BLACKWATER HOLYLIGHT - Not Here Not Gone

50%

Tak co si mám s vámi děvčata počít? Loni jste mi daly s EP „If You Only Knew“ špetku naděje, že už se vydáváte správným směrem, letos jste mě ale nepotěšily. Jak už samotný název novinky napovídá, není to ani takové, ani makové. Nebudu ale hrát hysterku a zkusím se na desku podívat racionálně.

Dívčí seskupení BLACKWATER HOLYLIGHT je původem z Portlandu ve státě Oregon. Jejich první tři desky se nesly na vlně relativně ortodoxního psychedelického rocku sedmdesátkového ražení. Dlouhé songy, rozmělněné melodické linky, občasné přitvrzení, potemnělá atmosféra, klidnější tempo. Specifický styl, který asi nikdy nebude vládnout hitparádám, ani vyprodávat stadiony. Má ale svoje kouzlo a někdy je příjemné se mu poddat. Zmiňované EP pustilo do jejich tvorby trochu světla. Pop rock se z toho nestal, chraň Bůh, ale přece jen songy dostaly jasnější strukturu, temný závoj byl mírně odkryt a objevilo se zde vykročení směrem k shoegazovému zvuku. A cover songu „All I Need“ od RADIOHEAD se vysloveně povedl. No a já, starý blázen, jsem uvěřil, že tímto směrem se kapela bude dál rozvíjet. Směrem ke klasičtější písničkové formě, k jasnějšímu zvuk a uchopitelnějším melodií.

Aktuálně zřejmě trio (tak se prezentují na většině promo fotek, někde se ale objevují ještě i jako kvarteto, a v minulosti už byly i v pětičlenné sestavě) se předloni přestěhovalo do Los Angeles a přitvrdilo. Už první poslech „Not Here Not Gone“ mě donutil zpozornět. Něco je tady jinak. A to tak, že dost. Psychedelický rozměr kapely se vnitřně transformuje a mutuje. Do původně hard rockových základů metastázují nugazové vlivy a zároveň je zvuk obtěžkán a zahuštěn do doomových, někdy až téměř blackmetalových poloh. Klávesové party, přítomné v tvorbě kapely i v minulosti, dostávají ještě více prostoru a často vystupují i více do popředí. Zároveň se rozšiřuje jejich záběr a zvuková paleta. Velké atmosférické plochy jsou očekávatelné, ale jejich vstupy přináší i určitou hravost a lehkost, a někdy nemají daleko ani k elektronickým zvukům jak z katalogu NINE INCH NAILS. Zatím to všechno dává smysl, tak v čem je problém? Za mě je problém jeden, ale bohužel ovlivňuje celou kolekci. Zvuk kytar. Výlety do doomu jsou ukrutně jednotvárné a fádní. Člověk má pocit, že se holky začaly hrát s kytarovými efekty, objevily jeden, který zní hutně a hustě, no a tak se jim zalíbil, že ho použily  na všechny songy. Nemění snad ani riffy. Zatímco do některých písniček se to celkem i hodí, u některých naopak působí podivně, nepřirozeně. V půlce alba mě ten zvuk, pořád stejný, bez náznaku změny barvy, intenzity nebo alespoň kompozice, začíná silně nudit. A následně i obtěžovat. Přitom ale stále nacházíme i v hloubce playlistu songy, které si dokážou s kytarovými party hezky zablbnout a lezou z toho pak fakt dobré věci. „Spades“ se znova obrací k sabbatovským riffům a konceptům, což začaly ve své tvorbě více používat už na předchozí desce „Silence/Motion“ (2021). A tady ten unisex zvuk najednou funguje výborně. Je temný, krutý a přirozeně heavy metal. Aktuální poloha kapely mi připomíná třeba finský projekt SHEDFROMTHEBODY, i když ten z velice podobných surovin dokáže uvařit zajímavější pokrm. BLACKWATER HOLYLIGHT se evidentně rozhodly žánrově posunout z rockové ligy k metlákům, je to ale celé trochu neohrabané. Sice samy tvrdí, že kolekce by v jednotlivých písních měla reflektovat dva světy, světlo a temnotu, ale opět je to spíše přání, než realita. Když ty kytary hrají pořád to samé, tak v čem mám hledat ten popisovaný rozdíl? Přitom podobný typ hudby má tendenci sám o sobě znít „na jedno kopyto“ a ne každý má trpělivost hledat ty drobné nuance, které songy, potažmo alba, od sebe odlišují. O to důležitější je ty nuance mít. Abych ale jen nehanil, protože deska má i svoje silné stránky. Zvukově (až na ty kytary…) je to rozhodně nejkvalitnější počin kapely. Výborným soundem se prezentují jak bicí, tak i basa a samozřejmě i klávesy. Skvělý je i zpěv Sunny Faris, která kromě toho zvládá i basu a někdy i kytaru. Má hypnotický nádech, je příjemně hladký, ale rozhodně ne přeslazený. Dokážou vytvořit i zajímavé melodie, jako třeba v úvodní „How Will You Feel“, nebo ve více atmosféricky pojaté „Bodies“, která navíc přidává i zabarvení do stoner rockových odstínů. Slušná je i singlovka „Heavy, Why?“, která se z houpavé psychedelie rozvine v téměř space rockový monument. Zmiňovaný black metal se nejvíc zhmotňuje v závěrečné „Poppyfields“, ale budu upřímný, tahle poloha mi připadá pro kapelu docela nepřirozená.

Deska „Not Here Not Gone“ je dokonale schizofrenická. Zasekla se na rozcestí a nikdo neví, kudy dál. Spousta songů sama o sobě je velice povedená. Zkrácení songů, které v minulosti měly běžně šest až osm minut, materiálu jen prospělo. Dnešních čtyři až pět minut dokáže lépe udržet posluchačovu pozornost a zároveň se můžou naplnit využitelnými nápady a zbytečně nenastavovat repetitivním opakováním. Sráží je ale tuctové aranže a nudná zvuková dramaturgie. Nechápejte mě špatně – deska není žádnou katastrofou, spíš nevyužitým potenciálem. Ve spousta věcech se kapela evidentně posunula, zůstává ještě vychytat některé nedokonalosti a věřím, že příští deska může být velice dobrá.

03.03.2026	Diskuse (0)	Tomáš