BRUCE SPRINGSTEEN - Praha, Letňany, 15. června 2025

Tak Boss nakonec opravdu přijel. Nebylo tu od roku 2012, když předtím vyšvihl jen sólové vystoupení v Pakulu o dalších patnáct let dříve. A když si vytáhla Praha loni Černého Petra a ocitla se mezi několika zrušenými lokacemi kvůli problémům s mistrovými hlasivkami, vypadalo to bledě. Ale nakonec to klaplo. Springsteen sice prokázal, že je koncertně stále v plné síle, ale v pětasedmdesáti není nejmladší, a kdo ví, jestli ho u nás ještě vůbec uvidíme.

Kdybych psal tenhle report loni, tak bych žehral na to, jak málo hvězd skutečně světového formátu u nás koncertuje. Rok 2024 byl v tomhle ohledu opravdu slabý. Letos se s nimi naopak roztrhl pytel a do Letňan nebo O2 Areny zamířila řada superstar, z nichž mnohé jsme u nás dlouho nespatřili. Přesto je koncert Bruce Springsteena výjimečný. Jde o jednu z největších rockových hvězd vůbec, symbol toho, čemu v USA říkají rock´n´ roll. Zároveň je zosobněním amerického snu – obyčejný týpek, který to svým talentem a svědomitou a systematickou prací dotáhl na globální superstar. Nedělal u toho kompromisy, nezpronevěřil se svědomí a zachoval si svou klukovskou poctivost a upřímnost. Žádné skandály, nemorálnosti a laciné pozlátko. Jen velká porce dobrých písní s výraznými melodiemi, a dokonce i s výbornými texty. Kdo z dnešních rockových umělců se dostal do stejně prestižní kategorie? Možná jen jeho velký vzor Bob Dylan. Každý z nich ale zosobňuje něco jiného. Dylan je varujícím svědomím světa, složitý a rozporuplný. Springsteen zosobňuje ideál amerického klaďáka z lidu, dělník s umaštěnými džíny a kšiltovkou. Ztotožněn s protagonisty svých písní se on sám stal hrdinou těchto příběhů – newyorský hasič stoupající 9/11 po zakouřeném schodišti mrakodrapu v „Rising“, stárnoucí romantik toužící po lásce v „Thunder Road“, kluk, co utíká z domova se svou první holkou v „The River“. Hrdinové, kteří se snaží nějak protlouct tímhle světem a zachovat si kus naděje a svých ideálů.

Bruce se stejně jako postavy jeho písní snaží, aby udělal tenhle svět trochu lepším. A s tímhle programem přijel také do Prahy. Nebyl to jen koncert, bylo to opravdové vystoupení. Springsteen se podobně jako Donald Trump opírá o mýtus amerického dělníka. Zpěvák ale propaguje úplně jiné metody než současný americký prezident. Trumpeta chce obnovit slávu dělnické třídy chaotickými a autoritářskými zásahy shora. Springsteen věří v posilování „grasroots“ organizací, budování institucí a silný právní řád, který chrání zranitelné. Střet těchto dvou ideologií pak byl hlavním hybatelem koncertu. Vedle slavných hitovek, na které všichni čekali, tak kostru večera tvořily politické nebo zpolitizované „protestsongy“. „Land of Hope and Dreams“ o tom, že každý má právo na další šanci, „Long Walk Home“ uvedenou jako modlitbu za Spojené státy, „My City of Ruins“, která se z povídky o zničeném městě stala metaforou zničené země, nebo dvě novinky z poslední desky „House of Thousand Guitars“ a „Rainmaker“, kde si to zpěvák s Trumpem a jeho přístupem k demokracii vyřizuje napřímo. A aby to publikum opravdu kapírovalo, tak tyhle politické písně Springsteen doplňoval citlivými proslovy, vše s titulky v češtině. Nepůsobilo to násilně, naopak to dodávalo koncertu záměr, který obvykle u hudebního producírování postrádáme. Promlouval tu k nám člověk, který svůj život zasvětil boji o Ameriku, která se mu teď hroutí před očima.

Nebyl to jen koncert, byl to takový velký táborák, kde jsme se potkali v partě šedesáti tisíc lidí, abychom si společně zahráli a zazpívali. Téhle lidovosti odpovídaly i ceny vstupenek. Na běžné stání byly za sedmnáct set. O čtyři stovky levnější než na IRON MAIDEN před měsícem a polovinu toho, co na vyděračské AC/DC za týden. A to musí Bruce živit dvacetičlenný E STREET BAND.  I počasí nám přálo. Přes den bylo třicetistupňové vedro, ale k večeru se zatáhlo, ochladilo a Letňany zkrápěly občasné deštíky, které byly spíš příjemné než protivné. Avizované bouřky se nám naštěstí vyhnuly.

Bruceovi je pětasedmdesát, ale koncerty nefláká. Pořád hraje obvyklé tři hodiny, což znamenalo porci devětadvaceti písní. Začalo se i končilo covery, když otvírák přišel v podobě „Summertime Blues“ od Eddieho Cochrana, které E STREET BAND nehrála od roku 2016 a bylo to znát.  Dojem celkem rozháraný a kapela se ještě usazovala. Naopak závěrečné duo „Twist and Shout“ a „Chimes of Freedom“ bylo skvěle odprezentovaným dvojsongem skládajícím se z první rychlé půlky a z té druhé něžné a dojemné. Mezitím jsme se dočkali hitů jako „The River“, „Hungry Heart“, „Because the Night“, „Human Touch“, „Thunder Road“, „Badlands“, „The Rising“, „Born to Run“ nebo „Born in the U.S.A.“, kterou jinak v posledních letech moc nehrál.  Výhodou takhle dlouhého setu je, že se dostane jak na velkou porci hitovek, tak i na spoustu méně známých, ale stejně kvalitních skladeb. Já si tak hodně užil novější „Wrecking Ball“ a „Long Walk Home“ nebo „Promised Land“, během které se Bruce procházel před diváky, nechával se poplácávat a na konci podal použitou foukací harmoniku malé holčičce, se kterou se potom ještě objali. Hezký a dojemný moment…

Tehdy, když tu byl Bruce před třinácti lety, tak jsem v Edenu nebyl a pak mi to bylo hodně líto. Na letňanský večer jsem tak čekal deset let a bál se, že nikdy nepřijde. To zavání potenciálem zklamaného očekávání, které se naštěstí nedostavilo. Ten večer byl sice nějak jiný, než jsem si předem představoval, ale nebyl míň hezký. Byl jen míň bombastický a víc pohodový a přemítavý. A hlavně šlo o velkou porci zábavy – pro srdce i pro mozek.