BLUDY - Znovu

80%

Asi to byl osud, že jsem si musel počkat 30 let, než jsem konečně objevil BLUDY. Jejich letošní novinka „Znovu“ mi ale sedla úplně parádně. Hned s úvodním riffem prvního songu „Něco je špatně“ jsem věděl, že tady jsem doma. Indie rock tak typický pro nulté roky zažívá znovuzrození a dokazuje, že pořád má co říct.

Jičínské BLUDY na „Znovu“ dokázali přijít s velice aktuálním mixem indie, shoegazu a alternativního rocku. Připomnělo mi to kapely jako HOUPACÍ KONĚ, BEZ PEŘÍ, nebo DRTIKOL, které vzešly z podobného podhoubí. BLUDY navíc nic neponechali náhodě a pro zvuk si zašli na místo dnes zřejmě nejvhodnější pro obdobný typ muziky – k Amákovi do Golden Hive. Vždy se rozplývám nad jeho citem dokonale vystihnout potřeby spřízněných kapel a schopností ušít jim zvuk vysloveně na míru. Dnes to nebude jiné. Zvuk je fantastický. Krásně živý, šťavnatý, jasně alternativní, ale přitom technicky propracovaný a kvalitní.

Sebelepší producent a studio byl ale těžko něco zmohli, kdyby kapela nepřišla s kvalitním materiálem. Kolekce devíti songů je velmi povedenou sbírkou dobrých, a ještě lepších songů. Nejeden z nich by klidně mohl mít i hitové ambice, samozřejmě v rámci alternativní scény. Zralé texty, z nichž některé abstraktnější si netroufám rozklíčovat, jsou minimálně zajímavé. Když ale poodhalí svůj význam, typicky třeba partnerské vztahy nebo život obecně, jejich síla vynikne naplno. Skvěle korespondují s muzikou samotnou a vytvářejí paralelní vesmír, ve kterém se můžeme aspoň na chvíli příjemně ztratit z dosahu reálného světa.

BLUDY měli vždy blízko k shoegaze scéně, a i aktuální zabarvení jejich muziky do těchto vod neochvějně směřuje. Přidali ale i několik dalších vrstev, díky kterým je jejich tvorba dnes barevnější a pestřejší. A nebáli se vyrazit všemi směry. Od jemných a hravých indie poloh v „Po bouři“, až po hutný garáž rockový sound s psychedelickým nádechem v „Něco je špatně“. I díky této pestrosti kolekce baví jako celek, když dokáže pracovat s různými náladami a měnit atmosféru přirozeně a nenásilně.

Samostatnou kapitolou a poznávacím znamením kapely je zpěv frontwoman a kytaristky Jany Dobiášovské. Její relativně jemný hlas a specifické frázování dodávají skladbám určitý éterický rozměr a působí až lehce hypnoticky. Dokáže být emotivní a bezprostřední, ale i chladná a odtažitá. Silnou pozici má basa Romana Lišky, která nejednou přichází s výraznou linkou, kolem které je vystavěný celý song. Technicky špičková hra, která je i hodně tvrdá, dodává skladbám výraznou hutnost. Bicí Petra Dobiášovského působí sevřeně a pevně kontrolují rytmiku. Druhá kytara Honzy Dobiášovského má díky tomu dostatek prostoru vytvářet nadýchané atmosférické konstrukce, které mají svobodu být neuchopitelné, nejasné a zasněné. Když to ale song vyžaduje, obě kytary, které se do té doby jen špičkovaly, zaberou naplno a vyrazí do hutného útoku na pomezí grunge a stoner rocku. Nemá cenu zapírat, tohle fakt žeru.

Kdybych měl zmínit jen pár nejlepších songů, přičemž slabé zde ale stejně nenajdete, tak začnu hned zmiňovanými otvírákem „Něco je špatně“. Ten má zejména v závěru blízko k psychedelicky zabarvenému grunge, kde je drsná poloha ještě zvýrazněna syrovějším zpěvem Jany. „Touha a hledání“ míří více do indie rockových vod. Parádní kytarové zvuky, skvělá basová linka, zajímavá melodická linka, všechno správně. Song umně a citlivě pracuje i s atmosférami. Z relativně pohodové nekonfliktní sloky se bez varování ocitáme v pulzujícím refrénu plném tajemného napětí. „Neonovej sen“ má pak zřejmě nejblíž k oldschool shoegazu a nemůžu říct nic jiného, než že je to nádhera.

Amákův mix se drží moderních postupů, takže hlas Jany je vždy hezky v popředí a písničkám dominuje. Ano, mám rád i původní shoegaze, kde byl často vokál utopený v nánosech zvukových stěn, ale tady by byla velká škoda přijít o skvělé texty a výborný zpěv. Excelentní dramaturgii kapela vyšvihla v „Po bouři“. Hravé indie, pak uvolněný kytarový popík, ale na závěr všichni zaberou a je z toho drsný stoner. Jasnou koncertní hitovkou bude, nebo už vlastně je, jak jsem se přesvědčil nedávno v Café v Lese, „V balerínách“. Postpunkový základ, rychlejší tempo, líně zpívaná sloka, střih, a najednou křepčíme na rockové diskotéce. Hloubavá „Asi klamy“ znova rozehrává souboj mezi klidnější slokou a stoner-grungovými pasážemi, které jsou tentokrát vážně husté. Tohle je s přehledem nejzemitější song, který se zvukově blíží až k SOUNDGARDEN.

BLUDY s deskou „Znovu“ bez debat vstupují do první ligy domácí alternativní scény. Ani se nechce věřit, že jsou už tak „starou“ kapelou. Znějí nově a moderně, svěže a přitom zkušeně. Jejich specifická poetika je neopakovatelná, tajemná a krásná zároveň. Jejich zvuk je bohatý a komplexní, ale přesto civilní a ne překombinovaný. Už jen zkrátit intervaly mezi deskami a já budu maximálně spokojený.

21.05.2026	Diskuse (0)	Tomáš