná příležitost.

Stray: Ačkoliv byl čtvrtek 7.srpna dnem, kdy byl areál Josefovské pevnosti jednoznačně nejzaplněnější a to dost možná v celé své historii, stran hudební nabídky to byl pro mne spolu se sobotou jeden ze dvou méně lákavých dní. Svůj pobyt v areálu jsem zahájil vystoupením HIGH PARASITE, tedy nového, v podstatě gothic-rockového projektu trucujícího Aarona Stainthorpea, někdejšího dlouholetého frontmana britských doom-metalistů MY DYING BRIDE. Stejně jako je jeho bývalá kapela bez něho neúplná, i zde tomu všemu něco scházelo. Skladby jsou určitě kratší, svižnější, rockově melodické, ale na to, abych tento band nějak s rozvahou ohodnotil, bych nejdřív musel slyšet jejich album. Koncertně to určitě nebylo špatné, ale kombinace stylů PARADISE LOST s finskými HIM, navíc bez nějakého výrazného hitu, určitě nepatřila k stěžejním momentům akce. Uvidíme, co bude v nejbližších měsících a letech s HIGH PARASITE dál. Jsem zvědav.

Britské ekologické aktivisty a velmi solidní stoner rockery GREEN LUNG jsem si nechtěl nechat ujít. Vydržel jsem takřka celý jejich set, neboť, jak již naznačila tři roky stará řadovka, jde o velmi talentovanou partu, jejíž sound nejenže čerpá z toho povzbudivějšího z tvorby legend jako DEEP PURPLE nebo BLACK SABBATH, ale kluci do výrazu své kapely přidávají i dost ze sebe. Kromě výtečného výkonu kytaristy, sedmdesátkově okouzlujícího zvuku kláves, musím říct, že kapela s dvěma zpívajícími členy má na velký úspěch zaděláno i skladatelsky. Když mluvím o dvou zpívajících členech, nemám na mysli nějaké podivné metalové halekaly na půl cesty od čistého zpěvu, ale skutečné prvotřídní pěvecké borce. Za tu třičtvrtěhodinu jsem na GREEN LUNG nezaznamenal jediný hluchý moment. Zkrátka a dobře, strhující hardrockový koncert čerpající z odkazu sedmdesátých let. Výborné!

I nadále na hlavní stage stylově vybočujeme z obvyklejších mantinelů festivalu a pokračujeme v měkotinách v podobě okultního doom/stoner/rock/metalu GREEN LUNG. Taky Angličané, které semelou všechno možné – heavy metal, sedmdesátkový hard rock, trochu toho blues, psychedelie. V těch lepších písních jako „Maxine (Witch Queen)“ zní jako slabší GHOST. Teatrálnost, kostýmky a vcelku zapamatovatelné melodie. Solidní, ale nebyl jsem zdaleka tak nadšen jako Stray a Mauglí. Tak jsme si chvilku vydechli a teď je potřeba se naopak nadechnout hluboce a skočit po nohou do studené vody. Přichází smršť v podobě toho nejbrutálnějšího death metalu alias NILE. Textově se inspirují antickým Egyptem, ale hudebně v tom orientálního není nic. Další z kapel, na kterou jsem si už delší čas brousil zuby. Doma to nemusím, je to pro mě prostě příliš tvrdé a zběsilé. A naživo… je to ještě horší. Pro mě nepřehledná hudba, kde – jak by řekl amadeovský Josef II. – je příliš mnoho not. Jedna sypačka střídá druhou sypačku, abychom skončili ve třetí sypačce. Bubeníkovi můžou takhle upadnout ruce a mě uši. Ještě, že mám špunty… Kotel je ale samozřejmě plný a u juchajícího publika slaví borci úspěch.

Když už zde rozebíráme spousty hudebních vystoupení, bylo by třeba říct, že festival není zdaleka jen o nich, ale nabízí i spousty mimohudebních a odpočinkových či dokonce adrenalinových aktivit. Sám jsem volil dle svého naturelu spíše ty, které nabízejí intimitu a klid, takže žádné apokalyptické město, pojídání pálivých papriček, či fyzické zápolení. Na stádovou zábavu mě nikdy neužilo, snad proto jsem třeba vystoupení českých GUTALAX strávil meditací, v přítmí místního kina.:-) Ano, neviděl jsem ani vteřinu této hovnové show! Ale naopak je v takovýchto chvílích mým oblíbeným místem právě zdejší hororové kino, kde jsem tentokrát shlédl jeden celý film a zhruba půlhodinové úseky dvou dalších. Mám zkrátka hororovou tématiku v americké kinematografii sedmdesátých a osmdesátých let docela v oblibě a člověk si u podobných zhůvěřilostí alespoń hezky odpočine, nehledě na to, že si jde v kině taky trochu dáchnout. V protilehlé Kal stage místnosti s množstvím křesel a gaučů, kde zní hypnotizující podkresová hudba, jsem jednou dokonce na půlhodiny vytuhl, až jsem se stal tichým účastníkem zajímavé besedy s tématikou - Brutal sobě. Shlédl jsem výstavu obrazů Franty Štorma, což určitě nebyla špatná věc. Líbily se mi však především ty Mistrovy práce, které nezachycovaly různé podobizny samotného autora, ale spíše ty, které vyobrazovaly fantaskní výjevy z života exotické flóry či podmořského světa. Vlastně to byl jediný moment, kdy jsem se za celé čtyři dny podíval do sousedního Octagonu, kde jsem hudební produkci letos zcela vynechal.

Nevím, jestli mě hlava víc bolí z těchhle řevů, ze slunce nebo z piva. Po zběsilém nilské plavbě jsem si už potřeboval dát pauzu. Využil jsem tak dvouhodinového okénka, kdy mě v programu nic nelákalo. Stray mi ukazuje místní horor kino a to se ukazuje jako spása. Beru si s sebou dvojité kafe a nějakou povzbuzující minerálku a snažím se dát během filmu aspoň trochu do kupy. Nakonec je mi tak blbě, že jsem i SUFFOCATION jen letmo popřál hezké odpoledne, abych částečně obživl až na LANDMVRKS o půl sedmé. Původně jsem místo nich chtěl do Octagonu na epické doomery CRYPT SERMON, ale když vidím ten trychtýř lidí, co se snaží zaplout do malé myší díry v pevnosti, tak to vzdávám a zůstávám na hlavním pódiu. Jestli jsem udělal dobře, nevím, ale alespoň jsem si odškrtnul další známější jméno. Francouzský metalcore určený pro fanoušky kapel jako ARCHITECTS, kterými se asi inspirují. Mají celkem slušný kotel, ale v mých očích to je křeč a hlavně na efekt. Uff… už dnes působím trochu negativně. Tak tedy trochu optimismu. Na hlavní pódium míří další z kapel, na jejichž samostatný koncert bych asi nešel, ale velmi rád si je dám na festivalu. Norští progresivní rockeři/metalisti LEPROUS na rozdíl od přechozích umějí skládat slušné melodie a opírají se také o vynikajícího zpěváka Einara Solberga, který vládne nejmíň třemi oktávami. Lepšího vokalisty nebylo na celém festivalu ani rozsahem ani technikou ani barvou hlasu. Pohybově pak předvádí jakési taj-či nebo aikido, kdy zvedá nohy, točí se v kruhu apod. Dobré vystoupení, ale hudebně to je trochu uniformní. Dávám přednost příbuzným TESSERACT. Tady chybí nějaká skutečná závažnost…

Francouzské neo-groovery LANDMVRKS jsem si ten den mezi jinými zde vystupujícími bandy ochutnával ráno ve stanu ze spotify, abych se jako připravil na některé z večerních kapel, které připadají v úvahu k navštívení. Musím říct, že z desky to nebylo úplně špatné, na můj vkus tam byla sice spousta póz, pouličních deklamací a celkově streetcore/crossoveru, ale té kapele se rozhodně nedal upřít šmrnc a nasazení. Ani na pódiu nepůsobili LANDMVRKS zrovna vyčichle, já jsem však potřeboval taky trochu šetřit síly na večer, kdy zde vystupovaly tři velké artikly, které mne zkrátka zajímaly o něco více. Tento ročník Brutalu se tak stal akcí, kterou jsem si zkrátka jenom užíval a netrápil se vůbec tím, že něco neuvidím celé, něco nestíhám vůbec, zkrátka jsem se do ničeho nenutil a prostě tu a tam ochutnával z nabídky. Za mne LANDMVRKS dobrý, ale doma bych to zatím asi nesjížděl. Je ale dobře, že sem organizátoři podobné kapely berou, protože publikum nové generace sem bude jezdit především na ně. Norské LEPROUS zpětně spousta lidí chválila, já jsem se však Einarova zpěvu za poslední desetiletku docela přejedl a v době jejich výstupu jsem na place před pódii stál zhruba na čtyři skladby. Jasně že jde o vynikajícího zpěváka a samotní LEPROUS maj v sobě rovněž spousty entuziasmu do progrese v rámci rocku a metalu, ale jejich výstup pro mne jakoby znovu provázela určitá sterilita. Na to, abych si jejich koncert vychutnal, bych daný večer nemohl před tím a ani po tom poslouchat už nic jiného a takovou šanci zde v podstatě nemám. Dá se shlédnutí čtyř skladeb počítat, jako že jsem koncert dané kapely viděl? Pokud ano, můžu si započítat právě i LEPROUS. Ale tvorba této kapely se vychutnávat v jeden den s dalšími deseti kapelami prostě nedá.

Mauglí: Když se ve festivalovém line-up objevili mí oblíbenci XIII. STOLETÍ, byl jsem samozřejmě rád, ale na druhou stranu se dostavily i určité pochyby. Patří vůbec taková kapela na akci typu Brutal Assault, která je plná divokých a hlasitých metalových smeček? Zcela zaplněné prostranství Octagonu, a to nejen českými fanoušky, však podalo pádný důkaz, že určitě ano. Z důvodu pečlivé zvukovky se sice začalo s malým zpožděním, avšak s prvními tóny úvodního kusu „Fatherland“ je vše rázem odpuštěno. Sabbathovský riff vkusně přizdobil další song v pořadí „Frankenstein“ a jelikož času nebylo nazbyt, tak hned po něm odletělo svižným tempem „Poslední letadlo do Buenos Aires“. Když pak „Upír s houslemi“ dohrával svůj part, nebylo už pražádných pochyb o tom, že si Petr Štěpán svým charismatickým hlasem dokonale podmanil i ono zdejší specifické publikum, s čímž mu vydatně pomáhali jeho bratr Pavel za bicími, Míra Paleček na basu a klávesovými kouzly démonická kráska Andrea Kožená. Čeští fanoušci se poctivě přidávali v refrénech a nezaostávalo ani solidní zastoupení z Polska, kde má Třináctka také velmi početný fanklub. Z jejich bezedné gotické pokladnice pak byly postupně vyňaty ještě tři blyštivé hitové klenoty - „Justina“, „Karneval“ a nakonec finální „Elizabeth“, kterou si s nimi na závěr s chutí zaburácel celý Octagon. Co tedy vlastně poskytlo XIII. STOLETÍ na tvrdě metalovém Brutalu? Chvilkový oddych od většinové extrémní dramaturgie festivalu? To možná také, ale skvělý koncert a pohlazení po duši zcela určitě.

Z Octagonu se v tlačenici přesouvám ucpaným, kyvadlově řízeným tunelem, proti opačně putujícím fanouškům WAYFARER zpět před hlavní pódia, kde se již pozvolna rozjíždějí američtí OBITUARY instrumentálkou „Redneck Stomp“. Do provozní teploty se natěšení fans dostávají hned při následující jízdě „Threatening Skies“ s navazující „By the Light“ z roku 1997 a v díle zkázy pokračuje i valivá „The Wrong Time“. Páteř setlistu tvoří hned pět klasik z alba „Cause of Death“ v řadě, přerušených jen coverem „Circle of the Tyrants“ od CELTIC FROST. Své skvěle zvládnuté řemeslo a dokonalou souhru potvrzují floridští smrtonoši po celou dobu hracího času až k závěrečným klasikám „l’m in Pain“ a „Slowly We Rot“, ale musím k nim zmínit ještě jednu věc -  a to absolutně perfektní až famózní zvukovou stránku jejich setu. Ta byla ostatně celkově velmi dobrá až výborná i u většiny dalších vystoupení na festu, ale tohle byla učiněná lahůdka. Opřen zády o zábradlí před zvukařem jsem si vychutnával nádherně chorobný a přitom čitelný vokál Johna Tardyho, obě zlověstně vrčící kytary i hutné basové linky mistra Terry Butlera (ex DEATH, ex SIX FEET UNDER, ex MASSACRE). Úplně mě však odrovnával sound bicí soupravy Donalda Tardyho. Jeho dunivě mlaskavé kopáky, namísto virblu rychlopalné dávky z M16 a nad tím vším jiskřivě cinkající činely - to prostě bylo maso! Set OBITUARY se tak se svou krystalickou čistotou a současně neskutečnou silou stal mým nejintenzivnějším zážitkem letošního Brutalu.

Přemýšlím, že jsme dosud na těch velkých pódiích viděli z brutálních žánrů jen death a jeho odnože. Žádný pořádný black. A OBITUARY s tím samozřejmě nic neudělají. Hraje se hlavně z klasické desky „Cause of Death“ (1990) a tyhle písně působí oproti předchozím zde vystupujícím deathovým formacím skoro až jako doom metal. Bohužel mají Floriďané problémy se zvukem, když vypadává kytara, ale jinak jde o solidní vystoupení. Snažím se ke konci prodrat přes plac před sousedním pódiem na toaletu, ale tady je už beznadějně natřískáno. GOJIRA nebyla největší hvězdou jen na plakátech, ale i v reálu. Výborné, výborné vystoupení a pro mě jedno z top pěti na festivalu. Velkolepá scéna a úžasné projekce. Tvrdá, ale i zároveň jemná, přemýšlivá a výrazná hudba. Originální zvuk a moderní styl, přirozený kontakt s publikem. Dělám výjimku a tlačím se dopředu, tohle chci mít z první ruky. Našlapaná a dokonale sehraná jízda, která plac pod hradbami rozvášnila do extáze. Francouzi jsou opravdovou špičkou současného metalu. Jedna poznámka – bílé stroboskopické světlo téhle intenzity je pro diváky nesnesitelné. Stejný problém mají v sobotu OPETH. U těchto profesionálů se stovkami show za sebou mi taková chyba přijde nepochopitelná.

Floridská umrlčí skvadra OBITUARY předvedla zatraceně silný set, který stál hlavně na skladbách z druhé a vynikající desky „Cause Of Death“. Osobně mám v paměti dobu, kdy ta deska vyšla a znám i pár lidí, kteří jejímu kouzlu tenkrát propadli a pořád mě jí k poslechu nabízeli. Jasně, jedna z největších deathmetalových klasik, tihle OBITUARY, kapela, po boku které jsem posluchačsky zrál, viděl jí naživo už několikrát a nikdy z nich nebyl úplně zklamán. Stále stejně vypadající John Tardy je křikloun par excellance, chlap s naprosto nezaměnitelným zvířeckým projevem, kterého si nespletete s nikým jiným. Jeho bratr Donald zhubl do podoby maratónského běžce a svými rytmy paradně jistil ponuré a hlubiné riffovaly. Šikovný Ken Andrews je na rozdíl od riffaře Trevora Perese zaručeně paráním sólovým kytaristou, jenž byl schopen výtečně intepretoval někdejší party Jamese Murphyho. V sestavě samozřejmě nesměl chybět ani zřejmě nejlegendárnější deathmetalový basák všech dob Terry Butler. OBITUARY ten den ohromili vynikajícím, plným, sytým a čistým zvukem, takže měli jejich laťku problém dotáhnout i následující megahvězdy z kapely GOJIRA. Jakkoliv je to sporadické... Co se týče Francouzů, šlo samozřejmě o jednu z úplně největších show letošního ročníku. Koncert, který se odvíjel dle přesných pravidel, ukázal tenhle band v roli opravdu velké stálice současné scény. V podstatě jde o jednu z nejúspěšnějších metalových kapel současnosti vycházející z ranku spíše tvrdších žánrů. Je všeobecně známo, že historie úspěchu této kapely je přímo svázaná i s životem festivalu Brutal Assault.Samotná kapela zde od prvního svého brutalovského koncertu v roce 2006 vystupovala již mnohokrát (s letošním výstupem minimálně ještě čtyřikrát) a musím říct, že i ten letošní koncert měl pořádný tlak a velkolepost. Jasně, Duplantierovci už jsou nadnárodními hvězdami a jejich koncerty jsou stále větší, mají přesně danou dramaturgii a působí i svým projevem na pódiu úhledněji a méně pohybově než tomu bylo kdysi, ale není právě v tomhle růstu také značné kouzlo?

Projekt BLOOD FIRE DEATH okolo půlnoci uctil památku Quorthona a kapely BATHORY a sice průřezem klasik od této prapůvodní blackové a vikingskou kulturou ovlivněné formace. Spousta osobností skandinávské blackové scény se ten večer střídala na pódiu, takže bylo možné vidět zpěváky jako Eric Danielsson, Gaahl nebo Atilla Csihar, kytaristy Rune Eriksena (ex-MAYHEM, VLTIMAS) nebo Ivara Bjornsona (ENSLAVED). Proměnlivou kapelu podporoval i trojhlasý chór zpívajících postav v kápích a jejich vklad navodil u show pocit majestátnosti a mystiky. Z repertoáru BATHORY zazněly největší fláky z období mezi debutem z roku 1984 a deskou „Hammerheart“ (1990), přičemž asi největším podílem skladeb byly zastoupeny desky „Under The Sign Of the Black Mark“ a „Blood, Fire, Death“. Určitě šlo o povedený koncert k uctění Quorthonova odkazu, na druhou stranu se přiznám, že jsem to čekal ještě o něco velkolepější.

Odbyla jedenáctá večerní a konečně nějaký black. A to ten nejprapůvodnější. Název projektu zvaného BLOOD FIRE DEATH: A TRIBUTE TO QUORTHON AND THE MUSIC OF BATHORY hovoří sám za sebe. Hudbu praotců blackmetalu tu k poslechu a tanci předvádějí (ex)členové legend žánru jako ENSLAVED, WATAIN, MAYHEM nebo EMPEROR. Upřímně se mi skladby BATHORY mnohem lépe poslouchají takhle naživo jako cover než v té původní garážové zvukové kouli. Vím, že to má být ta správná blacková estetika, ale nejsem ten vyvolený gourmet, mám radši, když něco z mixu slyším. Přednost dávám té první rychlé periodě kapely než následnému rozmáchlejšímu vikingskému období. Černá metalová mše s ohni a třemi doprovodnými zpěvačkami/zpěváky v kápích se hraje každopádně z obého, hlavně řvoun Eric Danielsson z WATAIN to myslí asi hodně vážně. Podle záběrů na lidi v prvních řadách už ale je značná část mladšího osazenstva po náročném dni v jakémsi polospánku. Proč se teda hrnou dopředu, honí se mi hlavou. Každopádně se tu ukazuje obvyklý nešvar machistických českých kameramanů, kteří si k dlouhým voyeurským a klidně dvacet sekund trvajícím záběrům vybírají pouze (POUZE podtrhávám, ať se v tom v diskusi nezamotáme) krásné ženy. Všechno má mít svou míru, ale na tomhle festivalu, který má ve vínku toleranci, byla tahle míra opakovaně překračována.

Zpět k muzice. Aby toho blacku nebylo málo, tak nás po půlnoci čekají ještě jeho čestní zástupci z netradiční země – Spojených států. Texasané ABSU dorazili do Jaroměře přehrát své klasické album „The Sun of Tiphareth“, které slaví třicet let. Vynikající deska, která je plná jak velkolepé melodičnosti, tak tradiční blackové syrovosti. Tohle jsem si naživo nechtěl nechat ujít. Jenže co s tím, když zároveň na hlavním pódiu přehrávají FEAR FACTORY celou „Demanufacture“ (1995)? „Strašáci“ začínali naštěstí trochu dřív, tak jsem si vychutnal asi půlku jejich vystoupení. Byla to jedním slovem bomba. Nikdy jsem je tolik neposlouchal, což je asi škoda. Výborné riffy a rytmicky skvěle sehrané a nabušené vystoupení. Vůbec se mi odsud nechtělo, když je podle mého názoru hlavně druhá půlka slavného alba hodně našlapaná. Ale šel jsem a nelitoval. Vystoupení ABSU bylo magické a jedna po půlnoci je ten nejlepší čas na tenhle druh produkce. Nebyla to už blacková mše jako u pocty BATHORY, ale černá pohádka na dobrou noc. Proscriptor McGovern se v roli jakéhosi skřeta plížil v mlze po pódiu a vykládal nám, zlobivým dětem, magické příběhy. Skvělá mimika, výborný výraz a dobré herectví. Kombinace s výbornou hudbou zážitek a nyl by z toho hezký blackmetalový muzikál. Oba tyhle závěrečné koncerty řadím do top pětky celého festivalu. Škoda jen, že byly přes sebe.

Autoři: Stray, Gazďa, Mauglí.

V reportu použito několik fotografií převzatých z oficiálního FB profilu festivalu.

14.08.2025	Diskuse (0)	Redakce