BLEED - Bleed

60%

Intro první skladby debutového alba texaských BLEED funguje jako dokonalý stroj času do roku 2000. A v podobném duchu se vlastně nese i zbytek alba. Nu-metal a post-grunge resuscitovaný pro aktuální dobu. Tato infuze mladosti zabírá rychle, na druhou stranu nás z nemoci zralosti nevyléčí navždy. Nebo je to snad jen placebo?

Jestli jste fanoušky nu-metalové produkce začátku nového tisíciletí, když si tento žánr prožíval svých pět minut slávy, na albu „Bleed“ se vám dostane spousta podvědomě známých ingrediencí. Velký zvuk, velké riffy, masivní zvukové stěny systematicky přerušované sekanými riffy, rozumně dávkované elektronické zvuky a skrečování alá DJ v pozadí, minimum výrazných kytarových sól, zasmušená, lehce depresivní atmosféra. Musím se přiznat, že hnán svou ješitností, jsem si myslel, že jsem z podobné hudby už „vyrostl“. A při prvním poslechu jsem si to i sám sobě snažil namluvit. Vidíš, přesně jako před 25 lety, hrají si na drsňáky, kdo jim to má ještě dnes uvěřit, říkám si. Ten zvuk, ty riffy, ty konstrukty, všechno jsem to už slyšel. Ne ne, na tohle mě nedostanou. Nuže, jak to tak obvykle bývá, Tomáš míní, hudba mění… S dalšími poslechy jsem tam začal objevovat další vrstvy a elementy, které tam jaksi před 25 lety nebyly. A vlastně i ten zpěv je mi nějaký povědomý. A proč furt kývám hlavou do rytmu a pravá noha mi jede, jako bych chtěl vykopnout díru do basového bubnu? Jak zpívají Tatáči – „zvuk je železná košile“.

Dvě zmíněné podivnosti – nové elementy a povědomý zpěv – se vyjasnily velice rychle. Personální propojení na jinou texaskou kapelu NARROW HEAD. Ti se snaží kombinovat devadesátkové hudební styly a aktualizovat je pro moderní dobu. Základ jejich tvorby leží v mixu grunge, alternativního rocku a shoegaze. Poslední deska „Moments Of Clarity“ z roku 2023 je tuze povedená. No a BLEED to staví v podstatě na stejném principu, akorát to potáhli do tvrdších metalových vod. Zvukově a stylem riffování zde najdeme odkazy na velikány jako LINKIN PARK, HELMET, KORN nebo MACHINE HEAD. Proti texaským kolegům jsou výrazně agresivnější a se silnějším tahem na branku. To souvisí i s menším vlivem shoegazu (nu-gazu chcete-li), který tady má spíše vytvářet tu „deftonovskou“ atmosféru, zhmotněnou v rozplizlých melodiích a zamlženém zpěvu, lehce utopeném v mixu pod návalem kytarových hluků. Než samotná technická dokonalost nás u kytarové sekce zaujme důraz na drtivý groove, důsledně podporovaný jak mohutnou basou, tak i aktivními bicími. Rytmika se snaží vervomocně do nás natlačit co nejvíc toho hluku, hledajíc každou skulinku v naší hlavě, kudy by to ještě šlo tlakovat. Tvrdosti se dosahuje primárně právě kytarovým zvukem, protože zpěv, až na pár řevů, to hraje jednoznačně do atmosférického vyznění, s lehkým nádechem tajemnosti a psychedelie.

Jestli mám hledat i nějaké nedostatky (klídek, album má rozumných 36 minut, takže na délku se dnes vyplakávat nebudu), tak je to určitá jednotvárnost materiálu. Kluci si vymysleli muster, který není špatný, ale berou ho možná až moc dogmaticky. Nevím, jestli je to z úcty k žánrovým tradicím, ale jakoby se báli jakkoliv uhnout stranou, zkusit něco nového, dát tomu větší pestrost. Nebo je to prostě debut, i když už relativně zkušených muzikantů, a v budoucnu se více odvážou. Nebo to jen zase já vidím tu sklenici poloprázdnou, a přitom je možná poloplná. Album je velice soudržné, dalo by se říct až kompaktní. Songy jsou kvalitativně vyrovnané, nejsou zde výrazné výkyvy, přerušení, hluchá místa. Ve finále, když si vzpomenu na svoje preference před 25 lety, přesně tohle bych chtěl dostat na stůl. Napumpovaný album, který mi udělá průvan v uších a hlavě. Staří lidé si furt na něco stěžují…

Otvírák „Climbing Down“ má v sobě všechny typické znaky nu-metalu. Agresivní a mohutný zvuk, skrečování, samply, typický suše kovový kopák definující rytmiku. Ještě větší zvukovou stěnu vybudují v „Through The Cylinder“, se zajímavými „kornovskými“ bicími. Více atmosféricky je pojatá „Killing Time“, kde „deftonovskou“ náladu podporují i dobře dávkované přechody mezi čistým zpěvem a řevem. Singlovka „Marathon“ se pro změnu svým zvukem blíží k HELMET. Je velice sevřená, kompaktní a úderná. Místo „helmeťáckého“ štěkání je ale odzpívaná poctivě se shoegazovým nádechem. Z tempa, ale rozhodně ne z tvrdosti, lehce ubere „Cynical“ s více košatější strukturou. Příjemnou náladovkou je „Slip“ se svým houpavým riffem. Jemnější a zasmušený song „Shallow“ nám pro změnu připomene FILTER kolem jejich druhého alba. Do středního tempa zasazená „Take It Out“ pak nezávazně naznačuje možné směry, kterými by se kapela mohla do budoucna rozvíjet. Valivá rytmika, komplexnější struktura, více prostoru na vkládání zajímavých meziher a osvěžujících instrumentálních pasáží.

Je to retro nebo snad revival? Jestli ano, tak to funguje moc dobře. Ale i pro odpověď NE dokážu najít několik podpůrných argumentů. Každopádně jsem se podobnými otázkami už před pár lety přestal zabývat. Jsem už z myšlení unavený, nechávám to na pocitech. Buď se mi to líbí, nebo ne. Poslední roky vidíme (a slyšíme) znovuzrození spousty stylu v rockové/metalové muzice, kterou nám předkládají mlaďoši, jež v době jejich slávy ani nebyli na světě. A staví se k tomu opět trochu jinak, z jinou perspektivou, z jiné strany. Buďme za to rádi.

15.07.2025	Diskuse (0)	Tomáš